Před třiceti lety se stal zázrak. Spálená země mlčení a strachu během jediného týdne rozkvetla do země radosti, vzdoru a naděje. Po čtyřiceti letech šedi a úhoru bez konce už soudružky ani soudruzi nedokázali vzdorovat touze po svobodě různorodě rostoucích květin, dokonce i na místech, kde je ani nikdo nečekal, po letech vzdoru a odporu nemnohých, jich bylo najednou nezvladatelně moc. 

Každá kvetla trochu jinak, ale toho si nikdo moc nevšímal, důležité bylo jen to, co nás spojovalo. Vyrostli jsme na celkem malé ploše léta mučené země a všichni bez rozdílu jsme se snadno shodli na tom, že už nechceme, aby mizerní správci, kteří se pro udržení moci nestyděli ani vraždit, komunisté, byť ještě jen jedinou minutu pokračovali ve svých nabubřele a především hloupě vykonávaných funkcích. 

Dále čtěte

Hrdinové ocenění Pamětí národa: Toto jsou příběhy těch, kdo čelili totalitě

Před třiceti lety neskončil komunismus jen v Československu, železná opona padla v Polsku, ve východním Německu a později v Maďarsku. Proto jsou…

Společně sdílená naděje, zosobňovaná Občanským fórem, skutečným fórem občanů, kde ještě nešlo o peníze ani moc, ale snahu hledat a nacházet co nejlepší řešení často složitých problémů, ovšem postupně brala zasvé. 

Část rostlin si uvědomila, že by snadno mohla přelstít velkou část nás ostatních a získat více prostoru a deště na náš úkor. 

Jak? Snadno. Hezky vypadající lží místo příliš obyčejné pravdy, nedůvěrou a nenávistí, podporou temné podlézavosti, závisti a podezřívání. Pravda a láska byly uzavřeny do těžko přístupného labyrintu s divně znějícím názvem havloid, jenž v sobě ale přesto tajně skrýval úctu a obdiv, bohužel spíše okolního světa. Navštěvovat havloid nebylo zakázáno, prosperovaly tam však jen divné sluníčkářky a ještě podivnější pravdoláskařky, jiným rostlinám se uvnitř příliš dobře nevedlo. A symbolem země se postupně stávaly obří rudé trencle.

Ideály společně udržované zahrady braly za své a zahradníci, namísto pokorné služby, už zcela nepokrytě dávali najevo, že jim jde jen o vládu nad všemi rostlinami, peníze, ukájení vlastního ega, vyřizování starých i nových účtů, a že my ostatní můžeme být rádi, když se nám věnují každé čtyři roky, můžeme si ještě mezi nimi vybírat a to by také nemuselo platit navždy, a komu se to nelíbí, ten ať si založí vlastní stranu a zkusí získat tu nekonečně lákavou moc a vše, co s ní souvisí, pro sebe.

S farizejským vědomím, že když něco vlastně ani nechcete, nemáte šanci. 

Proč nechtít moc? 

Protože jejím rubem je obří odpovědnost, kterou si nepřipouštějí právě jen ti, jejichž cíle jsou nekonečně malé a sobecké, a kterým nejde o nikoho z nás, ale jen o sebe.

Před třiceti lety vyniklo hned zpočátku sametové revoluce jedno z mnoha působivých hesel nad jiné: „televize lže, jako když Rudé právo tiskne“. 

Vzhledem k obrovské koncentraci hospodářské a mediální moci v rukou nemnoha magnátů, o jejichž morální integritě – s výjimkou pana Bureše – prakticky nic nevíme, a s přihlédnutím k tomu, že dnes není vůbec důležité, jak se věci skutečně mají, ale jen to, jaké se zdají být a jak se jeví, dávejme si dobrý pozor, čemu a komu věříme, a čemu a komu ne. 

Skuteční zahradníci totiž o žádnou moc nestojí, ty je třeba pokorně hledat. Najít je nebude snadné, ale hledat je určitě lepší, než znovu rezignovat a uschnout, tentokrát už zřejmě navždy.

Projev zazněl 17. listopadu 2019 na pražském Albertově