Představitelé demokratických zemí západní Evropy jsou znovu a znovu zaskočeni tím, jak se chovají jejich ruští protějšci, jsou-li usvědčeni ze lži. Naposledy se tak stalo tento týden, kdy byly zveřejněny závěry odborné vyšetřovací komise k sestřelení malajsijského letadla MH17 nad východní Ukrajinou. Rusko žádné pochybení nepřipustilo a Západ nechápe, jak je to možné. O ruském podílu viny na katastrofě přece byly předloženy nezvratné důkazy.
Možná je to tím, že na Západě málo znají ruskou kulturu. Třeba by jim pomohlo poslechnout si píseň Vladimira Vysockého „Pravda a lež“. My ji v Čechách známe, a proto ruský flexibilní přístup k pravdě, o němž se v písni zpívá, do velké míry chápeme. Bohužel v případě některých nejmenovaných ústavních činitelů ho i kopírujeme. Vždyť za co jiného lze považovat ignoraci pravomocného nařízení Kanceláři prezidenta republiky, aby se omluvila za lživé výroky hlavy státu na adresu Ferdinanda Peroutky, než za následování ruského manýru, že pravda je na straně moci, a tedy relativní?
Zdá se, že demokraté, kteří trvají na sdílení pravdivých informací a volí odpovědný přístup k řešení výzev a krizí, začínají tahat u nás i ve světě za kratší konec provazu. Jsme svědky paralýzy demokratických složek, ale i konkrétních lídrů, kteří nejsou schopni se lži, populismu a propagandě účinněji postavit.
Mnohé se dá připsat na vrub ruské dezinformační válce, ale všechno rozhodně ne. Je třeba si připustit, že každá společnost je svým způsobem kolbištěm pro boj pravdy se lží. Nejdůležitější otázkou je, jestli je daná společnost schopna mezi nimi rozlišovat a kolik prostoru jim dá ve veřejném prostoru.
Země s dlouhou tradicí demokratických systémů, které podporují občanskou odpovědnost, mají přirozenou tendenci mezi pravdou a lží rozlišovat. Avšak jejich schopnost bojovat proti propagandě je právě demokratickým zřízením jejich státu výrazně omezena. Na podobnou skutečnost narazil Václav Havel, jehož nedožité osmdesáté narozeniny si letos připomínáme, když poznamenal, že „přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše“.
S přístupem k propagandě to vlastně funguje velmi podobně. Země západní Evropy odmítají bojovat s ruskou propagandou pomocí propagandy své vlastní. Postupují tak, že dezinformace vyvracejí, a proto v této informační válce skutečně tahají za kratší konec provazu. Jejich postup je pouze reaktivní, tedy jsou vždy o krok pozadu. Bohužel v zemích s kratší nebo přerušenou tradicí demokracie, jako je ta naše, to máme s bojem proti ruské propagandě o to těžší, oč náchylnější jsme k ochotě připustit si pružnost a ohebnost pravdy.
Situace se zdá být bezvýchodná. Bojovat proti propagandě oficiální propagandou je v moderních demokratických zemích nepřípustné. To, k čemu by v tom případě došlo, opět dobře ilustruje Vysockij v závěru své písně, kde zpívá o tom, že nakonec „zvítězí pravda, ale až dokáže to, co dokáže lež“. Nenechme se mýlit, nejedná se o žádné povzbuzení. Pravda, která dokáže to, co dokáže lež, totiž přestává být pravdou.
Ti, kdo píseň „Pravda a lež“ Vladimira Vysockého neznají, si ji mohou poslechnout zde.
