Lidé čekají ve frontě ve volební místnosti při prvním kole prezidentských voleb, 14. ledna 2023, Horní Bludovice, Karvinsko. FOTO: ČTK / Ožana Jaroslav
FOTO: ČTK / Ožana Jaroslav
KOMENTÁŘ / Čím blíže jsme k volbám, tím četnější jsou a budou průzkumy volebních nálad. Podle výsledků a preferencí se šíří zděšení nebo beznaděj nad růstem či poklesem toho kterého subjektu. Průzkumy preferencí mohou být dobrým vodítkem. Ovšem vyvozovat závěry z jednoho průzkumu je hodně naivní. Dokonce, i když si vedle sebe porovnáme průzkumy různých agentur, mohou se mýlit všechny. A pravděpodobně i budou. Přesněji řečeno, nebudou, jen je neumíme správně číst. Ve společenských vědách totiž jen málokdy platí, že jedna plus jedna jsou dvě. Prostě proto, že už samotný součet může leccos měnit. Už proto, že mezi „volbou“ v průzkumu a volbou za plentou bývá mnohdy rozdíl.
Je to pro nás poměrně těžké. Od malička vyrůstáme v tom, že matematika je absolutní, a pokud sečteme dvě čísla, výsledek bude vždy stejný. A volební preference jednotlivých stran se přece prezentují v číslech. Náš mozek proto udělá jednoduchou zkratku – číslo je prostě číslo a čísla se dají sčítat. Teď si prozradíme jedno malé tajemství – v žádném průzkumu týkajícím se lidského chování tohle neplatí.
Volič je totiž tvor přelétavý, rozhodující se impulsivně. Může si klidně položit dva či tři lístky vedle sebe a rozhodnout se opravdu až za plentou. Stačí drobný detail, aby se rozhodl volit hnutí STAN namísto Pirátů, hnutí ANO namísto Motoristů a naopak. Přitom pro všechny strany je důležité, aby jim výzkumy přisuzovaly co nejvíce. Extrémně důležité je to pro strany kolem pěti procent. Voliči totiž mají tendenci přiklonit se k pravděpodobnému vítězi či nejsilnější straně ze svých preferovaných, a naopak odejít od strany, kde bude hrozit propad jejich hlasu. Mnohdy i toto může být hlavní cíl některých méně seriózních průzkumů.
Den před volbami v roce 2021 jsem diskutoval s kamarádem, který je opravdu brilantní ve fyzice, zejména kvantové, velmi dobře se orientuje v chemii a – co je důležité – i v matematice. Byl ochoten se vsadit, že ve volbách výrazně uspěje Trikolora. Podle jeho dat měla dostat kolem 15 procent. Výrazně měly uspět i další extremistické strany. Argumentaci o tom, jak volební výsledky ovlivňuje obrovské množství proměnných, se smál. Čísla jsou přece čísla. Čísla nelžou, zněla argumentace. Jak volby dopadly, již víme.
Proč se průzkumy „mýlí“?
Snad po každých volbách se nese veřejným prostorem rozhořčení nad tím, „jak se výzkumy zase pletly“. Symptomaticky přitom těmi nejzdrženlivějšími v komentářích jsou lidé, kteří čtení podobných výzkumů (a metodě jejich vzniku) rozumí nejvíce – politologové a sociologové. Dobře totiž vědí, že naše schopnost zkoumat nálady voličů má své limity. Především se v posledních letech zkracuje doba, kdy se voliči definitivně rozhodují o své volbě. Při volbách v roce 2021 to bylo u velké části hlasujících méně než 14 dní před volbami.
Nyní naznačují některá data, že to možná bude až za plentou. V období těsně před volbami platí moratorium, tedy že výzkumy se nesmí zveřejňovat. Sběr dat a jejich zpracování také nějakou dobu trvá (byť dnes je to spíše řád dní či hodin). Přitom ten rozhodující moment u celé řady lidí ani zachytit nelze. Často může jít o několik vzájemně nesouvisejících drobností. Proto každý výzkum ukazuje jen pravděpodobnost toho, jak se voliči ve volební den rozhodnou. Nic víc.
Abychom byli přesní, platí to maximálně o nízkých desítkách procent hlasů. Téměř každá strana má voliče, kteří jsou si svým rozhodnutím jisti za každých okolností. Tuto hodnotu udávají agentury jako voličské jádro. Vždy jde o menší část hlasů, které strana či hnutí nakonec dostanou. Může existovat strana, jejíž voličské jádro je malé až zanedbatelné, ale nakonec dostane opravdu hodně hlasů. Její program totiž přitáhne nerozhodnuté voliče odjinud. Paradoxně přitom u stran s velkým voličským jádrem nebývá volební výsledek o tolik vyšší. To bývají totiž strany poměrně ostře vymezené, které jsou atraktivní jen pro uzavřenou skupinu voličů. Další už se moc nenabalí. V tomto směru je jedno, jaký výsledek straně přiřazují volební průzkumy. Ať je to kolem pěti, nebo 30 procent. Konečný výsledek může být vždy blízko jádru.
Výzkum přitom zachycuje momentální náladu voličů. Jádroví voliči zůstávají téměř stabilní. Ale o tom, jestli se zbytek voličů přikloní k té které straně, mohou rozhodovat i relativně nevýznamné události ve dnech před průzkumem. Někdy může jít o vystoupení politika v médiích, jindy bezprostředně předcházející demonstrace, či cokoli jiného. Zkrátka, když je někdo viditelnější, najednou má trochu více procent v preferencích. O tom, jestli bude stejně viditelný i před volbami, nám to nic neříká. Přitom, a je dobře si to přiznat, právě těsně před volbami může rozhodnutí konkrétního voliče ovlivnit třeba barva kravaty či nový účes lídra. Kdykoli navíc může přijít takzvaný efekt černé labutě. Událost, která karty v balíčku důkladně promíchá. V dnešní, relativně nestabilní, době se to může docela dobře stát.
Pozornost rozhoduje
Jedna z politologických pouček říká, že největší soupeř se nenachází na druhé straně politického spektra, ale těsně vedle. Různé přelivy voličů se totiž obvykle dějí u blízkých stran. Že by se rozhodl volič Motoristů hlasovat pro koalici SPOLU, bude opravdu výjimka. Zato se může ovšem až těsně za plentou rozhodnout odevzdat hlas populistům v ANO, nebo již zmíněné Trikoloře. Na opačném konci spektra to platí úplně stejně. Dokonce možná víc, protože typicky mezi Piráty a STAN se nemálo voličů rozhoduje až v konkrétní okamžik s obálkou v ruce. Zachytit tyto přelivy v průzkumech je obtížné. Jsou totiž mnohdy opravdu impulsivní.
Přitom důležitým faktorem, který toto přelévání ovlivňuje, je důvěra v to, že zvolená strana ve volbách zastoupení získá. Tady se skrývá důvod, proč se zejména malé strany tak radují nad ziskem 5,1 procenta v jednom či více průzkumech. Pro ně je to totiž důležité více než pro velké. Voliči totiž musí věřit v dosažení alespoň pěti procent, tedy hranice, kdy hlasy nakonec dostane konkrétní strana a nepřerozdělí se ve prospěch ostatních. To se totiž děje s hlasy pro strany, které tuto hranici nepřekročí. Mnohdy právě tyto hlasy mohou volby rozhodnout tak, jak se to stalo třeba v roce 2021. Šance strany s jedním či dvěma, ale i čtyřmi procenty preferencí přilákat další voliče není moc velká. Budou totiž hlasovat spíše na jistotu. Při výzkumu mají lidé tendenci uvádět spíše stranu, která je jim nejbližší. Při volbě zvažují ještě další faktory navíc. Postavení v průzkumech může být jedním z nich.
Není totiž dobré zapomínat na aktuálně používanou kombinaci Imperialiho kvóty v prvním a Hagenbach-Bischoffovy kvóty ve druhém skrutiniu. Jde o způsoby přerozdělení hlasů strany, které hranici pěti procent nepřekročí. Výpočet to není úplně snadný. Výsledek voleb může ale i zásadně proměnit. Počet hlasů ve volbách totiž neznamená, že strana či hnutí získá stejný procentuální podíl mandátů. Nejprve totiž dojde k přerozdělení „propadlých“ hlasů, a to ještě nikoli úplně přesně poměrně. Subjekty s větším ziskem totiž distanou o něco více, než by odpovídalo právě jejich hodnotě.
Rozdíl mezi tím, zda strana dolní hranici překročí, nebo ne, může být klidně pár tisíc hlasů. Aby se strana přiblížila k pětiprocentní hranici, potřebuje asi čtvrt milionu hlasů. Stačí, aby měla o deset či dvacet tisíc méně, a najednou může být volební výsledek v přepočtu na mandáty úplně jiný. Přesně to se stalo v roce 2021 a přesně tohle mohou průzkumy odrazit jen těžko – statistická chyba je zhruba dvě procenta, tedy asi 5000 hlasů. Z necelých pěti milionů!
Zdroj dat je důležitý
Winstonu Churchillovi je připisován výrok, že nevěří žádné statistice, kterou si sám nezfalšuje. Pravděpodobně nic takového nikdy neřekl. Přesto, k jakémukoli zdroji dat je potřeba být obezřetný. Od roku 1994 u nás existuje Sdružení agentur pro výzkum trhu a veřejného mínění (SIMAR). To má za cíl mimo jiné pomáhat vytváření standardů výzkumu. U členských agentur máme přece jen vyšší jistotu, že při svých výzkumech budou dodržovat sociologická pravidla pro jejich provádění. Tedy, že vzorek bude takový, aby to opravdu odpovídalo socio-ekonomickému rozložení voličů. Ač se to mnohým zdá zvláštní, na Česko opravdu stačí vzorek kolem tisíce respondentů, aby velmi přesně odrážel rozložení sil v celé společnosti. Pokud jsou vybráni korektně.
Ovšem členství v SIMARu ani jiném profesním sdružení není povinné. A tak na trhu fungují i agentury, které stojí mimo. Tím nutně neříkáme, že výzkumy „fixlují“, jen je tady na místě být při interpretaci přece jen zdrženlivější. Navíc, nic si nenalhávejme, i renomované agentury se živí tím, že jim různé subjekty platí za výzkum. Někdy si zadavatel může ovlivnit i výběr vzorku. Pokud tedy za výzkumem stojí libovolná politická strana, jeho relevance bude malá.
Měli bychom se to naučit rozlišovat. Nejen v případě výzkumů veřejného mínění. Cui bono, zní jedna fráze nabádající právě k tomu interpretovat data s rozmyslem. Nejen pro laickou veřejnost to může být těžké, tady nejednou selžou i novináři, kteří ochotně zveřejní každý chytlavý průzkum nebo údaj, aniž by si dali práci ověřit, kdo je původcem této informace. Tak jako ve válce se snaží každá strana nadhodnotit ztráty nepřítele a svoje snížit, tak i u výzkumů agentur nějak napojených na politickou stranu můžeme čekat nadhodnocení některých dat. Důvodem je psychologický efekt, právě proto, že 5,3 procenta v průzkumu může být nakonec ta drobnost, která způsobí, že strana dostane 265 tisíc namísto 248 tisíc hlasů.
