GLOSA / Jako host jsem se zúčastnil letošního obnoveného festivalu malých nakladatelů Tabook v Táboře. Čtení ukázky z mého románu Evropanka v táborské Truhlárně doprovázela moderovaná debata. Tomáš Feřtek v roli moderátora se vyptával na různé aspekty ukrajinské historie a současnosti. Při té zarputilosti, se kterou se do veřejného prostoru navracejí určitá témata v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině, se nabízí některé otázky a odpovědi zopakovat.
Jedním z témat byl antisemitismus v Evropance, potažmo na současné Ukrajině. Soužití mezi židovskou minoritou a majoritou bylo problematické, a to nejen na Ukrajině, ale všude v Evropě. Nebylo mým záměrem jako autora tuto problematičnost zamlčovat. Myslím, že se o tom má naopak otevřeně mluvit, jako o všem problematickém.
A ne, na dnešní Ukrajině antisemitismus není větší než v jiných evropských zemích. Podle některých průzkumů je jeho úroveň dokonce jednou z nejmenších. (Zrovna cestou na Tabook jsem v Praze narazil na muže, který hlasitě pokřikoval, že nám tu vládnou američtí Židé, což zřejmě pociťoval jako problém.) Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj se otevřeně hlásí k tomu, že je potomkem lidí, kteří přežili holokaust, ačkoliv měli být zabiti jednoduše proto, že byli Židé.
Dalším příkladem ruské propagandy, která se jako ozvěna vrací i tam, kde to člověk nečeká, je domnělé rozpolcení Ukrajiny na východ a západ. Takové rozpolcení na Ukrajině lze skutečně pozorovat, často se však účelově přeceňuje. Rozdělení můžeme při troše snahy vidět kdekoliv jinde. Lidé z Ostravska jistě také mají jiný kulturní background, jiný přízvuk a jinou identitu než lidé z Plzeňska. Východ Polska pravidelně volí jinak než polský západ. A totéž lze říct i o Německu.
Tak jako každá země, nadsazeně řečeno, má svého „východního barbara“, tak se podobné mechanismy stigmatizace východu mohou uplatňovat také v rámci jedné země. Donbas patřil k regionům nejvíce postižených umělým hladem z let 1932–1933. Úbytek obyvatelstva se kompenzoval osídlenci z jiných svazových republik. Větší prestiž ruštiny v SSSR vedla ke stigmatizaci ukrajinštiny a rusifikaci regionu (ne úplné, ale znatelné).
Vzhledem k tomu, že západní Ukrajina nepoznala velký hlad ani stalinské represe, uchovala si zřetelnější ukrajinskou identitu. Mezi těmito póly existuje kontinuum, není to žádné zřetelné rozdělení západ versus východ, jak se to po desetiletí snaží vykreslovat ruská propaganda.
A do třetice se s železnou pravidelností vrací snaha vydávat ruskou vyhlazovací válku za etnický konflikt mezi Rusy a Ukrajinci. Na samotné Ukrajině žádný etnický svár jednoduše není. Není podstatné, jaké etnické pozadí člověk má. Můžete být potomkem těch, co přežili holokaust, nebo třeba praktikujícím muslimem. Že vaši předci přišli odněkud od Vladimira, Tambova či Novosibirsku a vy mluvíte doma rusky, je zcela vedlejší, pokud jste loajální vůči Ukrajině a všemožně přispíváte k obraně země před ruskou válečnou mašinerií, která trvá už třetím rokem.
Nakonec ani váš pokorný vypravěč (čili já) není Čechem ani tak proto, že měl českého pradědečka, jako spíš pro český občanský průkaz ve své kapse a díky tomu, že se na něj vztahují české zákony, včetně branné povinnosti.
Problém uvnitř Ukrajiny není ani tak etnický, jako světonázorový. Zlom prochází mezi osobami loajálními vůči ukrajinskému státu a pozůstatky něčeho, čemu se říká homo sovieticus. Mezi lidmi, kteří se dívají do budoucna, kde Ukrajina je sebevědomou a suverénní pospolitostí svobodných lidí, rozhodujících o svém osudu a geopolitickém směřování, kde Ukrajinci jsou Evropany – a mezi těmi, kdo se nostalgicky ohlížejí zpět po časech, kdy Ukrajina byla kolonií na periferii jaderné supervelmoci, která děsila celý svět.
A teď se ukazuje, že to kdykoliv „může zopakovat“, aspoň v rovině výhrůžek a vydírání, pokud jde o překračování (pomyslných) červených linií, tupou agresi, ničení a zabíjení přímo na Ukrajině.