Premiér Bohuslav Sobotka. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Všichni se pustili do ČSSD ohledně progrese daňové sazby. Co trochu chladit emoce a přemýšlet o podstatě návrhu?
Stát se financuje z daní. Část daní jsou přímé, část nepřímé a stát vlastně ví, kolik potřebuje vybrat ročně, aby „to vyšlo“. Takže v podstatě jde jen o to, kdo zaplatí kolik, čili jaký klíč se vymyslí. Pokud potřebujete vybrat miliardu a máte milion obyvatel, můžete vybrat tisíc od každého a je to spravedlivé, jednoduché i pochopitelné. Problém vznikne v momentě, když někteří vydělají tisíc, jiní deset tisíc a jiní sto tisíc. Pokud všem dáme stejné procentní zdanění, pak nejvíce dopadne na chudé, protože pro ně je i malý úbytek peněz velmi podstatný. Chudým berou největší část příjmů nutné výdaje jako bydlení, topení, jídlo − a zpravidla nemají kam se uskromnit, zatímco bohatí se uskromnit mohou a daně zdaleka tolik nepocítí. Toto je obecně jeden z důvodů pro progresivní sazby zdanění, kdy bohatší lidé platí vyšší daně. A také důvod, proč se k daňové progresivitě propracovala celá řada vyspělých států. Jde v prvé řadě o věc mezitřídní solidarity, tedy i o určitou formu spolupodílu i chudších na stabilitě společnosti.
V Česku se tento akcent z progresivní daně vytratil. Úspěšnější se domnívají, že úspěch je výlučně jejich zásluha. Jen proto, že se více snažili, lépe učili, rodiče je lépe připravili na život, proto mají dnes vyšší příjem, a proč by se o něj měli dělit. Jenže vliv společnosti je značný: kdyby se za úplně stejných podmínek narodili v Senegalu, byl by jejich úspěch, ba dokonce pouhé přežití mnohem méně jistý a předvídatelný.
To jsou věci, které jsou dnes v ekonomii a vyspělém světě běžně uznávané. Proto mě ten plošný odpor mé sociobubliny proti progresivní dani překvapuje. Očekával bych nějaký „fine tunning“ − debatu o tom, kolik je ta hranice, jak ji stanovit, aby to nebylo demotivační pro některou ze „tříd“, kolik se má přispívat. Ještě více bych čekal námitky typu „a to konečně začne stát líp fungovat, co uděláte se školstvím, zdravotnictvím, soudy, infrastrukturou?“
Progresivní sazbu daně považuji za rozumnou. Ačkoli bych na ní prodělal, s jejím principem souhlasím a uznávám jej a za běžného stavu věcí bych považoval za věc své cti, abych jako šikovnější mohl přispět více. Považoval bych za rozumné debatovat o hranicích. Zajímalo by mne ale především, jestli zavedení progresivní daně konečně dovede vládu k práci na reformách dosud nereformovaných oblastí našeho státu, tedy to, co za své daně já i ostatní spoluobčané dostaneme.
