Doba zrychlené komunikace vede i ke zrychleným úsudkům, jimž chybí kritický odstup. Jestliže slyšíme desetkrát za den, že se ministr vnitra Jan Hamáček dopustil velezrady, když plánoval výměnu utajení vrbětické kauzy za dodávku vakcíny Sputnik, tak je to signál, že bychom si měli hlavně zachovat chladnou hlavu.
Slovo „velezrada“ neobstojí u žádného českého soudu, pokud nebudeme ve válce. Je to slovo, které má v současné debatě zástupnou funkci. Podstatou našeho problému není údajný kriminální čin velezrady jednoho ministra, ale destrukce hodnot v celé společnosti. Přestaňme házet přehnanými a emocionálně podbarvenými slogany a zůstaňme raději u toho, jak věci prokazatelně jsou. Je to totiž dostatečně strašné, ale zároveň s tím pak lze i něco věcného dělat. S obviněním z velezrady totiž nejde dělat vůbec nic.
Zjištění reportérů Seznamu o schůzkách ministra vnitra ohledně snahy uhasit skandál v česko-ruských vztazích ukazuje na to, co do jisté míry již víme. Jen to nyní máme takříkajíc na talíři. Celá současná politická garnitura tu po dlouhá léta podlézala Rusku a Číně a vůbec jí nevadilo, že jde o nedemokratické a ohavné režimy. Nelze ale směšovat možné úvahy o skandálním zamlčování ruské teroristické akce s fakticky doložitelnými činy Jana Hamáčka ohledně dohody s cizí vládou v neprospěch České republiky. Právní stát je založený na rozlišování těchto jevů.
Jestli tak jistě víme, že ministr Hamáček spáchal zločin velezrady, tak je také třeba říci, že hlavním pachatelem tohoto zločinu je již dlouhá léta prezident naší republiky. A upřímně řečeno, tento zločin tu páchá polovina politické scény, která se jako pokojoví kocouři lísá k vůdcům zločineckých režimů Východu. Nejspíš je vůbec ani nenapadlo, že podlézáním diktátorům zrazují svoji zemi. Hamáček je neskutečný cynik a absurdní pletichář, ale nařčení ze zločinu velezrady je u něj nesmyslně přestřelené, pakliže takový metr nevztáhneme na polovinu naší sněmovny.
Tvrzení, že Hamáček chtěl s Rusy vyměnit vstřícnost a mírnost ve vrbětické kauze za vakcínu Sputnik, nepůjde nikdy doložit. Sebevědomé vyjádření reportéra Seznamu Janka Kroupy, že to jeho zdroje u soudu řeknou, vzbuzuje rozpaky. Copak by to bylo poprvé, kdyby si to po letech soudního řízení ty tajemné zdroje rozmyslely a vůbec nic neřekly? Jakou cenu má jejich údajné ujištění kolegovi Kroupovi, že se veřejnosti odkryjí až před soudem? Proč se ke svému sdělení nepřiznají nyní, kdy jsou jejich informace veřejně relevantní, zatímco za rok či za dva už u soudu jejich sdělení relevantní příliš nebudou?
Investigativní novinářská práce nesmí být založena na emocích, nýbrž pouze na doložitelných faktech. To je přitom její základní problém po celé dějiny české polistopadové žurnalistiky. Přání nesmí být nikdy jádrem příběhu. I když dobře víme, co je Hamáček zač. Nikdo ale nesmí jen tak do větru tvrdit, že se ministr vnitra dopustil vážného trestného činu, když takové tvrzení není možné doložit důkazy. Novináři by měli zásadně odlišovat nařčení z trestné činnosti od čistě morálního hodnocení.
Přitom to, co reportéři redakce Seznam Zprávy zjistili, má v etické (nikoli v trestně právní) rovině značnou váhu. Jde o to, že česká vládní garnitura je ve shodě s inklinacemi prezidenta republiky nastavená na úlisné žehlení svých dobrých vztahů s Moskvou. My nemůžeme jistě vědět, že cílem Hamáčkovy cesty do Ruska bylo vyměnit mlčení ohledně výbuchu ve Vrběticích za vakcíny Sputnik. Ale víme jistě, že tu už sedm let leze naše vládní garnitura do zadku Putinovu ohavnému režimu. Naším problémem je neschopnost rozlišit zásadní hodnotu demokracie, kterou jsme si jen málo zasloužili, od barbarských autoritářských režimů, s nimiž se nemá žádný český politik paktovat. To není téma pro orgány činné v trestním řízení, ale pro naši občanskou výchovu.
Hamáček chtěl zřejmě v Moskvě žehlit skandál, dokud mu neřekli, že už žehlit nejde. To je jistě dost hrozné, ale velezrada to ve smyslu právních norem našeho státu určitě není. Je to „jenom“ hnusné chování, které je typické pro celou současnou buranokracii. Žádný soud ale Hamáčka za to neodsoudí. Taková představa je směšná a pro novináře nedůstojná. A musím se přiznat, že s tím navíc souhlasím. Protože nelze kriminalizovat tupost a nemravnost. S těmito vlastnostmi musíme bojovat především u volebních uren a ve veřejné debatě.
Česká investigativní žurnalistika potřebuje více věcnosti a přesnosti v popisu. O to pak bude silnější.
Nebyli jsme tu bohužel schopni pojmenovat útoky Andreje Babiše na českou demokracii, ale přitom tu často vytahujeme údajné kriminální činy různých politiků, které nebudou nikdy doloženy. Představa, že cesta ke zlepšení našich veřejných věcí vede skrze trestní kauzy a kriminální procesy, je poplatná mentalitě bolševického režimu. Je to ryzí babišismus. Žádný další vězeňský autobus, jaký tu provozovali Piráti před minulými volbami, už nesmíme přijmout. I kdyby v něm seděl samotný Miloš Zeman. Politický problém musíme řešit výlučně politickými prostředky v rámci zákonů.
Pojem velezrada je v českém právním řádu vyhrazen prezidentu republiky. Pro účely tohoto článku tedy neslouží jako právní termín, pozn. red.
