Naše nová spolupracovnice Sára Nikodémová píše o současných útocích na systém povinného očkování. Rozhodla se ho bránit:
Jsem racionální matka. K výchově, výživě i k celkové péči o své dva syny se snažím přistupovat s nadhledem (v pubertě to beztak ani jinak nejde) stejně jako k životu obecně. Myslím si totiž, že svět není černobílý. Proto mě v poslední době míjí šílenství kolem (ne)očkování dětí. Ačkoliv, míjí není asi to správné slovo. Článkům a debatám k tomuto tématu se nelze vyhnout. Ať otevřu facebook, noviny nebo dveře do ordinace naší dětské lékařky, s antivakcinační (škodolibí by řekli hysterickou) kampaní se setkávám na každém rohu.
Očkování dětí nemusí být bez rizika, píše se v jednom titulku. Očkování způsobuje alergie, astma a autismus a děti i zabíjí, píše se jinde. Jsou to jen žvásty? Ne! Já jako matka, novinářka a redaktorka zdravotnických rubrik na tomto místě prohlašuji, že očkování skutečně může i zabíjet. Stejně jako neopatrné přecházení přes přechod nebo konzumace pomeranče alergikem (oříšky přímo vraždí). Je přece jedno, že nám citrusy dávají vitamin C, že zasytí hlad i žízeň, že se přes cestu potřebujeme dostat z bodu A do bodu B a je to leckdy ta nejbezpečnější možnost. Na tom ale vůbec nezáleží! Pomeranče, nebezpečné producírování se po zebře a ještě asi tisíc dalších riskantních věcí by se měly zakázat. Nejlépe hned! Nebo snad ne?
Já vím, možná si říkáte, že srovnávám nesrovnatelné… A máte pravdu. Očkování totiž, na rozdíl od oranžových plodů, zachrání ročně životy zhruba 3 milionů lidí a bezmála milion odvrátí od postižení. Před 35 lety vymýtilo pravé neštovice a nemoci, na něž se dříve umíralo (tetanus, záškrt…), dnes už díky injekcím také, alespoň v Evropě, neznáme. Přesto se stalo, stává a bude stávat, že na některou očkovací látku nebo její část ve výjimečných případech zareaguje organizmus dítěte či dospělého odmítavě, objeví se nežádoucí účinky, případně to skončí fatálně.
Nic na světě totiž není stoprocentně bezpečné. Ani plavba na zaoceánském parníku, ani let concordem, ani cesta do práce, ani… zkrátka nic! Avšak není mnoho věcí, které jsou na svoji bezpečnost tolikrát testovány a tak zkoumány ze všech stran jako očkovací látky. Protože když sníte oříšek a anafylaktický šok vás pak udusí, bude to smutné, nejste-li největší asociál na světě, někomu to asi bude i líto, ale pravděpodobně se za to nikdo k odpovědnosti nepožene. Ale když se něco stane prokazatelně po aplikaci očkovací látky, můžete žalovat (a asi uspějete) celou řadu potenciálních viníků, od lékaře až po vývojové oddělení farmaceutické firmy. A skandál se všemi svými důsledky je na světě. Bez ohledu na to, jak moc jsou či nejsou farmaceutické firmy zkorumpované a kdo se dá či nedá podplatit, svobodná moc médií včetně internetu dělá své a není v komerční době nic horšího než zničit si pracně vybudované jméno. I to je důvod, mimo desítky regulačních mechanizmů, platných zákonů a nařízení, proč je bezpečnost očkovacích látek velmi pečlivě sledována.
Jak je tedy možné, že se i tak něco stane? Protože zkrátka nejsme roboti, organizmus každého z nás je jiný, žijeme v různém prostředí, máme různé geny, stravovací a jiné zvyklosti a všechny tyto vlivy se sčítají… Vážných potíží po očkování je přesto minimum a rozhodně se nedají srovnat s nemocemi, které by hrozily bez této prevence.
V poslední době se objevily názory, že pravděpodobnost onemocnění (třeba obrnou) je tak malá, že nestojí za to nechat se očkovat. Na to mám dva argumenty. Ano, u nás je pravděpodobnost malá právě díky očkování. Jakmile s ním přestaneme, budeme za 50 let opět zpátky v polovině 20. století, nebo rovnou na stromech. A i kdyby „šance“ na onemocnění byla skutečně nízká, víte, kolikaprocentní je pravděpodobnost, že „chytnete“ AIDS při nechráněném styku s infikovaným jedincem? Pouhé jedno jediné prťavé procento! Tudíž, riziko zcela jasně minimální. Přesto – já bych do toho nešla. Já bych se chránila. Stejně jako chráním své děti povinným očkováním.
Sára Nikodémová
