Ilustrační foto FOTO: Pixabay
FOTO: Pixabay
KOMENTÁŘ / Německé úřady zasáhly proti islamistickým mešitám, které fungovaly coby prodloužená ruka íránského režimu. Mezitím účast izraelských sportovců na olympiádě v Paříži po výhrůžkách „opakováním Mnichova“ musí zajišťovat rekordní počet izraelských a francouzských agentů. Islámský extrémismus a antisemitismus se v Evropě stávají větším problémem než kdykoliv od konce 2. světové války.
Islámské centrum Hamburk bylo již měsíce vyšetřováno německými úřady kvůli podpoře islamistické teroristické skupiny Hizballáh. Policie ve středu prohledala Mešitu imáma Alího („Modrou mešitu“) v přístavním městě – a islamistický spolek, který ji provozoval, ve Spolkové republice Německo nesmí nadále působit. Íránské ministerstvo zahraničí si pospíšilo označit postup úřadů za „islamofobní“ a předvolalo si německého velvyslance.
Protesty Teheránu ovšem nic nezmění na zjištění zpravodajských služeb, podle nichž Islámské centrum Hamburk představuje nástroj íránského vlivu na muslimy v Německu a byly zajištěny důkazy o přímém propojení s libanonskou teroristickou skupinou Hizballáh. Podle vyjádření ministerstva vnitra pak je řeč o „islamistické extrémistické organizaci sledující protiústavní cíle“. Mezi nimi nalezneme i „agresívní a militantní“ šíření íránské islamistické ideologie.
Záhy se objevily zprávy, že akce v Hamburku neproběhla izolovaně. Jmenovitě zmínily další mešitu ve Frankfurtu, která skončila. Celkem nakonec úřady uzavřely čtyři mešity a prohledaly 52 objektů na území pěti spolkových zemí.
Podle experta na islamismus Ahmada Mansoura byla německá politika vůči islamistům dlouhá léta zcela chybná. Zatímco se zaměřovala na stíhání radikálů se sklony k terorismu, ignorovala politický islamismus. Ten sice navenek odmítá násilí, nicméně hodlá rozvrátit ústavní pořádek „demokratickými“ prostředky. A pokusy komunikovat s muslimy vedené prostřednictvím spolků ovládaných zahraničními aktéry ve skutečnosti posilovaly vliv zhruba 28 000 politických islamistů na úkor 5 milionů převážně pokojných muslimů v Německu.
Výzvy k zásahu proti Islámskému centru Hamburk se ve městě dříve řízeném spolkovým kancléřem Olafem Scholzem objevovaly léta. Nyní se však situace stala neúnosnou a Scholzově stranické kolegyni Nancy Faeserové nezbylo, než sáhnout k radikálnímu kroku. Podvázala tak jeden ze zdrojů šíření islamistické a antisemitské propagandy, která hrozí naše západní sousedy poznamenat podobným způsobem, jako se to již stalo v Británii nebo částečně ve Francii.
Evropská politika rukojmím islamistů?
Zmíněný Ahmad Mansour upozorňuje na francouzské studie, podle nichž na pařížských předměstích jsou místní politici závislí na hlasech islamistů, bez nichž by už nedokázali vládnout. Prvním postupným krokem k demontáži sekulárního státu a liberální demokracie má být zřízení speciálních islámských školek a škol, jejichž úkolem je od malička ideologicky indoktrinovat nejmladší generaci přistěhovalců z muslimských zemí. Proslulou „salámovou metodou“ pak spěje úsilí extrémistů k zakládání islamistických politických stran.
Není divu, že v prostředí takto nasyceném politickým islamismem se nakonec objeví třeba i plány na masové vraždění izraelských olympioniků.
Někdejší oběť islamistického násilí, publicistka Ayan Hirsi Ali, popisuje obdobný model, jenže v podstatně širším rozsahu, jako „normu“, s níž se nyní údajně musí vyrovnávat politici britské Labour Party.
Jedním z rukojmích vlivu lokálních islamistů na britské labouristy by se mohla stát politika vůči Izraeli a Palestincům. Jakkoliv si minulý konzervativní kabinet starostlivě udržoval odstup od pravicového populisty Netanjahua a odlišoval jeho osobní agendu od legitimních zájmů Izraele, v souvislosti s novou vládou se lze dočkat daleko výraznějšího tlaku na posun v neprospěch židovského státu.
Sluší se ovšem podotknout, že ministr zahraničí nové vlády David Lammy je osobně rozhodným odpůrcem antisemitismu a jeho kritika Izraele se pohybuje v rámci běžných parametrů evropské demokratické politiky. Právě proto se však křesťan Lammy již před nástupem do funkce stal terčem muslimské lobby, podle níž se údajně neprojevuje dostatečně radikálně.
Politický islamismus jako mezistupeň spojující teroristy s řadovými muslimy
Je klíčové vést v patrnosti Mansourovu analýzu a nezapomínat, že v Evropě neexistují pouze dvě nesourodé skupiny přistěhovalců z muslimských zemí, jak se situaci snaží prezentovat levičácká propaganda.
Není tomu tak, že na jedné straně máme relativně nepočetné extrémisty obdivující islamistický terorismus a na druhé straně „všechny ostatní muslimy“, kteří se přiklánějí k pokojnému soužití s majoritou.
Obrázek je složitější. To zda muslim výslovně podporuje terorismus nemůže být jediným měřítkem jeho příklonu k islamistickému extrémismu.
Situace je zde mimochodem velmi podobná jako v případě „domácích“ evropských pravicových extrémistů. Už od Hitlerových dob víme, že samotné plány na legální a ústavně konformní převzetí moci neradno zaměňovat s plány dodržování zásad právního státu a ochrany ústavnosti. Extrémista se prostě může rozhodnout sledovat své cíle jinými prostředky, což je ovšem jen otázka politické taktiky. Výsledek legálního převzetí moci v Německu nacisty se zásadně nelišil od výsledku Mussoliniho pochodu na Řím.
Politický islamismus, jakkoliv může navenek odmítat násilné metody politické činnosti, se také jen proto nestává méně extrémistickým než otevření teroristé. Volí jen jiné metody k dosažení totožných cílů.
Z radikálního okraje politické levice se nicméně valí nezměrné množství intelektuálních splašků, které mají ospravedlnit spojení krajních levičáků s islamisty. Dokonce i tam, kde existuje skutečná distance vůči teroristickým metodám Hamásu nebo Hizballáhu (což bohužel ani zdaleka není samozřejmostí), se zároveň vyskytuje snaha omlouvat a hájit politické islamisty – zejména coby vítané spojence při prosazování palestinské kauzy.
Jestliže část pravice usiluje o normalizování neonacistů, setkává se s hurónským řevem radikální levice. Když však táž levice obdobně normalizuje islamofašisty, uplatňuje licoměrně zcela odlišná měřítka zásadovosti a politické kultury.
