Rusko se k Sovětskému svazu hlásí. Takto v oslavovalo 100. výročí vzniku tohoto agresivního totalitního impéria. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 / Public Domain
KOMENTÁŘ / Podle komentátora amerického listu The Wall Street Journal má být Česká republika „malým bývalým sovětským satelitním státem“. Známý list jeho vyjádření později změnil, ale to, jak autor na věc přišel, je pouze jeden z problémů, které podobná vyjádření signalizují. Další zahrnuje náchylnost publika takto nadepsané články vůbec konzumovat, což zase souvisí s absencí vážně míněné výuky v osnovách amerických škol nebo s širokým vlivem staré sovětské propagandy ve světě. O všem se dlouho mlčelo.
Autor kontroverzního textu Bojan Pancevski pracuje jako německý dopisovatel WSJ. Ve své novinářské kariéře se nejsystematičtěji věnoval kauze dolnorakouského sexuálního zločince Josefa Fritzla, o níž společně se Stephanií Marsh v roce 2009 vydali knihu. Později mimo jiné obdržel cenu European Press Prize za reportáže věnované skandálu ve fotbalové asociaci FIFA.
Pancevski žil sedm let ve Vídni. Teoreticky by tak mohl cosi vědět i o nedaleké České republice. Bohužel, opak je pravdou. Veřejně dostupné životopisy autora se také nezmiňují o žádném vzdělání. To je evidentně škoda, protože pokud by se uznávaný a oceňovaný novinář alespoň průměrně vyznal v evropských reáliích, jistě by neutrpěl žádnou škodu.
Mohl by si uvědomit, že útvar vzniklý v roce 1993 lze těžko označit za „bývalý sovětský satelit“, jestliže v dobách SSSR vůbec neexistoval. Také by mu snad neušlo, že středně velký evropský stát netřeba označovat jako „malý“. Přinejmenším má ČR větší rozlohu než americké státy Západní Virgínie, Vermont, Rhode Island, New Jersey, New Hampshire, Massachusetts, Maryland, Havaj, Delaware nebo Connecticut, o nichž by Pancevski nejspíše necítil potřebu psát jako o „malých“.
Samozřejmě existuje také možnost, že Pancevski vlastně není autorem titulku, který pro něj vyrobil v redakci někdo jiný. Ani to však, myslím, neznamená, že by se proti věcné nesprávnosti vyjádření, pokud by o ní ovšem věděl, nemohl ozvat, aby se vyhnul veřejnému ztrapnění.
Pohledem ruského imperialismu
Je sdostatek známo, že průměrný Američan se v geografii a historii vyzná spíše špatně. Jde ovšem jen o malou část skládačky, a ještě tu nejméně zajímavou. Protože vážné potíže s přesným podáním a kritickým přístupem nalezneme i v oblasti specializovaného vysokoškolského vzdělání.
Ukrajinci léta upozorňují, že angloamerická „východoevropská studia“ by se měla vlastně důsledně jmenovat „ruská studia“. To proto, že žádný jiný než ruský imperiální pohled na východní Evropu nenabízejí, jiné než ruské autory prakticky necitují a obecně jsou tak pod vlivem agresivního ruského imperialismu, aniž by si to personál vůbec uvědomoval.
To zjednodušeně řečeno znamená, že témata, kultury a státy východní části Evropy donedávna byly nebo dokonce stále ještě jsou v rámci „východoevropských studií“ posuzovány podle toho, co si o nich myslí Moskva.
Má-li tedy Rusko za to, že Česká republika je jeho satelitní stát a jakási součást imperiálního dědictví, v zásadě totéž se dozvědí západní studenti. Jestliže Kreml trvá na tom, že Ukrajina „ve skutečnosti“ vždycky byla ruská, totéž je zpravidla sděleno americkým studentům, kteří se z nějakého důvodu o tuto část světa blíže zajímají.
Zatímco se vynakládá často až přepjaté úsilí na to, aby dějiny samotných Spojených států byly vyprávěny z pohledu obětí – Indiánů, zotročených a unesených Afroameričanů, Číňanů, Japonců, ostrakizovaných skupin evropských přistěhovalců – dějiny východní Evropy se stále vyprávějí především z pohledu pachatele.
Kdyby Bojan Pancevski měl děti a ty si hypoteticky hrály na Indiány, jak bývalo zvykem přinejmenším od dob Ernesta Thompsona Setona, velmi by si dnes rozmyslel, co k tématu napíše. Snadno by se totiž mohlo stát, že bude obviněn z „kulturní apropriace“ a skandalizován kvůli údajnému rasismu.
Avšak píše-li jen o Češích, jejich pohled na své podání nemusí brát v úvahu ani pět vteřin.
Dobře vyškolené světové publikum
A nejde jen o samotné USA. Po světě běhá spousta lidí, kteří nemají žádný problém dívat se na Českou republiku z perspektivy Kremlu. Jejich pohled na svět totiž zásadně ovlivnila sovětská, teprve později pak ruská propaganda.
Ke slavným absolventům moskevské Univerzity Patrice Lumumby v takzvaném Třetím světě patří mimo jiné palestinský prezident Mahmúd Abbás, íránský „duchovní vůdce“ Alí Chameneí, prezident Středoafrické republiky Michel Djotodia, honduraský prezident Porfirio Lobo nebo nikaragujský diktátor Daniel Ortega. Mezi opravdu „problematickými“ absolventy pak najdeme třeba teroristu Sáncheze známého pod přezdívkou Šakal nebo lídra kolumbijských levicových bojůvek FARC Timoleóna Jiméneze.
Jmenovaní a ještě mnohem více méně nápadných absolventů se v moskevské nalévárně kdysi nad Marxovými články učili, že Češi jsou druhořadý, kontrarevoluční národ – a důvod jeho trvající existence spočívá jen v tom dodávat bohatě subvencované zbraně „skutečně progresívním“ ozbrojeným skupinám ve Třetím světě.
Špičkoví komunikátoři z ruské univerzity pak sdělení po návratu předávali dále, takže se s ním ještě dnes můžete setkat při rozhovorech s náležitě uvědomělými levičáckými osobami původem z Blízkého východu, Afriky či Latinské Ameriky.
Mnoho již bylo napsáno o tom, jak údajně země Třetího světa „nechápou“ ukrajinskou kauzu, případně další kauzy odporu proti ruskému imperialismu a kolonialismu, ačkoliv by to zrovna pro ně s jejich historickými zkušenostmi mělo být relativně snadné.
Takové vysvětlení ovšem předpokládá, že kovaní proruští, často výrazně autoritářští levičáci Třetího světa považují Ukrajince nebo Čechy za případy sobě rovných. Ve skutečnosti je ale často opak pravdou. Protože chybí srovnávání postavené na rovnoprávnosti, jinak zjevné paralely mezi bojem proti různým koloniálním utlačitelům zůstávají neviditelné.
Nikdo dnes nebude psát o USA jako o „bývalém britském satelitu“, případně o Brazílii jako o „bývalém portugalském satelitu“. Nicméně ve vztahu k Ukrajině nebo ČR je zjevně naprosto přípustné používat arzenál obrazů odvozený od „nedávno propuštěného otroka“.
Protože pro mnohé mezi mluvčími i v publiku není problém souhlasit s představou, že onen otrok byl vlastně na svobodu propuštěn pouze jakýmsi nedopatřením – a v každém případě dočasně.
