Prezident Petr Pavel FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Během prezidentování Miloše Zemana bylo při libovolném veřejném projevu pravidelně hlavní otázkou, do koho se v něm obuje, komu nasadí psí hlavu, koho urazí. Projevy Petra Pavla se touto specifickou kvalitou nevyznačují. Nicméně přesto má spousta spoluobčanů nutkavou potřebu posílat přes média a blogy prezidentovi vzkazy ohledně toho, co podle nich v projevu udělal špatně.
Když věc trochu zlehčím, prezidentské projevy v parlamentní republice jsou vlastně obvykle čímsi na způsob vánočního stromečku. Hlavní důvod jejich „dekorativní“ povahy představuje fakt, že mluvčí není vybaven reálnými exekutivními pravomocemi, a dost těžko tedy může udělat něco více, než že prostě bilancuje, případně nabádá.
Novoroční projev Petra Pavla obsahoval dva hlavní případy takového nabádání: Jeden týkající se zavedení eura, které EU stále ještě dlužíme, a druhý zohledňování názorů a zájmů mladé generace.
Obojí představuje typické slepé skvrny v politice Pavlova předchůdce. Ten se sice naoko proti Václavu Klausovi vymezil „proevropskostí“, v praxi však byl coby prezident, stejně jako kdysi coby premiér, zastáncem východňárské české montovny, která se plné integraci do EU vyhýbá jako čert kříži.
Miloš Zeman se také typicky zaměřoval na voliče starších ročníků, s nižším vzděláním, často z venkovských oblastí či obecně periferie. Jestli tedy existovala nějaká skupina, které neměl naprosto co nabídnout, byli to právě vzdělaní mladí lidé. Ti opravdu zřídka trpí potřebou nechat si vysvětlovat, jak svět údajně funguje, od senilního narcistního notorika sledujícího teletext.
Pavel není tatíček
Nechci být příliš provokativní, nicméně četné kritiky prezidentova projevu, který neurážel, ani se implicitně nevymezil vůči příští generaci, podle mě poukazují na trvající „antiinstitucionální“ chápání funkce prezidenta u nás.
Pro některé by měl být ideální prezident zjevně jakýmsi křížencem dobrotivého mocnáře, ombudsmana a psychoterapeuta. Očekávají od hlavy státu, že se bude nějakým způsobem osobně věnovat tématu, které zrovna jim leží na srdci více než všechna ostatní – a dohromady nic jiného je nezajímá. Jestliže zmíněné neudělá a místo toho přednese „obyčejný“ státnický projev, který si bez obav z podlé sabotáže politického řádu můžete také v klidu pustit ze záznamu, místo abyste ho sledovali v přímém přenosu s očima přilepenýma k obrazovce, cítí se podvedení a zklamáni.
Kromě toho ale obdržel prezident i další výčitky nad rámec obvyklého hudrování ve stylu Jaromíra Nohavici. Například prý projevem „zasáhl do vyšetřování“ tragédie na filozofické fakultě, dokazuje jím údajně, že je „kariérista“, a snaží se „vetřít“ do přízně mladých voličů. (Ačkoliv Pavlův mandát sotva začal, skončí až v roce 2028 – a prezident tedy může dělat leccos, ale rozhodně aktuálně nevede volební kampaň.)
Pravda ovšem je, že „taktické mlčení“ ve věci lovecké aféry jednoho z Pavlových sponzorů nemluví ve prospěch nového prezidenta – a co více, dokonce až překvapivě silně připomíná „staré časy“, které měly právě s výměnou osob ve funkci skončit.
Vzhledem k faktu, že Hrad fungující podle pravidel nedělá a ani nemůže dělat vlastní politiku, těžko říci, jak naložit s obviněním, že prý se prezidentův novoroční projev líbil provládním „ideologům“.
Těžko si také nepoložit otázku, odkud se vlastně vzalo očekávání, že se prezident v novoročním projevu vyjádří k dílčím rozhodnutím ministerstev zdravotnictví, práce a sociálních věcí, případně k otázce zrušení superhrubé mzdy (tedy události z roku 2021, kdy ani nebyl v politice).
Prezident všeználek, co všemu rozumí, všude byl a každému poradí, možná v podání Miloše Zemana nakonec vadil. Ovšem představa zásadně odvozená od hodiny a hodiny ke všemu a k ničemu plkajících komunistických prezidentů je zřejmě pod kůží starších generací zadřena mnohem hlouběji, než si jsou mnozí ochotni připustit. Co takhle osmihodinový projev à la Fidel Castro? V něm by jistě došlo i na agrotechnické lhůty okopanin.
Jestliže prezident nepředstírá, že vše sleduje, všemu rozumí a milostivě shlíží na starosti poddaných jeho c. a k. milosti, nezavděčí se, kdyby se na hlavu stavěl.
Vzkaz přes plot?
Podle Alexandra Mitrofanova řadě jeho čtenářů prý naopak vadí, že prezident v projevu explicitně nehovořil o Ukrajině. Komentátor to přičítá snaze oslovit i tu část voličů, kteří při zahlédnutí žlutomodré kombinace automaticky vidí rudě, případně ani nesvedou odlišit Ukrajinu od Ruska.
Některé z těchto lidí, uvažuje Mitrofanov, bude Pavel potřebovat udržet, pokud po příštích volbách dojde k Babišovu politickému comebacku.
Nejsem si ovšem jist, zda je taková cesta vpřed vůbec sjízdná. Voličský kádr, který je ochoten slyšet na Babišovy produkce, je velice osobně vázán na marketingově zkonstruovaný obraz idolu. Podobně jako ve Spojených státech amerických, i když naštěstí aspoň zatím ne v takové míře, kolem hlavní populistické postavy vznikl politický kult. A pro něj je příznačné především to, že žádný „normální“ politik nedokáže nabídnout klientům kultu srovnatelnou míru osobního ztotožnění s vůdcem, kterou tak kategoricky požadují.
Politický kult výrazně překračuje hranice běžné stranické politiky a zabrušuje do sféry náhradního náboženství. Platí, že předmět kultu je přijímán zcela nekriticky, cokoliv provede, je automaticky omluveno a odpuštěno, a vzhlíží se k němu s posvátnou úctou. „Esenbák a jeho rodina se modlej’ za Stalina,“ napsal kdysi provokativně Egon Bondy. Tady byl ale nepřesný. Modlili se ke Stalinovi.
Lidská ubohost Trumpova či Babišova by nás neměla mást. Vždyť dokonce i Hitler byl, řečeno s Dušanem Hamšíkem, pouhý „génius průměrnosti“, parvenu, v němž rozjitřená masa vlastně uctívala sebe sama a své instinkty.
Cokoliv můžete říci o Petru Pavlovi, ale symbolickou postavou, v níž by se masa sama shlížela a uctívala, se opravdu nestane. Na jednu stranu působí přece jen poněkud vojensky komisně na to, aby s ním publikum navázalo ono ztotožňující spojení.
Ale hlavně je sám symbolem čehosi jiného. Na rozdíl od Zemana či Babiše se za ním netáhne nekonečná řada záměrně špatně skrývaných odkazů na starý režim a zřetelná nostalgie po něm.
A bez této nostalgie se plot oddělující hlavu státu od voličů populistů stříhá velice těžko.
