Kardinál Dominik Duka. FOTO: ČTK/Doležal Michal
FOTO: ČTK/Doležal Michal
„Pojďme ve jménu Páně,“ zakončil ranní bohoslužbu v malé kapli u kostela na předměstí pražský arcibiskup Jan. „Bohu díky,“ odpovědělo těch pár účastníků, většinou členů pracovního týmu arcibiskupství. Vycházeli na chodbu fary. Anežka, asistentka, sfoukla svíčky a zhasla světla. Kaple se přes den nezamykala, ani venkovní vchod, ale někdo z těch, kdo zrovna zůstávali „na základně“, měl vždycky na starost trochu na ni dohlížet.
„Kdo dneska vaří kafe?“ „Dneska já,“ přiznal se arcibiskup Jan. „Ale sejdeme se na ranní poradu až tak za půl hodiny. Mám tady tu návštěvu, pana… Michala, pamatuju si to dobře, ne?“
„Takže, mělo by to být něco o církvi, jak žijeme, co děláme, o naší diecézi a tak, ano?“ „Přesně. Počítáme s celkem větším rozsahem textu, k tomu bychom dali pár dobrých fotek. Vlastně jsem chtěl dneska poprosit o takový obecný úvod, abych si udělal ucelenější představu. A až se pak sejdeme na ten celý den, soustředíme se na to, co bude extra zajímavé.“
„Jestli vám něco zajímavé vůbec přijde,“ usmál se arcibiskup. „Tak čím začneme?“ „Nejdřív bych rád pochopil, proč jsme vůbec tady. Myslím na předměstí. Proč jste se odstěhovali z Hradčan?“ Arcibiskup Jan se zvedl a ze skříňky nad dřezem vybral na tác pár hrnků.
„Těch důvodů bylo víc. Jeden ekonomický. Když se už o sebe po finanční stránce staráme sami, přišlo nám jako dobrý nápad maximálně využít toho celkem exkluzivního velikánského domu na Hradčanském náměstí. Protože, upřímně – k čemu v dnešní době potřebujeme slavně sídlit v takové prémiové lokalitě a v obřím barokním paláci ze sedmnáctého století? Těch pár lidí, co se snaží sloužit těm pár dalším lidem? A taky nechceme vypadat jako nějaký zaprášený úřad, což jsme ovšem často připomínali. Úřad s papíry a směrnicemi a razítky. My nechceme být především úřad.
Takže jsme si dům samozřejmě nechali, to jistě, je tam malá kancelář spravující poštu a tak, určitou část máme vyhrazenou pro slavnostnější příležitosti, které se čas od času vyskytnou, ale většina je pronajatá. V části je galerie a malé muzeum a v části hodně dobrá a hodně drahá restaurace s výhledem, který bere dech. A máme smluvní možnosti pohlídat si, aby se tam nedělo něco, co by se nám zrovna nezamlouvalo.
Ale víte, to nebyl ten hlavní důvod. Před pár lety tady byly ty strkanice kolem návratu mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Teď už tam zase stojí, tak moc nemá cenu se k tomu vracet. Víte ale, jak na stržení toho původního sloupu zareagovali naši předchůdci pár let potom, co šel sloup k zemi? Peníze vybrané na obnovu sloupu se rozhodli investovat úplně jinak, nově, do budoucnosti.
Namísto násilného instalování těch kamenných soch přišli s myšlenkou vybudování mariánské připomínky přímo mezi lidmi a pro lidi, vybudování něčeho živého. Navrhli stavbu dvanácti nových kostelů na tehdejší pražské periferii, třeba tady nebo na Spořilově, na Lhotce nebo v Troji.
No a my jsme se vlastně tím principem teď nechali inspirovat. Hodně jsme o tom debatovali, ale nakonec jsme se dohodli tak, že nejužší tým lidí z arcibiskupství, především já, ale i biskupští vikáři a další lidé, většinou žijící v celibátu, nebudeme bydlet na Hradčanech, ale vyrazíme na cestu kolem Prahy.
Funguje to tak, že každého půl roku se jako komunita přesuneme na další štaci, bydlíme, když se vejdeme jako tady, na velké faře anebo si někde poblíž seženeme větší pronájem a takhle obcházíme město zhruba kolem těch před sto lety naplánovaných kostelů.
Na neděli pochopitelně někdo z nás jede sloužit do katedrály, i v další dny jsme dostupní. Vypadá to složitě a museli jsme si na ten systém zvyknout, ale vlastně to tak neřešitelné není. Teď na podzim se přesunujeme k tomu novému kostelu na Barrandově. To hlavní je, že žijeme velmi intenzivně mezi lidmi. Jak v duchovním životě a bohoslužebném provozu, tak i docela obyčejně, lidsky – zapojujeme se, snažíme se i záměrně být aktivními členy místní komunity. Občansky, společensky, chodíme na pivo a na kafe. Vidíte, kafe. Cukry a mlíčka musím připravit.“
Novinář Michal si něco podtrhl v notesu. „To je opravdu zajímavé. Jak to lidé berou?“ „Žijeme teď velmi intenzivně a myslím, že to nese dobré plody a že jsme se rozhodli dobře. Samozřejmě jsme museli řešit nějaké organizační záležitosti a tak, ale je to všechno zvládnutelné. A za to, co to přináší v místních komunitách, za to nám to určitě stojí. Nezvyklé, ale silné. Prahu už budeme mít obkrouženou, teď uvažujeme o dalších částech diecéze. Tam už to bude větší výzva, ale dáváme tomu šanci,“ usmál se arcibiskup.
Do dveří nakoukla Anežka. „Promiňte, už budete hotovi? V devět musíme být už po poradě a hned odjíždět, cesta trvá minimálně hodinu a doprava vypadá dneska dost blbě.“ „Za deset minut jsem tam, zatím připravte papíry, ano?“ předal arcibiskup Jan tác s kávou Anežce. Zavřel dveře. „Tak vidíte,“ rýpnul si novinář Michal. „Logistiku vám to putující uspořádání zrovna nezjednodušuje. Kam se právě chystáte, do centra Prahy?“
„No, do centra Prahy ne, ale kam přesně pojedeme, to vám neřeknu. Dnes jedeme navštívit do jednoho našeho bezpečného domu na venkově společenství žen a mužů, kteří trpěli domácím násilím. Jsou to hrozné příběhy a my se snažíme je velmi podporovat a být tu pro ně. Ta komunita je jednou z cest, jak se snažíme přispět. Domácí násilí, zneužívání a podobné hrůzy nás hodně trápí a musíme si přiznat, že jsme to hlavně v minulosti hrubě nezvládali řešit. I ve vlastních řadách. A to je Česko zemí relativně méně zasaženou takovým zlem proti jiným částem světa.
I proto jsme se silně zapojili do kampaně za rychlou ratifikaci Istanbulské úmluvy. Jasně že to neřeší všechno, ale hlavně pro některé jiné evropské i neevropské země to představuje významný krok dopředu. Čím více podpoříme, aby se tradičně a historicky akceptované násilí a bezpráví stalo všude nesamozřejmým a nepřijatelným, tím snad dáme šanci více lidem na normální, nebo aspoň normálnější život. Věříme, že to pomůže i přímo u nás, v Česku.
Pro jiné druhy takových případů, třeba pro sexuální zneužívání nebo manipulaci ze strany představitelů církve, se více hodí, abychom se naopak my sami moc neangažovali přímo. Hledáme možnosti, jak jen finančně podporovat terapie a návrat ke zdravému životu, a jsme vděčni za externí organizace, které na tom poli působí. Ale pokud by některá z obětí jevila zájem o setkání, jsme samozřejmě k dispozici.“ Arcibiskup Jan si povytáhl rukáv košile a přitom se podíval na hodinky. Ale nepůsobilo to dojmem, že se chce zbavit nepříjemného tématu. Jen ho tlačil čas. Novináři to došlo.
„Neměl jsem se k vám vnutit takhle po ránu, promiňte. Už vidím, že budeme potřebovat další přípravné setkání. Ještě mě toho bude hodně zajímat, chtěl bych probrat věci kolem současných pohybů v církvi, budeme muset zmínit ta populární témata, jako váš vztah k papeži Františkovi a tak, tomu se nevyhneme. Politika taky přijde na přetřes, když na jaře budou zase volby a v katolických kruzích se – pokud vím – čile diskutuje o kandidatuře vašeho bývalého sekretáře za Alternativní stranu, kterou mnozí vidí jako populistickou a nezdravě národoveckou.“
Arcibiskup si povzdychl. „To je pro mě bolest, ta kandidatura. Nemám z toho vůbec radost, mnoha lidem to může zamotat hlavu. Přece jen je řada věřících, kteří stále ještě z minulosti zachovávají takový přehnaně uctivý a nekritický postoj vůči lidem viditelně spojeným s církví. Zkoušel jsem s bývalým sekretářem mluvit, ale zatím jsem nebyl úspěšný.“ „Není to ale malomyslný postoj, taková nedůvěra vůči svobodě a názorům vašich spolubratří ve víře?“ zeptal se novinář Michal. „Mrkněte se na sociální sítě, to bude samá demokracie, ta strana je legální a každý nese odpovědnost za svá rozhodnutí, tak ať si kandiduje, za koho chce, a každý ať si volí, koho chce, ne?“
„Tak to nevidím,“ odpověděl arcibiskup klidně, ale celkem rozhodně. „Podívejte, určitě neexistuje jedna jediná správná strana, kterou musí všichni povinně volit, dokonce ani jeden jediný správný seřazený žebříček politických stran, na který bychom dávali razítko a prohlašovali bychom ho pomalu za nové evangelium. To je jasné. Určitě ale taky neplatí, že všechny strany jsou z hlediska hodnocení svého působení (‚poznáte je po ovoci‘) stejné. Nejsou, to dá rozum, ne?
Některé chápu jako ‚normální politické strany‘, tahle se mi zamlouvá víc, tamta míň, to už záleží na vkusu a preferencích každého. Ale pak jsou tady strany, které za normální pokládat určitě nelze – ať se zaštiťují všelijakými velkými slovy nebo falešnou lidovostí, vidíte podle jejich představitelů, volebních hesel a skutků, že prostě nejsou dobré, že nejde o férovou soutěž o hlasy se záměrem prosadit něco dobrého, ale všelijaké kšefty, povzbuzování toho nejhoršího v lidech, nadbíhání a strašení.
Těžko bychom mohli podporovat někoho, kdo se zaštiťuje křesťanskými hodnotami, ale snaží se jen zmást ty, kdo se zmást z neznalosti nebo slabé vůle nechají. Proto jsme se od téhle podivné aktivity našeho bývalého kolegy jasně distancovali a dali najevo, že naším jménem tedy rozhodně nemluví.“
Mobil v arcibiskupově kapse netrpělivě zavrněl. Aniž se na něj podíval, arcibiskup vstal a usmál se. „Už mě honí. Zavoláme si a dohodneme další schůzku? Kdybyste mě nemohl sehnat, zkuste Anežku.“ „Jistě, děkuju vám. Promyslím si to a ozvu se. Tak zatím na shledanou,“ rozloučil se novinář.
Podali si ruce a arcibiskup Jan pak přešel do farní jídelny, která tento půlrok sloužila každý den i jako zasedačka. Novinář Michal za sebou zavřel dveře fary a pomalým krokem mířil k autobusové zastávce. Bylo pěkné slunné ráno a na obloze mráčků tak akorát.
Marek Svoboda je manažer v oboru telekomunikací, katolík a činovník křesťanské organizace Akademická YMCA.
