Přístup k našim osobním svobodám je rok od roku chladnější. Díváme se přes hranice a chválíme, jak jim všechno hezky funguje, a hlasitě závidíme. Když pak přijde tragická událost, podobná 13. listopadu v Paříži, začneme diskutovat o svobodě. Na jednu stranu se bojíme, aby nám ve státě neřádili radikálové, na straně druhé nejsme ochotni obětovat část svého pohodlí, abychom se cítili bezpečněji. Přitom svou svobodu dennodenně obětujeme oligarchovi, který nám neustále nařizuje, zakazuje a diktuje. Zkoušíme zkrátka stále, dokdy nám platí zkušební doba, kterou jako bychom na demokracii měli.

Jednou ze základních charakterových vlastností Čechů je neustálá nespokojenost s čímkoliv. Zarážející ovšem je, že zásadně diskutujeme ty „důležité“ věci. Nominaci hokejistů na mistrovství světa, svět celebrit a jednou za čas nás zasáhne událost světového významu. Útok na newyorská Dvojčata nebo řádění teroristů v Paříži. V ten moment většina začne soucítit s Francouzi, dávat si na sociální sítě vlajku napadeného státu a samozřejmě začneme radikálně odsuzovat všechny a všechno, co má jakoukoliv spojitost s touto odpornou akcí. Na pár dní se v myšlenkách přeneseme mimo každodenní realitu, kterou zažíváme.

V tyto chvíle pak najednou nevnímáme, jak jsou nám v době, kdy se zabýváme problémy jiných a snažíme se je naroubovat na situaci, která panuje u nás doma, omezovány osobní svobody. Všichni politici před národem naoko řeší pouze bezpečností otázku a snaží se nahnat body do nadcházející volební kampaně. Někdo umírněně, někdo daleko radikálněji. Ve chvíli, kdy ustoupí terorismus z titulních stran novin, uprchlíci přestanou děsit občany z televizních obrazovek, vrací se problémy všedního dne. A hlásí se mnohem hlasitěji než dřív. Kvůli řešení celosvětových trablů jsme zapomněli, jací strašáci na nás čekají jako opravdová hrozba, která nás zasáhne všechny. Pochopitelně, kromě těch vyvolených, kteří na své zájmy nezapomínají a prosadí si je. Pokud je necháme.

Místo slov jako kalašnikov, ISIS a migrace se nám do slovníku znovu a daleko intenzivněji vrátí elektronická evidence tržeb, zákaz kouření nebo biopaliva. Všechny tyto pojmy na pár týdnů ustoupily, v současnosti se však vrací a to s daleko větším důrazem. Kvůli Francii jsme byli ochotni zapomenout na hrozbu, která sice nechrastí zbraněmi, ale dokáže člověka dostat do podobně nepříjemné situace jako teroristé. Andrej Babiš, pokud docílí svého a dokáže přes protesty a kritiku pravice prosadit zájmy své a svých byznys partnerů, bude mít z většiny občanů své rukojmí. Respektive rukojmí svého obchodování.

Občané odvrací zrak a podle nich se zřejmě nic neděje. EET přitom zbaví spoustu z nich práce, absolutní zákaz kouření části z nich vezme sociální vyžití, které z různorodých důvodů nachází pouze v restauračním zařízení, a dalším alespoň přibude papírování, a tím i možnost solidního výdělku v rozumné době. Argument, že poctivý se ničeho bát nemusí, je lichý, a jak může ze své zkušenosti potvrdit řada podnikatelů, je to lež.

Babišovi se pátek 13. neskutečně hodil do krámu. Stejně jako hysterie kolem přívalu uprchlíků. Ministr financí dobře naslouchal svým poradcům a v pravý okamžik jednal jako podle učebnice. Když vycítil strach lidí, tvářil se, že jim naslouchá, a sliboval, jak je ochrání. Později odhadl, že lidé ve svém čele chtějí někoho radikálnějšího, a tak začal vyhrožovat. Jednotlivcům, ale dokonce i Evropské unii. Skvěle si tím zametl cestu ke svému hlavnímu cíli, zvětšování svého Agrofertu, a tím i konta.

Teď, když utichl nejsilnější hlas o boji proti terorismu, o svobodě se mezi Čechy už moc nemluví. Najdou se sice momenty, kdy si pár jedinců vybere moment, kdy se jim hodí proklamování o svobodě slova, použité jako obrana xenofobních textů skupiny, která se svezla na vlně odporu proti všemu muslimskému, ale to je asi vše. Když Babišova místopředsedkyně protiprávně zakáže předsedovi ODS Fialovi vystoupit v Poslanecké sněmovně, nikoho to nepohoršuje.

Martin Konvička může psát o mletí lidí do masokostní moučky, a když je za to vyšetřován, před národem stojí jako mučedník? Ať se jeho přívrženci, kteří měli před pár týdny na Facebooku přes obličej trikoloru, podívají, jak se s takovými lidmi jedná ve Francii, kterou kvůli jejím demokratickým hodnotám vzývali. Předsedkyni Národní strany Marine Le Pen stačilo, aby přirovnala muslimské modlitby na ulici k nacistické okupaci a bude se zodpovídat u soudu.

Vývoj demokracie v tomto státě začíná určovat člověk, který k ní cítí odpor. Vždy byl zvyklý dělat, co se mu zachce, a evidentně v tom hodlá pokračovat. Jediným, kdo mu v tom může zabránit, protože vůle a snaha koaličních partnerů neexistuje, jsou voliči. Jde však o to, jestli vůdce a oligarcha nestačí umlčet všechny, kteří by lidem chtěli a mohli otevřít oči. V parlamentu, chloubě demokracie, se mu to už postupně daří.