Trump vs. Biden FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Žádostivě jsem v rubrice Nová Orientace otevřela článek diplomata Martina Palouše s názvem Situační zpráva o stavu americké demokracie (24. 3. 2021), protože jsem očekávala náhled nebo možná i komplexní shrnutí stavu Spojených států jako hlavní demokratické velmoci. Stavu, který se prostřednictvím mnoha faktorů i díky americké dominanci rozšířil během let 2013–2020 po celé planetě pod jménem epistemická krize. Již během čtení prvních odstavců se mne však zmocňoval neklid, který narůstal a skončil nepříjemným pocitem, asi jako když přijdete o první polovinu detektivní zápletky a zbytek děje už vám nepomůže.
Paloušova analýza je koncipována jako palčivá otázka po chápání základních pilířů demokracie po událostech, k nimž došlo 6. ledna 2021 ve washingtonském Kapitolu. Palouš však vypráví příběh bez kontextu, takže v něm chybí oněch sedm let, které šestému lednu předcházely. Bez nadsázky totiž platí, že obsah je ničím, kontext je vším. Tak právě funguje moderní propaganda, která nás zahnala do epistemické krize.
Kdo uvrhl Spojené státy do chaosu?
Přiznám se, že jsem si těch sedm let v duchu procházela mnohokrát za sebou kvůli přípravě své druhé knihy Krmit démony. Snažila jsem se pochopit, co se to stalo s Republikánskou stranou, že jedná jako smyslů zbavená a nárazově projevuje i podivnou příchylnost k autoritářství, což vyvolávalo překvapení konzervativců po celém světě.
Plných 75 % republikánů hlasovalo v roce 2000 pro Clintonův China Trade Bill, který zvedl stavidla obrovského outsourcingu do Číny. Trumpovo křídlo v Republikánské straně pak i v rozporu s vlastní rétorikou podkopávalo oboustranné dohody Kongresu na sankcích vůči Číně a Rusku. Snad s výjimkou Tulsi Gabbard z Demokratické strany jsou pod všemi aktivitami výhodnými pro ruské a čínské oligarchy podepsáni především republikánští lobbisté z obou komor Kongresu stejně jako část členů Trumpovy administrativy.
Jen malý výsek z reality: Wadenův report ukazuje obrovskou infiltraci Rusů do Národní střelecké asociace a mezi jí financované republikánské reprezentanty. Podobně fungovaly pro-life organizace financované Konstantinem Malofějevem. Sám Donald Trump přijal refinancování svých úvěrů od Bank of China a jeho příbuzní přijímali v době své služby pro Bílý dům byznysové výhody od čínského komunistického státu. Ještě v roce 2019 podpořilo dvaačtyřicet republikánských senátorů vládní návrh zrušení sankcí vůči nejnebezpečnějším ruským oligarchům.
Jako konzervativně založená Češka, katolička a člověk spíše opatrný v přijímání radikálních či experimentálních názorů, jsem musela projít útrpnou cestu konfrontace vlastního politického fanouškovství: Kdo z Čechů neměl sentimentální vzpomínky na vítěze studené války Ronalda Reagana a nefandil oblíbeným „válečným štváčům“, kteří tak vydatně pili krev ruské a české věrchušce? A právě proto postrádám v této jinak výborné Paloušově analýze tu nejpodstatnější část.
Text popisuje stav společnosti po šestém lednu a vnímá tyto události jako krizové. Ale jinak jako by promlouval z bezčasí, kde nic z toho, čeho jsme byli svědky, nebylo zapamatováno a nikdy se nestalo. Porovnává úspěšnost politické strategie ve volbách (early votes a absentee ballots versus klasická volba), kritizuje novou administrativu za neschopnost ukončit rétorickou válku a přistoupit na standardní politické vyjednávání s protistranou, kritizuje rušení konkrétních politických rozhodnutí o stavbě zdi a migrační politice. Kritizuje Bidenovu politiku ochrany klimatu a aktuální kroky nové administrativy hodnotí jako příklon k radikálně levicovému křídlu Demokratické strany. V podstatě ale navrhuje jako cestu k obnovení amerického konsensu výběr z republikánské agendy minulého období.
Jenže až na výjimky nejde díky Trumpovým stratégům a sponzorům o agendu politickou, ale ryze marketingovou, kde jsou politické účinky vedlejším produktem, často nezamýšleným. Agendu, která se kromě popírání klimatické krize a odebírání migrantských dětí rodičům smrskla na to, co Steve Bannon nazval v jednom ze svých cynických výroků „mělkým americkým náboženstvím“: zbraně, potraty a bílý původ.
V uplynulých letech mi dalo opravdu hodně práce zajít rétoricky až sem, totiž k drsné kritice směřující do řad vlastního názorového kmene. Dopracovat se postupným zkoumáním událostí až k vášnivé opozici vůči straně, které jsem jako zahraniční fanoušek fandila (ne, že by moje sympatie, navíc prezentované z Kanady, něco znamenaly). Jenže k postupnému zvážení validity mnoha témat z agendy Demokratické strany mne přivedlo teprve poznání kontextu, který představuje onen chybějící díl Paloušovy analytické mozaiky. A sice kontextu vzniku největší propagandistické mašinerie v dějinách USA, jejímž hybatelem byl syndikát států, privátních subjektů a podsvětí.
Argumentace Hitlerem je dnes oblíbenou rétorickou figurou pseudokonzervativní propagandy, avšak objevuje se i na křídle extrémní levice. Chtěla bych se jí vyhnout, snad ale mohu argumentovat Karlem Jaspersem. Ve svém útlém poválečném dílku Otázky viny klade právě kontext událostí, které vedly k ovládnutí Německa nacionálními socialisty, na první místo před všemi ostatními úvahami. Mimo jiné uvádí: „Jestliže je režim od samého základu špatný, pak ani jeho jednotlivé důsledky nejsou tím, čím se zdají být.“ Jaspers tak odpovídá na povrchní námitky, že Hitler přece zvýšil zaměstnanost a postavil dálnice. Míním tím, že navzdory lokálně účinným politickým krokům zůstává Trumpovo období na mezinárodním i domácím poli synonymem smrtelného ohrožení americké demokracie a světové bezpečnosti.
Jestli bylo Trumpovo jinak jistě legální prezidentství i legitimní, nejsem kompetentní zkoumat. Ale jestli bylo hluboce protidemokratické a protizápadní a tím i anticivilizační, jsem schopna prokázat, protože na toto téma vznikl už dostatek kvalitních reportů.
Zničení důvěry v demokracii jako cíl
Ještě nikdy v dějinách USA se nepokusila cizí, nepřátelská mocnost vpašovat peníze do systému financování politických kampaní a prát je skrze spřátelené miliardáře a Národní střeleckou asociaci (NRA) tak, aby byl podpořen jeden z kandidátů. Ještě nikdy v dějinách Ameriky nebyly nasazeny americké vojenské informační a psychologické operace proti vlastním voličům (viz Cambridge Analytica, Erik Prince, Michael Flynn a Steve Bannon). Ještě nikdy v amerických dějinách se nepokoušel prezident zavděčit nepřátelské mocnosti tím, že bude napadat americké spojence a chválit nepřátele.
Rovněž si nemohu vzpomenout, že by v moderních dějinách nějaká americká soukromá společnost uchvátila dominantní roli světového distributora informací a nenesla žádnou faktickou ani právní zodpovědnost za kybernetické a informační operace, které se jejím prostřednictvím udály ve prospěch jednoho z kandidátů, ale i ve volbách mnoha dalších světových zemí (facebook). Patrně poprvé bylo i to, že se administrativa a nejbližší spolupracovníci prezidenta neveřejně stýkali s osobami, na které byly vyhlášeny americké sankce, a projednávali s nimi možnost tyto sankce zrušit. Že se příbuzní prezidenta dohadovali o osobních výhodách a obchodech s vládci nedemokratických režimů, jako je Čína, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, a to i přesto, že některé z nich mohly v určitou chvíli působit jako spojenci. Bylo by zbytečné dále pokračovat, američtí analytikové tato fakta popsali ve veřejné části dokumentů sloužících výborům Senátu a Sněmovny reprezentantů Kongresu.
Tento kontext tak vytváří úplně jiný vhled do probíhající politické soutěže. Tvrdím, že před našima očima se odehrál pokus ukončit americkou demokracii pomalým, vleklým způsobem informační války. Tento pokus popsali i sami stratégové a informační specialisté uvnitř skupiny, která jej prováděla, protože jim nepřišlo nebezpečné, že by se někdo mohl pokusit poskládat jejich činnost do jednoho obrazu. Sám Steve Bannon, jehož studiu jsem zasvětila hodně času, popsal svoji strategii jako hack republikánů a médií. Za své nepřátele v této svaté válce označil středové, umírněné republikány a média. Oboje bylo nutno destruovat a oboje se podařilo. Bohužel. O způsobech, kterými toho docílil, jsem již psala jinde.
Hlavním důsledkem této algoritmicky cílené radikalizace byl epistemický chaos. Stav, ve kterém lidé v informační distribuční síti už nedostávají stejné, ale dokonce ani podobné informace a kde jsou seriózní informační body postupně nahrazovány radikalizačními centry. Ne náhodou je minulost tvůrců těchto informačních operací svázána s neveřejným armádním know-how a praxí získanou v informačních operacích proti islámským radikálům. Díky operacím, proti nimž nemají civilisté sebemenší šanci, díky obrovské síle nelegálních a extra-legálních operací s osobními daty, díky ruským aktivním opatřením a spoustě dalších faktorů vznikl volební výsledek, který do čela světového politického hegemona a vedoucího státu NATO postavil člověka, kterého sama KGB dle zápisu z osmdesátých let považovala za intelektuálně slabého, labilního jedince s přehnaně zbytnělým egem.
Cíle bylo dosaženo, přičemž primárním ruským zájmem nebyla instalace Trumpa do prezidentského úřadu, nýbrž vytvoření atmosféry chaosu a všeobecné nedůvěry v americkou demokracii. A možnost získávat strategické výhody v průběhu Trumpova volebního období se jevila jako příjemný bonus.
Konzervatismus potřebuje novou vizi
Nebudu rozsáhle polemizovat s vrchní vrstvou sporu, tj. kdo vlastně má lepší politickou agendu, zda republikáni, nebo demokraté. Ani se závěry Paloušovy analýzy o kontinuitě Trumpovy a Bidenovy zahraniční politiky, stejně jako o nutnosti vytvářet společnou atlantickou strategii mezinárodní politiky, s čímž beze zbytku souhlasím. Přesto si dovolím na závěr ještě pár poznámek.
Dvacáté první století přineslo krizi konzervativních idejí (či ideologie), na niž konzervativci všude ve světě reagovali nostalgickým vzdycháním po agendě první poloviny dvacátého století. Bohužel pro nás, byla to právě levice a liberálové, kdo správně pochopil priority informačního století v politické práci. Pro ně nebylo problémem se adaptovat na nové, nevyzkoušené výzvy a hledat řešení pro vymírání, migraci, klimatickou změnu, nástup nových informačních oborů, reformu vzdělávání, etiku umělé inteligence a další. My konzervativci jsme namísto hledání řešení začali popírat problém a spílat liberálům do neomarxistů.
Jediná odpověď, kterou „konzervativní elity“ (a stále se ptám, kdo jim dal právo se tak nazývat) nalezly pro informační století, je zneužití vojenského know-how, voličských privátních dat a umělé inteligence pro vytvoření kolosální nelegální propagandistické mašinerie k uchvácení moci. Na vrcholu této mašinerie stanul nebezpečně kognitivně slabý prezident, hodnotově nikoliv republikán, natož konzervativec, jehož nekompetence stála Američany desetitisíce mrtvých v prvních fázích covidové krize.
Tuto pro mne velmi bolestnou polemiku či spíše reflexi tak uzavírám slovy, jež jsem řekla svému dobrému příteli z Republikánské strany, který po primárkách v roce 2016 nadšeně adoroval Trumpa: „Mohli jste zemřít ve stoje a prohrát jen jedny volby. Takhle zemřete na kolenou.“
Alexandra Alvarová je publicistka a autorka knih o informační válce Průmysl lži (2017) a Krmit démony (2020), věnuje se komunikaci, mediální teorii a zkoumání propagandy, trvale žije v kanadském Vancouveru.
