Jak jsme před časem všichni viděli, u letadla s ochrannými pomůckami, nakoupenými a řádně zaplacenými v Číně, děkovali členové naší vlády téměř v předklonu, v mrazivé připomínce českých delegací vítajících kdysi stejně servilně představitele jiné komunistické diktatury. Tchaj-wanu, který nám zásilku cenného zdravotnického materiálu poskytl zdarma jako dar, sněmovní vládní koalice a spol. poděkovat odmítla. Nepochopitelnou mezinárodní ostudu se tedy místo ní rozhodli napravit řadoví občané. Pan Liang-Ruey Ke, vedoucí Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře v Praze, to ale nečekal.
Pro zástupce Tchaj-wanu v České republice to bylo skutečně překvapením. Domníval se totiž, že jde se svým českým známým, se kterým sdílí zajímavou zálibu, sběratelství lastur, prostě jen posedět a popovídat si o jejich společném koníčku. V pražské vinotéce, kam zamířili, už na něj ale čekala skupina lidí, kteří připravili malou oslavu. Zejména mu chtěli osobně poděkovat a dát najevo, že chování poslanců vládních stran a vlády samotné rozhodně neznamená, že takový je postoj všech Čechů.
Adam Komers, dnes majitel vinotéky, dříve redaktor ČT a v době televizní „spacákové stávky“ v roce 2001 odborový mluvčí protestujících proti vedení, k setkání, které pomáhal iniciovat, řekl: „Občanská společnost, založená na korektních přátelských vztazích, nemusí hlasovat o tom, zda poděkovat či nepoděkovat za nezištný dar. To by snad žádného normálního člověka nikdy nenapadlo. Tuto podivnou praxi u nás ovšem zavedla Poslanecká sněmovna a my, jakožto svéprávní svobodní občané, se v tomto jejich nechutném politickém, ba přímo vazalském hnoji, normálnímu chápání zcela vzdáleném, s nimi opravdu odmítáme brodit.“
Narážel samozřejmě na fakt, že zatímco Číně Česká republika za zdravotnický materiál, mnohdy vadný či nekvalitní, zaplatila zhruba deset miliard korun, od vlády Tchaj-wanu obdržela 25 cenných plicních ventilátorů plus ochranné pomůcky darem. Za čínské dodávky se poníženě děkovalo, zatímco usnesení, kterým by Poslanecká sněmovna uložila vládě vyslovit Tchaj-wanu oficiální dík, nebylo přijato. Tato zahanbující servilita (či snad přímo strach z reakce Číny na běžné, slušné, lidské chování) vzbudila ale v mnoha lidech přesvědčení, že co neudělá vláda, musejí napravit oni. Vyslovit dík, předat dopis a kytici… zkrátka udělat to, co se mezi přáteli běžně dělá.
Pan Liang-Ruey Ke se ale podobného překvapení dočkal už jednou, před necelými dvěma týdny, když na něj po panelové diskuzi v pražském centru Sněmovní 7 čekalo několik lidí s tchajwanskými vlajkami a nápisy se slovy díků. A teď tedy podruhé.
Iva Mádrová, občanská aktivistka a spolupořadatelka sobotního setkání, uvedla: „V souvislosti s výsledkem hlasování o Babišově střetu zájmů v EP, se setkáním s představitelem Tchaj-wanu u nás a mnoha diskuzemi s přáteli musím pořád myslet na to, jak se cítím jako občan České republiky, jak mě vnímají přátelé venku, co si myslí o zemi, která má v čele to, co má, a nechá si to líbit, a hlavně na to, kam až to dojde.“
Adam Komers byl na závěr o něco optimističtější: „Věříme, že si přátelé na Tchaj-wanu, ale ani jinde ve světě, už nebudou myslet, že Češi jsou nevděční hulváti a nezdvořáci.“
Věřme tomu tedy také. Naděje, jak známo, umírá poslední.
Autorka je řadovou členkou TOP 09.