Znáte slova z otčenáše? „A neuveď nás v pokušení“. Latinsky to zní „et ne nos inducas in tentationem“. Přiznejme si, že to nebude snadné ani s pomocí Boha všemohoucího. A nebude to snadné ani pro bezvěrce.

Plíživý nástup zla má nebývalou gradaci, je některými tolerován, a jinými dokonce vítán. A pak je tady, zdá se, menšina, která cítí vážné obavy především z toho, že pravdu a argumenty vytlačila lež a agrese.

Demokracie je klopotná, zdlouhavá, neboť ponechává prostor pro diskuzi, pro liberální otevřenou výměnu názorů a stanovisek. Schází jí ten korporátní tah na bránu. Zažíváme uchvácení státu, takový firemní nepotizmus. Pevný hodnotový základ neexistuje, není ho třeba.

Program se tvoří ad hoc podle momentálních nálad a popularity toho či onoho. Vytvoří se umělá poptávka a ta se pak jen zhmotní. Ani pravidla a regule nejsou vlastně potřeba, vždyť jenom zdržují. Stačí mít v parlamentu pohodlnou hlasovací většinu a všechno jde tak nějak hladce a samo.

Součástí této účinné taktiky je neustále hledání nepřátel. Diskutujícím na sociálních sítích je třeba stále servírovat tu správnou dávku emocí a obrysy škůdců v cestě za skvostnou budoucností. Hodí se samozřejmě osvědčené značky – Kalousek, Soros, Bakala, kavárna, studenti, Murín, umělci… a psanci této země se dávají opět na svůj vítězný pochod.

Je to pořád stejné. Staří prověření soudruzi nám z televizní obrazovky opět hlásají svá moudra o tom, že ten Stalin byl vlastně fajn chlap a ten dekadentní imperialismus nás chce zničit. Není-li nepřítel, tak se nějaký rychle vyrobí. Šup a je to.

Takže už nám zbývá jen uzákonit povinný optimismus a začneme se blížit čínskému modelu, který je postaven na úplné koncentraci moci a omezování občanských svobod. Účastníkům procesu, tedy svým občanům, nabízí podíl na konzumaci pocitu prosperující a blahobytné společnosti. A oslava může začít. Ještě je třeba vytěsnit ty věčné kverulanty a nepřejícníky, kteří neumějí a snad ani nechtějí ocenit zářivé úspěchy stranické elity.

Říkáte si, že se něco podobného už v Evropě nemůže opakovat, že máme dlouholetou masarykovskou demokratickou tradici atd. Jenže ouha. Ta archaická tradice je na hony vzdálená dnešní realitě. Jen se podívejte na ty dnešní vítěze a ztratíte poslední zbytky iluzí.

Masaryk taky říkal, že smysl života není jen v tom, co pozorujeme, ale hlavně v tom, co děláme. Jinými slovy – zlu, zlovůli, svévoli a agresi je třeba říct ne, pokud to ještě jde. Ten imperativ doby je jednoduchý – můžeš-li, pak musíš. Proto je tak důležitý hlas nezmanipulovatelné veřejnosti (Vox populi, vox Dei), hlas studentů, hlas kumštýřů, prostě všech, kteří se nechtějí nechat umlátit lží a agresí a nechtějí se nechat zase ohlupovat a zotročovat. Budeme-li jen pasivně přihlížet, pak nás časem mohou potkat takové jásavě veselé putinovské volby v modelu fasádní demokracie.

Formálně je všechno jako ok, ale fakticky jsou karty dopředu namíchány. Není snadné porazit vítězné zlo a odolat pokušení obléci se do jeho vítězného trička. Je to to naše obligátní normalizační lámání charakterů. Všimněte si, že někteří mají ty stereotypy natolik zažité, že je jen opakují v modernějším rafinovanějším provedení. Taky vás kamenují, že jste pravdoláskař? No jasně, co jiného mají lžinenávistníci říkat, že ANO. A v záloze mají tvrdé jádro samuraje a kovaných stalinistů s podporou hradního barrandovského estrádního umělce.

Kde se to tu vzalo? Bylo to tady vždy, jen si to vzalo kratší taktickou pauzu, v níž došlo k zásadnímu přeskupení a kumulaci ekonomické moci. To je ten náskok, který mají, přesně podle modelů ruských oligarchů v dojemné symbióze s vládci Kremlu a architekty hybridní války. A za ruským medvědem lze vidět siluetu čínského nenasytného draka. Ne, že ne. Můžeme se tvářit, že to nevidíme, ale to neznamená, že to neexistuje.

V občanské sebeobraně je nezbytné, aby se demokratická politická opozice propojila s demokraticky smýšlející veřejností, aby to ta dnešní mocenská kumpačka neměla tak snadné. Jedině tak si můžeme zachovat naději a smysl bytí ve veřejném prostoru.