NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Příští rok 18. dubna uplyne šedesát let od chvíle, kdy film režisérů Jána Kadára (1918–1979) a Elmara Klose (1910–1993) Obchod na korze (1965) obdržel jako první československý snímek cenu americké Akademie filmového umění a věd Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film. Světový úspěch, který nemohl ignorovat ani tehdejší komunistický režim, znamenal počátek vrcholné fáze vývoje „československého filmového zázraku“ 60. let, film sám dodnes patří ke špičkám společné české a slovenské kinematografie. Oscarová ceremonie se tenkrát poprvé přenášela barevně, Klos zůstal skromně sedět v hledišti, cenu předával americký herec Gregory Peck, hrála se československá hymna, Kadár děkoval lámanou angličtinou.

Poté sošku zabalil do svého pyžama a tak se s ní s Klosem vrátili do vlasti, jak zachytil dobový filmový týdeník z jejich přistání v Ruzyni. Hned 1. 5. 1966 přijímá Oscarem oceněné tvůrce na Pražském hradě prezident Antonín Novotný, 3. 5. následuje setkání na Barrandově s vedením Čs. filmu, s jeho ústředním ředitelem Aloisem Poledňákem, ředitelem Filmového studia Barrandov (FSB) Vlastimilem Harnachem a Karlem Feixem, vedoucím tvůrčí skupiny Feix–Brož, kde byl Obchod na korze realizován. Státní ceny Klementa Gottwalda obdrželi pak oba režiséři i oba hlavní herečtí představitelé, Ida Kamińska a Jozef Kroner. Brána na filmařský Olymp se zdála být otevřena dokořán.

Za Boha život, za národ slobodu

Pro umístění těchto sloganů vyrůstá v zapadlém východoslovenském městečku oslavná dřevěná mohyla. Píše se rok 1942, po rozpadu ČSR v březnu 1939 jsou v nově vzniklé, fašisticky orientované Slovenské republice uplatňovány protižidovské norimberské zákony a s tím související tzv. arizace židovského majetku. Tedy jeho vyvlastňování a předávání do rukou rasově „čistých“ správců. Jaká příležitost pro bezskrupulózní chamtivce, zejména příslušníky režimní Hlinkovy slovenské ľudové strany a jejích uniformovaných Hlinkových gard.

Místní truhlář, pracant a poctivec Tono Brtko (Jozef Kroner) k nim nepatří, svému švagrovi, horlivému veliteli gardistů Markusovi Kolkockému (František Zvarík), se raději vyhýbá. Zato jeho pragmatická choť Evelyna (Hana Slivková) mu jeho nevýbojnost těžce zazlívá jako projev mužské neschopnosti a změkčilosti. Brtko je zkrátka pod pantoflem, ale ví své, zdravit gardistickým pozdravem Na stráž! a zdviženou pravicí odmítá, raději se městečkem brouzdá se svým psem Esencem. Zlomí ho až nenadálá švagrova návštěva s manželkou Ruženou (Elena Zvaríková), kdy si sice v opilosti vyčtou vzájemné animozity a dluhy, Markus mu pak ale jako důkaz své velkorysosti předá správcovský dekret ke galanternímu krámku vdovy Rozálie Lautmannové (Ida Kamińska) na městském korze.

První republika, holocaust, „klosismus“

„V tom roce nám ještě stále padala šťastná karta. ,Obchod‘ byl nominován na Oscara,“ zapsal si Elmar Klos o roce 1966 ve svých osobních rukopisných zápiscích z let 1914–1968. Nebylo to tak vždycky, oba režiséři si už předtím prožili svá léta tučná i hubená. O poznání lepší start do života měl Klos: pocházel z vážené měšťanské rodiny, vystudoval práva, od svých šestnácti let se uplatnil jako filmový spoluscenárista, mimo jiné komedií s Vlastou Burianem, od poloviny 30. let se stal hybným činitelem vznikajícího baťovského filmového studia ve Zlíně, ve kterém vydržel až do konce války. Naproti tomu Kadár sice také započal studiem práv a i u něj převážil zájem o film, jako Žid byl však prakticky celou válku internován v maďarských táborech nucených prací a smrti unikl na rozdíl od skoro celé své rodiny jen o vlásek. Uměleckou reminiscencí na prožité trauma byl pro něj právě Obchod na korze.

Dále čtěte

Lekce Faust: hledání smyslu individuálního bytí mezi potřebami těla a potřebami duše

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / "Každý režim platí dobře kolaboraci," zakončil v Kino revue č. 14/1994 výtvarník, scenárista a režisér Jan Švankmajer (* 4.

Poprvé se setkali v roce 1945 a brzo se mezi nimi vyvinul vztah staršího „učitele“ Klose a mladšího „žáka“ Kadára. Klos stál tehdy v popředí zestátněné kinematografie a na dálku pomáhal Kadárovi s jeho slovenským budovatelským debutem Katka (1949), označeným pak za bezideový a měšťácký. Záhy však upadl zase v nemilost on, a to pro svůj buržoazní původ a údajné šíření z toho prý vyplývajícího „klosismu“ mezi filmaři. Tehdy mu Kadár pomoc oplatil, společně natočili propagandistické drama Únos (1952) a tím jejich trvalá spolupráce započala.

Žít a nechat žít

Arizační dekret není pro Brtka žádné dobrodiní. Jednak si jím chce Markus mezi gardisty vyžehlit nařčení z alibismu, Brtkův indiferentní politický postoj mu totiž jako příbuznému brání v kariéře. A za druhé se ukáže, že obchod vdovy Lautmannové je fakticky plajte. „Ak si teraz nenagazdujeme, tak ako Boh a Vodca prikázali, tak potom kedy? To je služba vlasti, zapamätaj si!“ klade mu Markus na srdce. Jenže kde nic není, ani smrt nebere. Tono se z domácí pitky, na které ještě Markus hajluje na jeho parodii Hitlera, probouzí do reality, ze které ho neprobere ani manželčina náhlá vlídnost a něha.

Navíc se ukáže, že stará paní Lautmannová už skoro neslyší, jen málo vidí a duchem dlí bůhvíkde, neví vůbec, co se hned za výlohou jejího krámku děje. Až kamarád Imro Kuchár (Martin Hollý st.) otevře Tonovi oči: od švagra dostal jen suchou, ohryzanou kost. Bohaté židovské majetky si arizátoři dávno rozebrali, Lautmannová žije už jen z podpory členů zdejší židovské obce. „Nech si to strčia do riti,“ je vlastně rád Tono, ale Imro ho přemluví, aby se své role nevzdával. Stařence Tona představí jako jejího pomocníka a ten bude coby arizátor „stálym zamestnancom židovskej obce s mesačným fixným platom“. Žít a nechat žít, vlk se nasytí a ovce zůstane celá, absurditou celé věci není třeba se dál zabývat.

Od propagandy ke kritice

Filmová historie už práci tandemu K + K alespoň v základních obrysech zmapovala a zhodnotila: na Slovensku v monografii Václava Macka Ján Kadár (2008), v Čechách ve sborníku studií a dokumentů, který jsem pod názvem Černobílý snář Elmara Klose editoval v roce 2011. Natočili celkem osm hraných filmů, na kterých můžeme takřka učebnicově sledovat postupné oprošťování se od pouhé služebnosti komunistickému režimu až k jeho skryté či otevřené kritice. Po Únosu následovala ještě angažovaná komedie Hudba z Marsu (1955), pak neorealismem ovlivněná mozaika příběhů z pražské periferie Tam na konečné (1957) a alegorická moralita Tři přání (1958).

Dále čtěte

Obrazy starého sveta: Co vadilo normalizátorům na „příbězích lidí, kteří zůstali sami sebou“

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Ve společném českém a slovenském státě byla i kinematografie vnímána jako vzájemné dílo, a to zejména…

Tou tandem tvrdě narazil, vysloužil si nařčení z revizionismu a dvouletý zákaz práce u filmu. Pak ale přichází syrový partyzánský příběh Smrt si říká Engelchen (1963), soudní drama Obžalovaný (1964), zpochybňující socialistickou zákonnost, a Obchod na korze. Ten znamená syntézu dosavadního usilování K + K. Práce v tehdy neobvyklé režisérské dvojici budí dodnes dohady, je ale jasné, že kdyby Kadárovi i Klosovi nevyhovovala, sotva by spolu vydrželi pracovat bezmála dvacet let. Klosovou doménou byla dramaturgie, pilování scénáře, vyhledávání lokací a pak střih snímku, Kadár měl prim v hereckém obsazování rolí a v samotné režii na place. Klos byl introvert, trochu flegmatik a hledač řádu, Kadár extrovert, cholerik a intuitivní „pudovkin“. Antipodi, ale vzácně se doplňující a vzájemně se podněcující, dokonce i tím, v čem si nerozuměli. Ostatně i honorář brali jen jeden a dělili si ho napůl.

Ve smyčce osudu

Tonův tragikomický úděl pokračuje i poté, co se s paní Lautmannovou sblíží a ona ho ve své nevědomosti přijme takřka za svého. Ponořena do své minulosti nevnímá, co se děje kolem, a Tono, obdarován od ní poněkud chaplinovským šatstvem po nebohém manželovi, pustí se do renovace jejího zašlého nábytku. „Človeku to nedá…“ A když přinese domů první výplatu od židovského spolku, oslní i svou hamižnou ženu, která hned propadne představě, jak si za pár let z údajného skrytého bohatství Lautmannové pořídí chalupu či kožichy. Jen provazová smyčka na nočním dvoře nevěstí Tonovi nic dobrého.

Mohyla na korze už se blíží konečné podobě, když přichází soused paní Lautmannové, železničář Andorič (František Papp), varovat, že právě přivezl soupravu dobytčáků a gardisti „idú brať Židov“. Do transportu jde se slovy „tu sa končí naše milé obchodné vzťahy“ i holič Katz (Martin Gregor), u něhož dostával Tono svou výslužku. Přítel Kuchár je zmlácen a označen za bílého Žida, což je v očích gardistů ještě horší než Žid skutečný. A zatímco Lautmannová uniká ještě pozornosti a Brtko se mučí úvahami, kam ji schovat, jeho Evelýna ztropí povyk, proč stále ještě neodhalil, kde se skrývají vybájené poklady Lautmannové. Brtko se jí poprvé postaví a surově ji zfackuje, jenže to už noční odhalení „mohyly víťazstva“ symbolizuje bezvýchodně tragické vyústění situace. Během něho překoná Tono svůj strach, ale důsledky osudového vzájemného neporozumění – „Buď vy, alebo ja!“ – i omluvného nazření sebe sama jsou neodvratné.

Realita a vize

Východiskem k filmu se stala povídka Ladislava Grosmana (1921–1981) Past, publikovaná v časopise Plamen č. 4/1962. Kadára na ni upozornil Arnošt Lustig a Kadár ji pak spolu s autorem a Klosem zpracoval do literárního scénáře schváleného 11. 10. 1963. Teprve na jeho základě napsal pak Grosman novelu, která vyšla pod názvem Obchod na korze v roce 1965, tedy už po konci natáčení filmu. Technický scénář filmu vypracovaný Kadárem a Klosem byl schválen 21. 4. 1964, natáčení proběhlo od 12. 5. do 5. 11. 1964. Průzkum realizace proběhl na podzim 1963, produkční údaje odkazují k celkem 335 dnům výrobní doby, z toho 44 dnů se natáčelo v barrandovských ateliérech, 38 dnů v exteriérech ve východoslovenském Sabinově. Náklady byly vypočteny na 3 miliony Kč, nakonec se vyšplhaly na 3,72 milionu, plánovaná metráž 2 700 metrů se prodloužila na víc než 3 400, tedy 121 minut.

Dále čtěte

Bumerang: při sledování Bočanova filmu byli bývalí muklové šokováni a plakali dojetím

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Psychologické drama režiséra Hynka Bočana (* 29. 4. 1938) Bumerang (1996) mělo předpremiéru 18. 12. 1996…

Sabinovu byla dána přednost před Grosmanovým rodištěm v Humenném a Kadárovou domovinou v Rožňavě kvůli od války prakticky nezměněné historické podobě městečka. Řada jeho obyvatel se aktivně účastnila natáčení v komparsu a nakonec i sami upozorňovali třeba na nedostatky nově ušitých gardistických uniforem (kostýmy Marie Rosenfelderová) – mnozí z nich, teď už zase komunisti, měli totiž původní uniformy ještě doma ve skříních. Tak o tom alespoň svědčil Juraj Herz, který byl na filmu pomocným režisérem a například připravoval polskou herečku Kamińskou (1899–1980) na její roli ve smíšeném židovsko-východoslovenském nářečí a s podstatně zestárlou maskou, jíž původně kladla velký odpor. Interiér jejího krámku stvořil s veškerou hmotnou přesvědčivostí v ateliéru architekt Karel Škvor, děj je ironicky komentován bezstarostným promenádním valčíkem i disonantními houslovými motivy Zdeňka Lišky. Kamera klasika Vladimíra Novotného sugeruje technicky vynalézavě kontrast maloměstské idyly s brutální realitou deportací i přeludně přesvětlenými Brtkovými vizemi a zkreslenými opileckými představami. Jozef Kroner (1924–1998), od počátku jediná představa obsazení, v něm bezezbytku ztvárnil groteskní i fatální úděl postavy. Střih vznikal spoluprací Klose se střihačem Jaromírem Janáčkem už během natáčení, konečné slovo měl po něm Kadár. Některé záběry, jako nadčasová metafora letu čápů a jejich hnízda, byly výsledkem intuitivní improvizace.

Kolesa dějin

Tragikomedie z období fašistické Slovenské republiky exponovala lidsky procítěný příběh malého člověka drceného pod kolesy dějin a zápasícího o vlastní důstojnost. Několika desítkami dalších ocenění získala celosvětové porozumění, přitom se scénář před lety při schvalování vrátil od ředitele Poledňáka s dotazem: „Kdo si myslí, že z toho může být film?“ Málokdo tušil, že jeho tvůrci byli sami takovými kolesy jen na chvíli vyvrženi na svobodu, aby už záhy byli jimi rozdrceni definitivně. Teď se však jejich úspěch hodil. První tajemník ÚV KSS Alexander Dubček sice prý protestoval, že film je urážkou slovenského národa, prezidentu Novotnému se s jeho rezervovaným postojem ke Slovensku naopak hodil. Obchod na korze koupil za pakatel zahraniční distributor, který na něm po Oscarovi vydělal majlant.

Dalším filmem K + K měla být adaptace Čapkovy Války s mloky, do níž chtěli obsadit Jana Wericha, Jiřího Voskovce a Huga Haase. Velkoprodukce se zahraniční účastí však ztroskotala na sporech o koncepci projektu i jeho finanční krytí. Náhradou za ni se dvojici stal příběh vášní Touha zvaná Anada (1969), do jehož natáčení ale v srpnu 1968 vpadla invaze vojsk států Varšavské smlouvy. Práce byly přerušeny, snímek dokončen až napřesrok, to už ale Kadár ze strachu z nového pronásledování emigroval do USA a Klos se pro své občanské postoje stal personou non grata. Nepomohlo ani to, že oba byli roku 1968 jmenováni národními umělci, a nepomohl ani Oscar – ten se stal ještě přitěžující okolností. Klos sošku předal Kadárovi, aby mu v cizině otevírala cestu k práci, ale od chvíle, kdy Kadár podlehl náporu rakoviny a po něm vzápětí odešla i jeho žena a tchyně, se Oscar pohřešuje. Doma byl film v červnu 1971 vyřazen z distribuce, do té doby jej vidělo 617 743 diváků. Do kin se vrátil až v březnu 1989 a pak znovu v digitálně restaurované podobě v roce 2018.