Václav Bělohradský publikuje teď v Právu řadu esejů zjevně jako součást své kandidatury do Senátu v Praze 6. Zatím poslední z nich se týká národních států. Nedovedu si sice představit, kolik mu to mezi čtenáři Práva na Praze 6 získá voličů, ani nakolik a jak to souvisí s běžnou agendou Senátu PČR, ale to konec konců není můj problém. Mám k tomu jen jednu poznámku, kterou považuji za zásadní.

Pan Bělohradský píše:

„Všechny moderní národy jsou kulturní konstrukce, mají své tvůrce a své zápletky – třeba ty »naše slavné prohry«, jak říkali Cimrmani – Lipany, Bílou horu, Mnichov, únor 1948, srpen 1968.

K legitimizaci národních států sloužily i mystifikace a legendy, které vymýšleli národní buditelé. … Bitva u Hostýna se odehrála v roce 1241 jen v podvrženém Rukopisu královédvorském … Postavy z podvrženého rukopisu tak významně přispěly k obrození národa…

Otec národa František Palacký převyprávěl husitské války jako zlom v dějinách Čechů, kteří tehdy objevili »své národní poslání« ve světových dějinách – věrnost poznané pravdě. Masaryk to nazval »činem, který nám v plném dosahu uvědomil smysl našich dějin a náš národní program«.

A dále to dobře známe: Jirásek převyprávěl Palackého příběh ve svých románech, Nejedlý udělal z komunistů »dědice nejlepších tradic českého lidu – husitů, českých bratří, národních buditelů«, Otakar Vávra to celé zfilmoval a my na jeho husitskou tetralogii chodili povinně se školou.

Tato »přirozená a objektivně daná« národní tradice byla ve skutečnosti výsledkem úspěšné komunikační strategie úzké vrstvy vlastenců. Žádný národ nemá nějakou »trvalou esenci«, všechny jsou jen proměnlivá společenství sdílených příběhů a představ.

Národní státy vznikaly jen tehdy, když »příběh« vyprávěný historikem byl podpořen vojenskou mocí.“

Když se to zjednoduší, národy spočívají na kýčovitých, často falešných legendách a blábolech, pokud je podpoří dostatečně silná armáda.

Musím říci, že to vidím jinak, ba právě naopak. Jsem přesvědčený, že národ jako „duchovní prostředí“ se dá pojímat i méně cynicky a veskrze pozitivně, a chtěl bych to doložit na českém národu, stejně jak to dělá pan Bělohradský.

K moderní české národní tradici patří neodmyslitelně i schopnost kriticky se vyrovnávat s pohodlnými a zdánlivě prospěšnými mystifikacemi. Namátkou jmenuji zrovna úspěšný boj T. G. Masaryka a mladé vědecké generace z osmdesátých let 19. století s rukopisnými podvrhy; Havlíčkův boj proti falešnému kýčovitému „slovanství“; Havlíčkův, Palackého i Masarykův apel na realistickou politiku, postavenou na liberálních a demokratických základech; Rádlův důraz na kontinuitu evropského historického vývoje, na křesťanské základy, z nichž vyrůstá evropská a zároveň i naše společnost, a jeho kritika českého šovinismu a národní nesnášenlivosti; a last but not least, kritika hysterického českého šovinismu a nedůstojného způsobu, jímž česká společnost po roce 1945 zapadla do ruského imperiálního hnoje, včetně barbarských a nelidských opatření proti německým a maďarským obyvatelům ČSR, která u nás probíhala po listopadovém převratu (vášnivé debaty se tehdy mimochodem zúčastnil i Václav Bělohradský, jen si nevybral správnou stranu) atd., můžeme pokračovat až do přítomnosti.

K národní společnosti patří nejen to, že si vytváří často iluzorní sebeobrazy, ale také, ba především, že ti, kteří se na jejím životě podílejí, ty obrazy podrobují kritice a soustavně a důsledně korigují. Proto je národ užitečná věc v oboru lidského soužití.

Jistě, některé národní společnosti to dělají víc a důsledněji, jiné, například ta naše, méně. Ale obraz národa, který podává pan Bělohradský, je úplně od věci, a to i v našem, českém případě. Národ je takový, jací jsou ti, kteří se na něm podílejí. A svádět svou vlastní nedokonalost na národ an sich je nedůstojný alibismus.

Poznámka vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.