Před 48 lety 19. ledna 1969 zemřel student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach, který se tři dny předtím upálil na protest proti sovětské okupaci v Praze na Václavském náměstí. Někteří tento jeho čin považují za zbytečný, za sebevraždu, kterou zarmoutil své přátele a blízké. Já si to nemyslím. Mladý člověk těžce nesl porobení své vlasti a trápilo ho, že lidé se mu poddali, a on se rozhodl probudit národ z letargie tím, že přinese oběť nejvyšší – vlastní život.

Ježíš Kristus v Bibli říká: „Nikdo nemá větší cenu než ten, kdo položí život za své přátele.“ A to je i případ Jana Palacha, který se vydal za druhé.

Na první pohled se může zdát, že jeho počin byl zbytečný, protože nástupu tuhé normalizace nezabránil. Nicméně vzbudil velký ohlas doma i ve světě, psali o něm i velcí umělci, jako byl například básník Jaroslav Seifert.

A komunistická moc z něj měla strach. To dokazuje fakt, že se snažila zlehčit jeho smrt ve stylu, byl to čin mladého nerozvážlivce, který byl podveden nepřáteli socialismu, on zemřít nechtěl, myslel si, že tekutina, kterou se polil, byla nehořlavá, měla to být pouhá demonstrace atd. Vrcholem všeho bylo zhanobení Palachova hrobu na Olšanských hřbitovech v roce 1973, kdy jeho ostatky byly proti vůli rodiny exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově v jeho rodných Všetatech. Byl to hanebný a zbabělý čin normalizačních vládců.

Jeho odkaz však žil dál a tzv. Palachův týden v lednu 1989, kdy si veřejnost v Praze připomněla dvacáté výročí jeho úmrtí, byl jedním z milníků, který vedl k pádu totalitního režimu. I přes brutalitu komunistických represivních složek, které surově mlátily starce i ženy, se lidé týden scházeli na demonstracích a dávali tak najevo, že socialismus nechtějí. Mnozí, kteří ještě měli o tehdejším režimu iluze, o ně přišli. Jak trefně poznamenal ve své výborné eseji spisovatel Ludvík Vaculík Komunismus je bití.

Jan Palach patří k velikým osobnostem českého národa a jeho příklad je hodný následování v každé době. Tedy netvrdím, že to musí být i za cenu vlastního života. On žil v době, kdy svoboda začala být výrazně omezována, kdežto v demokracii máme víc možností, jak bojovat proti nepravostem. Ale on nás svým skutkem nabádá k tomu, že nemáme být pasivní a sobečtí, a pokud je to nutné, máme se postavit proti zlu a měnit svět k lepšímu.