Jednoho dne se Všemohoucí tak nekonečně naštval na lidi, že se rozhodl je zlikvidovat. Povolal si k sobě šéfy tří hlavních náboženských komunit a pravil: „Poslyšte, vy tři. Mám vás dost. Všech. Sešlu na svět takovou potopu, jaká tu ještě nebyla, a všechny vás utopím. A nebude to jako minule! Žádný Noe, žádná archa, žádný Ararat! A teď běžte a řekněte to svým lidem. Za tři dny to začne.“ Ti tři se vrátili na svět a rozešli se ke svým. Nejvyšší imám káhirské univerzity al Azhar řekl věřícím: „Přátelé! Náš jediný Bůh sešle na svět potopu a všechny utopí. Běžte a dělejte, jak uznáte za vhodné s našimi nepřáteli!“ Papež dorazil do Říma, svolal věřící na náměstí pod oknem a pravil: „Přátelé, Bůh Všemohoucí se rozhodl zahubit lidstvo. Běžte a odpouštějte každému, koho potkáte!“ Jeruzalémský rabín nechal svolat obec a pravil: „Přátelé, je zle. Hospodin se naštval na lidi a všechny nás chce zničit potopou světa. Máme tři dny na to, abychom se naučili žít pod vodou!“

Vědci jsou považováni za autority ve svých oborech a většina lidí jim důvěřuje. Většinou ani netušíme, jaké obory, podobory a specializace se za názvy věd skrývají, jak vypadá vědecká práce, a přece lidé vědcům důvěřují. Nikoli všem, takže vědce třeba v psychologii nebo sociální antropologii považují mnozí za lehkoživky a žvanily, zatímco před fyziky a matematiky se rdí.

Věda jako nástroj i jako žánr má jediný účel – poznat svět v jeho pestrosti, využít znalost ku prospěchu lidí a světa a vysvětlit, jak svět funguje, jaká je jeho minulost a jaká je jeho budoucnost. Věda má stejný úkol, jaký mívala a pro leckoho má náboženská víra. Pro dnešního člověka je víra spojena s emocemi, fantazií a „něčím, co nás přesahuje“, jak praví klišé. Ne s racionalitou, kterou moderní člověk vyžaduje od vědců a od svých vůdců. 

Když je něco „vědecky dokázáno“, končí pro většinu laiků diskuze a ono „dokázané“ považují za „provždy platné“. Málokomu vadí, že o pár let později je to „provždy platné“ nahrazeno jinou věčnou pravdou nebo aspoň zpochybněno. Skoro nikdo se nezamyslí nad tím, zda důkaz pravdivosti nějakého tvrzení, názoru nebo empirického pozorování je přijímán všemi vědci, zda je vůči němu nějaká kritika, případně kdo je ten, který něco tvrdí, a kdo ten, který to kritizuje či popírá. 

Na rozdíl od víry je věda postavena na otevřené diskuzi, kritice a oponentuře. Laik je v postavení věřícího, kterému ani nezbývá nic jiného než důvěra v ty, kdo mu něco předkládají jako pravdu. Nemůžeme každý opakovat všechny experimenty, přečíst veškerou literaturu k tématu a pochopit úplně všechny komponenty problému. Máme pocit, že se racionálně svěřujeme do rukou těch, kdo pracují racionálně, myslí racionálně a své výsledky racionálně používají. A zde je ono jádro pudla, řečeno s Faustem.

Nabízím jeden příklad za všechny, který dokonale ilustruje vztah víry a racionality u moderního člověka. V daném případě je důležitou okolností i fakt, kolik lidí věří tezi A a kolik je těch, kteří o ní pochybují a věří tezi B. V demokratické politice víc platí slovo většiny, i kdyby se mýlila. Věda sice není politický boj, ale uvedený příklad se stal i politickým tématem, jež ovlivňuje vědu a poměr většiny a menšiny proto hraje důležitou roli.

Teze A: CO2, oxid uhlíku (kysličník uhličitý), je důležitou součástí tzv. skleníkového efektu; čím víc je v atmosféře CO2, tím je na Zemi větší teplo. Odkazů na literaturu zde netřeba, příkladů (nikoli nutně důkazů) je všude plno.

Teze B: CO2, oxid uhlíku, je důležitou součástí zemské atmosféry; jeho rostoucí podíl v atmosféře s tzv. skleníkovým efektem nemá nic společného, ba může vést i k ochlazování atmosféry (viz například zde – stačí si přečíst závěrečný odstavec Conclusions; viz též zde).

Obě protikladná tvrzení vycházejí ze stejných údajů, interpretují stejné dějiny Země, měří teploty a další parametry na stejných místech a stejnými přístroji, experimentátoři studovali na stejných univerzitách, pracují ve stejných laboratořích. Všichni dýchají stejný vzduch, a i když spolu třeba nemluví, jsou ve vzájemné interakci. 

Stoupencům teze A věří ohromné množství lidí, kteří nikdy atmosféru, klima, fyziku či chemii atmosféry nestudovali a vědí o tom jen to, co se dočtou v novinách. Na stranu A se postavili i rozhodující politici z celého světa, kteří o atmosféře vědí možná ještě méně než poučený laik. Vlády na tento názorový trend reagují často až přecitlivěle a zavádějí čím dál drastičtější opatření, aby se CO2 už dál nemnožil. Někteří lidé jsou představou možné budoucnosti natolik vyděšeni, že se dostávají až na extremistická stanoviska a oponenty z druhé skupiny opravdově nenávidí.

Stoupenců teze B je méně, i když k nim připočteme opatrné skeptiky, kteří se drží postoje „počkáme a uvidíme“, případně „žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří“. Tito lidé zastávají názor, že sice možná CO2 přibývá, ale že vlastně nevíme, do jaké míry za to může člověk a co jsou přirozené přírodní procesy. Nemají problém s omezením výroby a používáním plastů, mnoho z nich třídí odpad a neškodí přírodě, ale odmítají tezi, že za všechno může člověk. A především, jsou kritičtí k praktickým krokům vlád a k požadavkům radikálních stoupenců teze A.

Oba postoje jsou založeny na vědeckých poznatcích. Kdyby to bylo tak, že rozhodnutí ponecháme (my laici) na vědcích, nejspíš by stačilo několik let a pár desítek konferencí, a věc by se víceméně vyjasnila. Patrně by nakonec převládla nějaká teze C, která by brala v úvahu obě možnosti a která by dokázala vysvětlit, co se vlastně děje. Kdyby. Kdyby i vědci nebyli stiženi stejnou chorobou jako my nevědci – touhou po slávě, po odměnách, po uznání, penězích a politickém vlivu.

Já opravdu nevím, která z tezí je bližší realitě, ale stavím se na stranu stoupenců teze B. Zdají se mi být racionálnější. Neumím po nich přepočítat rovnice a musím důvěřovat výsledkům jejich měření.

Boj o výzkumná místa, laboratoře, granty, funkce, peníze, slávu a politický vliv je tvrdý. Když máte za sebou velkou část veřejnosti, je hned nejmíň z poloviny vyhráno. Ve vědě i v politice. Důvěra ve vědu naivně přenesená i na vědce, mediální přitažlivost špatných zpráv a stádní efekt jsou šancí pro šarlatány a velice účinnou zbraní proti kritickému rozumu a vědecké skepsi. 

Co bych já sám navrhl v „boji proti změně klimatu“? Lidské možnosti jsou proti globálním nebo i kosmickým dějům v podstatě nulové. Protože ale nelze jen tak sedět a čekat, bylo by dobře si kolem sebe udělat pořádek, nedělat další svinčík a především – přemýšlet, jak se s novou situací vyrovnat a jak se přizpůsobit změněným podmínkám. Místo toho sledujeme bezhlavé jančení vlád i nevládních organizací, které svými požadavky a rozhodnutími mohou přivést Evropu a možná i kus ostatního světa k ekonomickému a společenskému úpadku.