David a Goliáš – olejomalba Roberta Leinwebera (†1921), rodáka z České Lípy FOTO: wikimedia commons
FOTO: wikimedia commons
S příchodem nového tisíciletí nenastala optimistická éra všeobecné osvěty, vzdělanosti, míru a tolerance. Naopak, svět se začal obracet k horšímu a na mnohé doléhá deprese a celý komplex obav. Přestože je průšvihů naší doby a naší společnosti hodně a jsou vážné i rozličné a ve slabé chvilce se navenek jeví bezmála jako nemoc planety a konec civilizace, velkou většinu z nich lze shrnout pod společný jmenovatel: strach.
Země prochází dramatickou klimatickou změnou, mizí pralesy, korálové útesy, polární i horské ledovce a vymírají desítky rostlinných a živočišných druhů. Přibývá mašíblů, kteří se mentálně vrátili do středověku, a to nikoliv do sálů univerzit, ale spíš do zemljanek a krčem. Pochybný pokrok je v tom, že tito obzvláštníci umějí alespoň trochu psát, a tak svá moudra o placaté zemi, vtěleních satana, spiknutí lékařů a škodlivosti vědy píší na internet.
Tím se všeobecná idiocie celkem úspěšně šíří. Zlatý středověk, kdy opilý pacholek hulákal své komentáře ke světovému dění jen při močení za stodolou! Dnes je vrhne rychlostí světla do veřejného prostoru a brzy najde podobně intelektuálně obdařené kumpány, kteří mu rozumějí.
Války také vedeme moderněji, ale smrt je pořád stejná. Vrchnost světská i duchovní je stejně jako před staletími feudálně arogantní a demokracie jí smrdí. Jiné zákony platí pro panstvo, jiné pro kmány. A aby to bylo ještě smutnější, tu drzou a nekulturní moderní šlechtu si lidé nad sebou ustanovují prostřednictvím svobodných voleb.
A pak tady máme novou nemoc. Nebýt demagogů a zmanipulovaných fanatiků, moderní pandemie by byla v rozumné době pryč, ale protože vědcům a lékařům dost lidových mudrců nevěří, pěkně se v tom plácáme. Covid je pořád lepší než mor, ale i na něj lidé umírají zbytečně.
Co mají všechny ty otravné či smutné věci společného? Bojíme se. Mnoho lidí propadá beznaději a obavám z budoucnosti. Dávní běsi na nás vykoukli z temných koutů našeho podvědomí. Pokrok není zrovna něco, na co by bylo extra spolehnutí. Budoucnost se na nás šklebí tisíci vyslovenými i nevyslovenými otázkami a mnohé klamavé odpovědi jsou ozvěnou dávných bludů.
Kdo se postaví obrům?
V Bibli máme docela dobrou studii o strachu. Není to soustavné pojednání a ani nadpis nesvědčí, že by mělo jít právě o strach a o to, jak s ním naložit. Ale když čteme pozorně, nalezneme zde dávnou a nesmrtelnou moudrost, která možná zaujme i ateisty či jinověrce, neboť o ortodoxii v příběhu o strachu opravdu nejde.
Pátá kniha Mojžíšova, jinak hebrejsky Dvarim a řecky Deuteronomium, je jakýmsi shrnutím předchozích témat, tedy různých příběhů a zákonů z dlouhé cesty pouští do Zaslíbené země. Když před téměř čtyřiceti lety vyšel biblický Izrael z otroctví, měl se z něj během nebezpečné pouti stát svobodný národ. Mnohokrát to všelijak pokazil, stýskalo se mu po sociálních jistotách v Egyptě, brblal proti Mojžíšovi, kterému dával za vinu všechno nepohodlí.
Cesta pouští je v Deuteronomiu popsána jako výchova švejkujících otroků ke svobodě. Opakovaně se zde opakují motivy ze „Šema“, z vyznání víry v jediného Hospodina. Samotné Šema je vlastně jedna věta: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ Pak se vždy říká komentář, jehož obsahem je výzva k lásce k Bohu a nabádání k poslušnosti Tóře a k dodržování celé řady předpisů, z nichž podstatnou část představují obecně platná etická pravidla. Když je budeme následovat a budeme Boha milovat „celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“, povede se nám na zemi dobře.
Pro starověkého člověka to znamenalo nezahynout rukou nepřátel, nehladovět a nepodlehnout nemoci. V Zaslíbené zemi čeká Izrael množství ovoce, vína, moštu, mléka a medu. A naplnění svobody. Vše je na dosah a jedinou podmínkou je bát se Hospodina a milovat ho.
Na prahu Zaslíbené země
Děti Izraele stojí na pomezí Zaslíbené země a slyší, že se mají utkat s plemenem Anákovců. O tomto podivném pronárodu se Bible zmiňuje několikrát a uvádí poměrně děsivé detaily. Obrologie je v Bibli dost komplikovaná, některá plemena obrů byla větší, jiná menší, a navíc byla vzájemně spřízněna. Není dokonce vyloučeno, že zmínění Anákovi synové měli na rukou a na nohou šest prstů stejně jako jejich olbřímí příbuzní, jistý Jišbí Benób a jeho bratránek Goliáš.
Ve Druhé knize Samuelově čteme: „A opět se strhl boj v Gatu. Tam byl obrovitý muž, který měl šest prstů na rukou a šest prstů u nohou, celkem čtyřiadvacet. Ten také pocházel z obrů.“ A mnohoprstost zdaleka nebyla tím nejhorším.
Zvědové vyslaní do Svaté země se vrátili se znepokojivými informacemi: „Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví.“
Zkrátka Zaslíbenou zemí se toulali pořádní řimbabové. Anákovců bylo hodně a byli až nevkusně velicí a silní, nejspíše i pěkně divocí, podle možného výkladu jejich označení nosili na krku náhrdelníky. Můžeme si být jisti, že nešlo o nějakou zženštilou bižuterii, ale o šňůry s navlečenými lebkami.
Lze předpokládat, že ti nechutové hulákali, mávali velkými kyji, rozdávali flákance a také dost zapáchali. Mezi obyvateli těch zemí se říkalo: „Kdo se postaví proti Anákovcům?“ Vypadá to, že tihle bambulové nadměrné velikosti ani nemuseli moc bojovat, stačilo jim, že jsou a že se jich všichni děsí. Když se dostavili na bitevní pole, bouchli se do prsou, trochu zařvali, a vítězství bylo doma. A tuto necivilizovanou čeládku tedy měli špatně ozbrojení Izraelci z Hospodinova příkazu porazit.
Nevypadalo to moc vesele. Nejenže se děti Izraele oprávněně obávaly blízkého setkání s přerostlými barbary, ale měly se zároveň bát Hospodina. „Hospodina, svého Boha, budete následovat a jeho se budete bát, budete dbát na jeho přikázání a poslouchat ho, jemu budete sloužit a k němu se přimknete,“ přikazuje Deuteronomium. Mojžíš dokonce učil, že Hospodina se mají Izraelci bát více než těch sveřepých šestiprstých „gentlemanů“.
Strach vpředu, strach za zády. A aby to nebylo tak jednoduché, Izrael opakovaně slyšel, že Hospodina musí milovat. Bát se a milovat. Jde to vůbec dohromady? Moderní člověk se trochu ošívá, tohle se přece líbí různým diktátorům a manipulátorům, ti chtějí být obáváni i milováni. A můžeme milovat toho, koho se bojíme? Izrael tomu však rozuměl, nebo to brzy pochopil. Pod ochranou Hospodina se nemusí bát ani armády obrů.
Ať se bojí obři
Jestliže Izrael dodrží své závazky, jestliže se bude bát Hospodina a bude mu věrný, nebude mít podle Božího zaslíbení s různými nepřátelskými tlupami, kmeny a klany žádné starosti.
Stejně jako dříve si i nyní sám Bůh poradí s mocnými nepřáteli: „I děsy na ně pošle Hospodin, tvůj Bůh, dokud nezhynou ti, kteří zbyli a skryli se před tebou.“ I zde čteme o strachu, ale je to strach Anákovců a jiných obávaných bojovníků. Po zuby ozbrojená vojska se dají na útěk nikoliv před meči a oštěpy Izraele, ale budou prchat zasažena děsem, nepoznanou hrůzou, panickým strachem.
Deuteronomium užívá pro onen Hospodinův děs slovo „cir’a“. S tím je trochu potíž, protože mnozí vykladači a překladatelé pomýšleli na něco více hmotného, než je panika, například na sršně. V Talmudu vystupuje svérázný učenec Šimon ben Lakíš. Ten v traktátu Sota pojal otázku sršní tak, že v boji postačila jedna pořádně motivovaná sršeň a ta svým jedem oslepila oči nepřátel, a navíc je vykastrovala.
Lze se důvodně domnívat, že takový způsob boje skutečně vyvolával děs a velmi rychle bylo po bitvě. Zkrátka bývalý loupežník a nyní přední učenec ben Lakíš měl o válce realistické představy a na psychologii raději moc nesázel. Ona je taková pořádná sršeň spolehlivější. Když však nemáte na své straně sršně, strach je dostatečně ochromující zbraň.
Psychologickou válku znali lidé již ve starém Sumeru. Proč krvácet na bitevním poli, když je možné nepřítele morálně rozložit, vnuknout mu představu, že je slabý, neschopný, že se od něj odvrátili jeho bohové a spojenci.
Stačilo poslat do nepřátelského města nějakého propagandistu, což mohl být údajný dezertér, nebo raději prorok, věštec, astrolog, poradce, vědoucí, prostě žvanivý intelektuál znalý úmyslů bohů a cest osudu. Tolkien vytvořil takového vykuka v postavě Grímy Červivce, však to znáte.
Takový profesionální skuhral si obvykle našel mezi morálně slabými dvořany místního vladaře i mezi obyčejnými obyvateli vyhlédnutého města několik ochotných kolaborantů, kteří jeho proroctví a zvěsti řetězově šířili. Buď za peníze, nebo z blbosti, vyšlo to nastejno. Anákovci se občanům postupně začali jevit jako neporazitelní, ba možná jako prima braši, s nimiž se vyplatí kamarádit.
Po takové důkladné psychologické masáži vystresovaní obránci otevřeli sami brány svého města a nepřítele přivítali květinami, chlebem a solí. Když padne na nepřítele děs, například ze zpěvu chorálu, který svolává Boží bojovníky, stačí jej pak jen pronásledovat a sbírat v okolí Domažlic kořist, jak víme i z naší historie.
Hlavně se nezhroutit
Bible je naplněna příběhy, které mají nadčasovou platnost. Stejně jako obyvatele měst ve starém Sumeru a Izraelce před utkáním s Anákovci ochromuje i dnes mnohé lidi strach. Žijeme v báječné době, možná přímo v rajském věku, na který budou naši potomci vzpomínat se steskem. Ale přicházejí falešní proroci a vyvolávají smutek, beznaděj, malomyslnost a paniku.
Kdysi strašili mocnými bohy a démony, později peklem a antikristem, ještě později revanšisty, imperialisty a vůbec všeobecně ošklivým Západem. Nyní straší levicovým kuřecím řízkem, imigranty, muslimy, Evropskou unií, Amerikou, očkováním a vůbec všeobecně ošklivým Západem.
Děsy moderní doby v očích vystrašenců rostou do obřích rozměrů, kdejaká banalita se stává mnohoprstým Anákovcem. Z vyděšených lidí se utváří deprivovaný, a nakonec i agresivní dav. Stačilo jen, aby se do samého srdce státu a mezi občany zamíchali zdatní tlučhubové, kteří vymýšlejí sprosté pomluvy, negativní zprávy, teorie spiknutí a manipulují pomocí strachu.
Když není po ruce skutečný děsivý nepřítel, hned si nějakého vymyslí. Jimi dříve ohlášené hordy imigrantů stále ještě nedorazily, tak už tady máme homosexuály, kteří myslí jen na to, jak rozvrátit tradiční rodinu.
Máme zde hrůzný genderismus, zničující Green Deal, zákeřný neomarxismus, zhoubnou vakcinaci, smrtící čipování, ďábelského Billa Gatese, zlopověstného Sorose a jiná magická zaklínadla.
Jakmile dojdou slamění panáci vyspekulovaní v sektě QAnon, bude vytvořeno jiné virtuální ohrožení. A až dojde fantazie, vytáhne se ze šuplíku stará dobrá „cikánská otázka“. Nebo „židovská otázka“… Společným jmenovatelem těchto blábolů je strach.
Také naší obcí se courají cizí věštci a našeptávači, kteří šíří malomyslnost a děs. Obracejí význam slov, i taková slova jako láska nebo vlast se v jejich ústech mění ve vulgarismy. Říkají, že jsme malí, bezvýznamní, nemáme přátele, všichni spojenci nás zradili a znovu zradí, musíme dobře vycházet s Anákovci, protože nám nic jiného nezbývá. Musíme s nimi obchodovat a musíme je nechat volně korzovat naším městem a stavět naše domy, pevnosti a obranné věže, musíme se jich bát a milovat je.
Někomu se počínání takových věštců tmy líbí a buď za peníze, nebo z čiré blbosti šíří jejich zlé zprávy dále, a ještě má pocit, že patří k zasvěcencům, k vědoucím, k mágům a mudrcům. Pak sedne ke klávesnici a bojuje za hodné Anákovce…
Deuteronomium hovoří nekompromisně: musíš se bát a musíš milovat Hospodina. Protože jenom ten, kdo se bojí Hospodina a drží se jeho zákonů, nemusí se bát obrů. A ten, kdo opravdu miluje Hospodina, nepotřebuje milovat žádné velké bratry, kteří to prý s námi myslí tak dobře a jediní nás ochrání před nástrahami svobody.
Je třeba stát pevně
I ateisté znají písničku od Voskovce a Wericha, jak David zametl s Goliášem. David nebyl dokonalý král, popravdě to byl docela pragmatický šibal, ale jedno mu nelze upřít, a to z něj krále posléze udělalo: dokázal potlačit přirozený strach. Vystoupil proti ozbrojenému obrovi s pouhým prakem a s vědomím, že s ním jde Hospodin.
Chápu, že ateisté za sebou Hospodina nevidí. Ale i pro ateisty platí, že jde jen o to, abychom se nenechali fascinovat všelijakými obrněnými obry a neposlouchali zvěsti nastrčených falešných proroků, čarodějů a tlučhubů.
Pohlédneme-li na Anákovce beze strachu a v klidu, uvidíme jenom chlupaté přerostlé chlapisko na legračních šestiprstých a notně vratkých nohou. Stačí prostě stát pevně na místě, mít po ruce prak a v kapse pár oblázků. Zdravý rozum ostatně taky neuškodí a humor pomáhá hodně.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
