Prezident republiky Edvard Beneš spolupracoval na poválečné sovětizaci Československa. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
POLEMIKA / Ke 140. výročí narození druhého prezidenta republiky Edvarda Beneše sepsal historik a publicista Petr Zídek jeho faktickou apologii. Je už v nadpisu záměrně vyhrocena řečnickou otázkou: Podrazil prezident Beneš demokraty, pomohl Stalinovi a zradil svou vlast?
Jde o apologii (Novinky.cz, 24. 5. 2024), jak už plyne z povahy věci, nekritickou, ale také ahistorickou, protože účelově děravou. Snaha za každou cenu vyvinit nedotknutelný symbol ze zorného pole jakékoli kritické reflexe, ze Zídkova textu trčí jako sláma z bot. A přitom nic se k této evropsky významné, ale zároveň krajně rozporuplné a tragické postavě našich dějin nehodí méně než nekritický paján.
A právě ten Zídek sepsal, za cenu zamlčování klíčových faktů a ignorování pramenů (především z pera samotného Beneše: kdokoli dnes o něm píše kriticky a vyváženě, má obrovskou výhodu, protože nic tak kriticky nereflektuje Benešovu politiku, jako Beneš sám). Do své stati, pravda, umístil Zídek i pár možných výhrad na Benešovu adresu, které ovšem, jako by se jich hned zalekl, vzápětí stejně rychle jako povrchně vyvrátil. Nebo alespoň zlehčil. Dejme si pár příkladů.
Zamlčování jako „korektní“ lhaní
Ačkoliv se Beneš často po válce ve svých spisech zaklíná jako svým úspěchem, že se mu podařilo obnovit republiku v „předmnichovských hranicích“, a přestože ještě v roce 1943 mluví o obnově samostatnosti pro lid český, slovenský a karpatoruský, o Podkarpatské Rusi to náhle neplatilo: „Ano, je tu problém Podkarpatské Rusi,“ připouští Zídek, „tu ale česká politická elita chápala od počátku jako přítěž, jíž se ráda zbavila.“ Nevím, čím konkrétně by toto své tvrzení Zídek doložil. Vím jen, že se Beneš a ostatní zapomněli zeptat samotného podkarpatského lidu, zda se chce těšit ze Stalinovy a Berijovy „demokracie“.
Zídek také zapomněl zmínit desetitisíce a desetitisíce ruských a ukrajinských běženců před Leninem a Stalinem, kterým Masaryk nabídl velkorysou podporu a posléze i plnoprávné občanství, kdežto Beneš je vydal krátce po konci války – bez jediného slova protestu – do rukou NKVD, respektive vražedným komandům jednotek SMĚRŠ, vybavených od našich úřadů pečlivou evidencí, takže už v květnových dnech zatýkaly najisto: mezi oběťmi byl výkvět inteligence, vědy, vojenství a vražděni byli před našima očima bývalí legionáři, lidé bránící republiku se zbraní v ruce i v nejvyšších funkcích (generál československé armády Sergej Vojcechovský aj.).
Neochránit vlastní občany před zavlečením do ciziny a deportacemi do lágrů, z nichž valná část nepřežila – to je pro každého demokratického politika neomluvitelným selháním. To je zločin, jímž neslavně zahájila svou národněsocialistickou existenci Benešova třetí republika.
Masarykova teze, že státy se udržují nebo padají idejemi, ze kterých vznikly, tady došla tragického naplnění. Třetí republika, jejíž prezident se vrátil z Londýna oklikou přes Moskvu (ta oklika, do níž nás mimo jiné nasměroval právě on, pak trvala dlouhých pětačtyřicet let) zatím nadšeně tančila za zvuků sovětské harmoniky tehdy přirozený bezstarostný kozáček podle cizí, nikoli naší choreografie.
Když pak za tři roky vystřídal kozáčka umíráček, Benešovi tanečníci s pouty na rukou nebo roubíkem v ústech se nestačili divit. A přitom citlivé uši, například Michala Mareše či Pavla Tigrida, slyšely cinkat ten umíráček ještě při doznívání opilého křepčení. Dalším Benešem pokrytým zločinem, o němž nemá Zídek jedinou zmínku, je Benešem podepsaný nemravný zákon č. 115/46 Sb. Ten fakticky posunul válku v naší zemi o půl roku, když i násilí vůči německým civilistům spáchané do 28. října 1945 učinil beztrestným, pokud bylo motivováno „spravedlivou“ odplatou…
Právě tyto legalizované zločiny měl nepochybně na mysli Karel Schwarzenberg, když učinil podle Zídka v debatě s Milošem Zemanem „několik nešťastných výroků právě o Benešovi“. Nemohu si pomoci, ale z hlediska „vyššího principu mravního“ to byly výroky naopak šťastné a statečné.
Humanizující se stalinismus
Závažnější z výhrad, které Zídek připouští, ale vzápětí vyvrací a bagatelizuje, jsou Benešovy „iluze“ o humanizujícím se stalinismu. Dodejme, že Beneš kategoricky odmítá používat pro Stalinův „revoluční“ režim označení „totalitní“, to je prý nepravdivé osočení, pro Rusy hrubě urážlivé. Stalinův socialismus se naopak podle Benešova letitého přesvědčení časem demokratizuje.
Vždyť cíle, jak Beneš píše doslova a jak si ověřil v roce 1943 v Kremlu, máme se Stalinem totožné („Viděl jsem hned, že se opravdu shodneme – linie byly v zásadě shodné… Jednota našich názorů je úplná!“). Jen naše cesty ke stejnému cíli jsou rozdílné. My volíme tu pozvolnou, evoluční, Sověti revoluční. Ale i Stalinův režim zákonitě dospěje k nové, vyšší formě demokracie, než je naše přežilá demokracie „buržoazní“ či „liberální“.
Doplňme tady Zídka autentickým citátem z Benešovy knihy Demokracie dnes a zítra, která vyšla za války nejprve anglicky a po úpravách i česky: „Tou měrou, jakou se nová společnost hospodářsky a politicky upevňuje,“ soudí Beneš, zalykaje se nadšením pro Stalinovu říši, „uvolňuje se diktatura a přechází do fáze tak zvané socialistické demokracie…, daleko demokratičtější a svobodnější nežli každá demokracie buržoazní.“ Vývoj tedy podle Beneše půjde „automaticky k postupné svobodě politické, náboženské, duchovní vůbec“. Podle Beneše k takové svobodě, o jejíž hloubce my na Západě nemáme potuchy.
Toto nebyly jen dobově pochopitelné omyly v prognózách budoucnosti, jakých se občas dopouštíme všichni, to bylo Benešovo životní přesvědčení, jímž směroval československou zahraniční politiku od roku 1922 až do února 1948. Jak se k tomu ostatně hrdě hlásí znovu a znovu ještě v letech třetí republiky: „Proto jsem od janovské konference v roce 1922 usiloval o uznání Ruska sovětského a o obchodní styky s ním a proto po roce 1934 (po vstupu Sovětského svazu do Společnosti národů) jsem prosadil proti naší pravici navázání diplomatických styků s ním a uzavření naší první spojenecké smlouvy s Moskvou.“ (Doplňme, že Benešem preferované Stalinovo Rusko bylo roku 1939 vyloučeno ze Společnosti národů kvůli válečné agresi proti Finsku.)
Teprve půl roku před svou smrtí Beneš možná pochopil, že ho komunisté, ti Gottwaldovi i ti Stalinovi, po celou dobu obelhávali. Ale tyto omyly, jichž se zarputile držel, byly vzhledem k jeho skutečné autoritě doma i v zahraničí pro československou demokracii na celých čtyřicet let osudné. Ovšem, pospíší si hned na omluvu svého „mandanta“ dodat Zídek, tyto iluze s ním přece sdíleli i vedoucí představitelé západních mocností! To může být, s hodně přimhouřenýma očima, částečná pravda – z převážně takticko-strategických důvodů do porážky Hitlera – ale od konce války a dál už je to jen do očí bijící nepravda a bohužel historikova utkvělá představa.
K vyvrácení tohoto nesmyslu stačí číst poválečné Churchillovy nebo Trumanovy projevy, britskou i americkou kritiku Benešovy poválečné politiky, včetně protestů britské Dolní sněmovny proti praktikám tzv. divokého odsunu, abychom nahlédli hloubku tohoto nesmyslu.
Rezervovaný nesouhlas západních spojenců s Benešovou servilní prosovětskou politikou, počínající jeho cestou do Moskvy roku 1943 a trvající a stupňující se i po roce 1945 po celou třetí republiku, přiznává i sám Beneš, když píše, s jakými obtížemi musel rozptylovat obavy Západu, který Benešovu východní politiku sledoval s ostražitostí a „s napjatou pozorností. Mnozí nám předpovídali těžká zklamání z toho, co zažijeme ze strany Sovětského svazu. (…) Mnozí vykládali, že Beneš příliš pospíchal.“ (Paměti, 1948).
Nejkřiklavější Benešovy kotrmelce
Dalším omlouvaným Benešovým drobným „omylem“ v Zídkových očích je jeho fakticky neomluvitelné setrvávání ve funkci i poté, co ho komunisté v únoru 1948 tak sprostě podvedli – po celých více než patnáct týdnů prezident před demokratickým světem dále legitimizoval komunistické násilí. A to včetně brutálních čistek ve všech československých redakcích, v armádě, v úřadech, na vysokých školách i ve všech stranách potěmkinovské Národní fronty.
To vše měli komunisté připravené předem, hned po Únoru celou mašinerii podle osvědčeného sovětského mustru spustili – a není mi znám jediný případ protestu prezidentské kanceláře proti jejich postupu ani proti persekuci studentů, kteří se ještě v únorových dnech zoufale vypravili k němu na Hrad. Prezident je pouze ve snaze uklidnit nepříjemnou situaci obelhal falešnou útěchou, že má všechno pod kontrolou…
A opět a opět – nejtvrdším kritikem tohoto Benešova postupu je Beneš sám. K tomu dodává Benešův blízký spolupracovník a životopisec Eduard Táborský: „Je těžké pochopit jeho chování. Měl morální, politické, a dokonce ústavní oprávnění vyjádřit svou rezignaci po svém. Byla to skutečně jeho poslední šance distancovat se jasně a energicky od režimu a dát tento odsudek najevo celému světu. (…) Přivádělo nás to do stále větších rozpaků, když jsme měli našim stoupencům na Západě vysvětlovat, proč Beneš setrvává v úřadě.“ (Prezident Beneš mezi Západem a Východem, 1993).
Samozřejmě, Zídek není zdaleka jediný, kdo se opakovaně podílí na provozování Benešova kultu. Koneckonců, byla to vůle českého parlamentu přijmout takřka jednomyslně zákon o jeho povinném uctívání. Jenže větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát“ se jaksi uzákonila jen polovina pravdy – tou zamlčenou půlí je u této rozporuplné osobnosti druhá věta, o vzniku i zániku československé demokracie.
Ti, kdo hlasitě plédovali pro uctívání Beneše, jsou paradoxně čeští komunisté. Ti po půlstoletém lání a gumování jména Beneš z čítanek dnes bezostyšně sdílejí Benešův kult, ačkoli právě oni Beneše v únoru 1948 tak gangstersky podvedli. Přitom ještě v průběhu druhé světové války, v letech 1939–1941, Beneš pro komunisty představoval „svrchovaně nepřátelskou a krajně nebezpečnou agenturu anglo-amerického kapitálu v českých řadách“, která nás vede do „tragické srážky s německým revolučním dělnictvem, oblečeným do vojenských uniforem“ (rozuměj: s Hitlerovým wehrmachtem).
Toto komunistické stanovisko z prvních dvou let války cituje Beneš petitem ve svých Pamětech. Za pár let bylo všechno jinak, Beneš byl už zase na čas pro komunisty svatý, vždyť s ním vcelku hladce, bez jediného výstřelu, dohodli převzetí moci, pak ale byl dalších čtyřicet let opět nesvatý. A dnes je opět „pevnost Beneš“ (a „Benešovy dekrety“) pevnou součástí jejich politiky.
To vše demonstruje, že stavění pomníků Benešovi je stejně trapné, ahistorické a černobílé, jako bylo stejně primitivní Benešovo zatracování, jež jsme pro změnu slýchávali od nedemokratického křídla (Witikobund) jinak demokratického Sudetoněmeckého krajanského sdružení.
Kdo nepatří do Benešova fanklubu
A dodejme, že Zídek ve své apologii přitom stačil zkritizovat – jen proto, že nepatří jako on do Benešova fanklubu – filosofa Jana Patočku, literárního historika a esejistu Václava Černého, nemluvě o Karlu Schwarzenbergovi a samotném T. G. Masarykovi. Ti všichni se mýlili, pravdu má jen Zídek. A to často bez jakékoli hlubší argumentace. Jejich jediným proviněním v očích historika bylo, že netrpěli jako on apriorní zaslepeností vůči této dnes už ikoně českých národovců, „flastenců“ – a komunistů.
Ať už používají jako mimikry „pravicovou“ nebo „levicovou“ rétoriku, jedno by rádi zapřeli: že hlásit se i v 21. století k Benešovi znamená také hlásit se k národnímu socialismu. K masivnímu znárodňování, k falešné „národně-frontovní“ pseudodemokracii, k direktivně řízenému hospodářskému i stranickému životu a k dnes dvojnásob nebezpečnému velkoslovanství – za nímž se vždy skrývala, skrývá a bude skrývat velkoruská expanzivní imperiální idea.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
