C. D. Friedrich: Ostrov Rujána – krajina s duhou (olejomalba, 1810) FOTO: Wikimedia commons
FOTO: Wikimedia commons
Proč je dnes třeba bránit konzervatismus hlavně proti konzervativcům a nikoli pouze proti pokrokářům? Protože konzervatismus je obranou základních hodnot západní civilizace, spočívajících zejména ve víře v možnost hledajícího poznávání pravdy, v závaznost poznané pravdy pro život jednotlivce a společnosti, v otevřenost vůči novému, v úctě k důstojnosti každého člověka jako jedinečné bytosti, jejíž život, svobodu a vlastnictví jsme povinni respektovat, v oddanosti demokratickému právnímu státu jako jedinému známému politickému uspořádání společnosti, které dokáže lidskou důstojnost ochránit.
Jsou to hodnoty, které ohrožují především radikálové, přející si zničení této údajně zkažené civilizace a usilující o její nahrazení vizí civilizace údajně spravedlivější, protože založené na rovnosti. Avšak před „konzervativci“, pro které tyto hodnoty ztratily význam cílů, o které je třeba usilovat vlastním životem i politickým jednáním a pro které se staly prázdnými slogany, pouhými prostředky v boji s radikály o moc, je třeba konzervatismus hájit, protože i oni chtějí zničit demokracii liberální a nahradit ji vlastní vizí odvozenou z minulosti. Takoví „konzervativci“ jsou spojenci radikálů v destrukci a jsou nebezpečnější, protože vnášejí zmatek do řad odpůrců radikálů.
Čím je a čím není konzervatismus
Jakožto obrana hodnot je konzervatismus svou povahou reakční, protože reaguje na konkrétní nebezpečí, není však reakcionářstvím, které je hodnotově prázdným odporem vůči novému a jinému. Takovým reakcionářům jsou konzervativní hodnoty stejně lhostejné jako pokrokářům a prohlašují-li se za konzervativce, stávají se – obrazně řečeno – cizími agenty ve vlastních řadách. Vnitřní nepřítel pak bývá nebezpečnější než vnější.
Konzervatismus ctí zvyky a tradice, které předávají ony základní hodnoty z generace na generaci, ale není pouhým tradicionalismem. Vždyť existují zvyky a tradice, které uchovávají hodnoty falešné a od kterých, pro uchování hodnot pravých, je třeba se oprostit.
Samotný fakt, že se v nějaké situaci našim předkům něco osvědčilo, stačí jistě k tomu, abychom s tím zacházeli s respektem a dříve, než to opustíme, stojí za to uvážit, zda to stejně dobře neposlouží v nových podmínkách, v nichž se nacházíme my.
Tento fakt nás ale nezbavuje odpovědnosti za to, že tradované i nadále bude v souladu s hodnotami, které životu dávají smysl. Tradice si tedy máme vážit zejména proto, že nám umožňuje orientovat se v novém, které teprve přichází. Pravý konzervatismus nespočívá v pouhém zahledění se do minulosti, ale ve využívání minulosti při konfrontaci s tím, co se děje dnes. Je specifickým způsobem otevřenosti vůči neznámé budoucnosti.
V průmyslové společnosti, rozvíjející se díky vědě a technice, člověk stále musí čelit novým poznatkům, novým výrobkům, službám a technologiím, které je nesmyslné odmítat jen proto, že jsou nové. K orientaci v této dynamické situaci, kterou starší společnosti neznaly, pomůže jedině jasné vědomí hodnot, kterým nové věci mají sloužit.
Jedině tak lze zabránit civilizační katastrofě, k níž lidstvo žene výzkum, vývoj, výroba a spotřeba zaměřená jenom na stupňování požitků, k nimž se upíná člověk, který ztratil ponětí o vyšších hodnotách, pro něž stojí za to trpět a žít. Život, v němž jde o více než o pouhé přežívání je právě to, oč konzervativcům hodným toho jména běží.
I tento život je však podmíněn přírodním prostředím, bez něhož by se nemohl udržet. Je proto výsostným úkolem všech, kteří chtějí život chránit, připustit pouze takové technologie, které přírodní a přirozené podmínky života neničí. Příroda proto nesmí být vnímána jako pouhý předmět ležící před námi a daný k dispozici našemu vědeckému výzkumu a našemu využívání, které z něj činí jenom zásobárnu surovin a energií pro naše spotřebitelské účely.
Jsme součástí přírody a ona je součástí nás. Člověk ale není pouhým předmětem, a proto nesmí být pojímán jako pouhá věc hnaná přírodními silami. Není věcí, s níž je dovoleno manipulovat, přetvářet ji a ničit podle možností, módy, aktuálních potřeb společnosti či utopických vizí.
Zpředmětňující pohled přírodních věd, který člověka řadí do živočišné říše a redukuje jej na jeho biologickou složku, o něm sice přináší užitečné poznatky, využitelné například v medicíně, ale je pohledem fragmentárním. Z metodických důvodů věda odhlíží od těch stránek lidské existence, které předmětnému zachycení unikají a jimiž se člověk od ostatních živočichů liší. Výsledkem zúženého pohledu je degradace lidství, provázená úpadkem života na instinktivní činnost a na požitkářské uspokojování bezprostředních potřeb.
Stala-li se hlavním hnacím motorem průmyslové civilizace, nedokáže se vyhnout tragickým důsledkům pro život i životní prostředí. Ekologická hnutí, která se neoprostila od těchto rysů jednostranného přírodovědeckého životního paradigmatu, jsou stejně jako jejich „konzervativní“ odpůrci ignorující zjevná nebezpečí spolučinitely tohoto díla zkázy.
Dopravní a informační technologie propojily a otevřely dříve uzavřené kulturní, národní a státní celky. Tento globalizační proces umožňuje dříve nemyslitelnou výměnu služeb, zboží a znalostí, která přináší nebývalý, byť nerovnoměrný blahobyt. Nese však také nové konflikty a problémy.
Snadné cestování umožnilo setkávání lidí napříč národy a státy, ale také konfrontaci různých náboženství a kultur, s jejich specifickými vlastnostmi a zvyky. Mnohé z toho, co se dříve považovalo za samozřejmé a přirozeně dané, se ukazuje jako jen podmíněné a relativní. Tím se ovšem zároveň odkrývá, to, co je nepodmíněné, a to, na čem je třeba trvat pro ono samo.
Tradicionalistický odpor k cizímu a jinému jen proto, že je cizí a jiné, není projevem věrnosti vlastním hodnotám, ale výrazem nejistoty plynoucí z hodnotové prázdnoty a nezakotvenosti. Konzervativní přístup se neobává konfrontace s odlišnými kulturami a považuje ji za obohacující, protože otevírá nové možnosti života a nové pohledy na svět, které tyto kultury vyvinuly i na meze vlastní kultury.
To by však bylo málo přínosné, pokud by chybělo jasné vědomí hodnot, které jsou a mají být všem lidem společné, bez ohledu na to, že byly rozpoznány jen v některých z těchto kultur.
Týkají se lidské jedinečnosti zakrývané kolektivní identitou nezbytnou sice v zápase o existenci a k přežití celku v situacích nebezpečí, ale znesnadňující rozpoznání jádra naší lidskosti. Cesta k porozumění tomu, co nás spojuje, vede přes hlubinu lidství v každém z nás.
Hodnoty hodné uchování
Základní hodnoty, o jejichž uchování usiluje konzervatismus, mají univerzální povahu nejen tím, že přísluší každému člověku, protože je člověkem, ale také tím, že odhalují podmínky nenásilného soužití mezi lidmi, náboženstvími i kulturami. Lze vůbec žít v míru s někým, kdo usiluje o můj život, kdo si mě chce podrobit a ovládnout nebo kdo mě chce připravit o to, co po právu vlastním? Ve společném prostoru nikoli. Dnes je však naším společným prostorem celá planeta Země.
Mluvíme-li o hodnotách, měli bychom se vyvarovat omylů, které plynou z určitého omezení našeho jazyka. Ten se rozvinul v dávných dobách, kdy lidé v zápase o přežití byli soustředěni především k tomu, co viděli před sebou. Jsou to věci, od nichž máme odstup, můžeme si je prohlížet, jsou mezi jinými věcmi, můžeme se k nim přibližovat, případně s nimi zacházet. Jazyk tím získal předmětnou povahu, která selhává, máme-li se vyjádřit o něčem, co nemáme před sebou, od čeho nemůžeme mít odstup, protože například jsme tím my sami nebo to prožíváme, cítíme, věříme, myslíme, děláme, k čemu se zaměřujeme svým životem.
I o tom nás jazyk nutí mluvit jako o předmětech, a pokud této tendenci podlehneme, zamotáváme se do neřešitelných paradoxů. Tak je tomu i s hodnotami. Mluvíme o nich, jako by byly věcmi, předměty, kterými však ve skutečnosti nejsou.
Někdy si při řeči o hodnotách pomáháme metaforami. I ty ale bývají zavádějící, a to dvojím způsobem: Když zapomeneme, že se jedná o přenesený význam a bereme-li je jako přímé výpovědi, anebo tím, že nám umožňují vidět nově určitý aspekt skutečnosti ovšem za cenu, že potlačují ostatní.
Po pádu totalitního panství bylo u nás populární přirovnání, že svobodná společnost je volným trhem idejí, na kterém si každý může vybrat podle své potřeby. Výstižně popisovalo situaci, v níž nás politická moc už nemohla nutit, abychom vyznávali její ideologický světový názor, vydávaný za jedinou platnou pravdu.
Zcestné na této metafoře však bylo, že podsouvala představu jakoby ideje, tedy názory a hodnoty, byly podobné věcem vyložených na pultech obchodů, mezi nimiž si můžeme po libosti volit. Tak tomu ale v případě životních hodnot není.
Mgr. Daniel Kroupa, Ph.D. je filosof a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 a někdejší poslanec a senátor, přednáší na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem
