Prezident Volodymyr Zelenskyj s ukrajinskými vojáky. FOTO: commons.wikimedia.org/ CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.
FOTO: commons.wikimedia.org/ CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.
KOMENTÁŘ / Odpověď je bohužel prostá a má ve většině evropských jazyků, včetně češtiny, angličtiny, ruštiny, němčiny, italštiny či latiny pouhá dvě nebo tři písmena: jestli někdo prohrává na Ukrajině, jsme to my, my Češi, my Evropané, my, co si říkáme hrdě demokraté. My, co se stále dovoláváme „evropských hodnot“.
To, že Ukrajina teď vede statečný boj právě za tyto hodnoty a tím i za nás, není bohužel fráze a můžeme to říkat stokrát: jsou to totiž slova placená lidskými životy. A kdyby ten boj zrovna teď nevyhrávala, žádný div – u armády, která ve srovnání s útočícím agresorem už pomalu nemá čím střílet a musí šetřit každý náboj…
Nenápadné začátky konců
Je to tedy od počátku boj křiklavě nerovný. Přesto dva a čtvrt roku Ukrajina názorně demonstrovala světu, že nepřítel je porazitelný. A z okupovaného území vytlačitelný. Většinová Evropa tento vzkaz nevyslyšela a vzácný čas k záchraně (mimo jiné k včasnému dodání střeliva a našich nejúčinnějších, nikoli vyřazených zbraní) byl promrhán. Doufejme, že ne nenávratně.
Pozdní obviňování Ukrajinců z těch či oněch strategických chyb mi proto zní, a právě z našich, českých i evropských úst, nepatřičně a farizejsky. Je to jako verbálně odsuzovat násilí, ale zároveň obviňovat oběť znásilnění z toho, že zvolila špatnou strategii obrany a přecenila své síly (místo aby se moudře a pro nás přihlížející úlevně podvolila).
A ani na vteřinu si nepřipustíme náš vlastní podíl na situaci, přinejmenším morální a politickou vinu. Vždyť Ukrajina byla už předem, se souhlasem evropských velmocí, diskvalifikována: nesmí činit věci, které přes dva roky kromě sadistických zločinů páchá na jejím území agresor. Například bombardovat místa, sklady a základny i na ruském území (násilím okupovaná území považuje právem za svá), odkud násilník vystřeluje své smrtonosné střely.
Zatímco agresor může libovolně zasahovat třeba i nejzápadnější místa napadeného území. Proč? Protože jsme Ukrajince sami, my Evropané, se souhlasem a se zárukou demokratických mocností zbavili nejprve jaderných zubů (tedy toho, čím je agresor světu opravdu nebezpečný, což mu nebrání je každou chvíli cenit). A místo toho jsme Ukrajincům jako protihodnotu dali bezpečnostní záruky: územní svrchovanost a neporušitelnost stávajících hranic. Což od 24. února 2022 zní jako cynický výsměch: slova, slova, slova.
Přesto je třeba právě tento fakt znovu připomínat. Jenže to moc neděláme, protože právě ten nám poskytuje vítané alibi naší zdrženlivosti. Lidsky přece tak pochopitelnou opatrnost a strach, abychom rozzuřeného agresora nepohněvali – a když, tak jen trochu, s výmluvami a omluvami a jaksi oklikou (sankce, diplomatická podpora, opožděná a liknavá pomoc).
Strach z globálního rozšíření konfliktu je samozřejmě legitimní. Dokud však na Ukrajině denně umírají lidé a jsou decimována celá města, jde z naší strany o ryzí mnichovanství. Včetně všemožných obav, abychom napadenému proboha snad nedodali střely s nepřípustným doletem.
Vžijme se do situace bombardovaných. Je to, jako bychom znásilňované oběti tolerovali použít na svou obranu kromě spreje ještě kudličku s krátkou čepelí, „rybičku“, hlavně aby nemohla zasáhnout srdce i jiné orgány. Zatímco násilník může používat dýku libovolně dlouhou. A třeba i sekyru či střelnou zbraň s jakýmkoli dostřelem.
Příběh s Ukrajinou však není ani zdaleka u konce, jak by si mnozí přáli. Přesto už teď ukazuje, co jsme vlastně zač. Začněme domácím písečkem, malou bublinou, kde lze sledovat i ve zdánlivých malichernostech věci obecně platné. I zde začátky konců bývají nenápadné.
Zabránit nejhoršímu
Před časem se náš významný politolog nechal slyšet, že je pro něj za jistých okolností přijatelná budoucí spolupráce (dosud proukrajinské) ODS s trvale protiukrajinským ANO. A zdůvodnil to zdánlivě rozumnou snahou, z hlediska volebního kalkulu logickou, zabránit nejhoršímu: mnohem nebezpečnější koalici ANO s protievropskou SPD, eventuálně Trikolorou. Všimněme si: každé mnichovanství začíná vždy snahou „zabránit nejhoršímu“. Evropské dějiny posledních sto padesáti let nás přitom učí, že bránění nejhoršímu končí až příliš často nastolením toho vůbec nejhoršího.
A vzápětí o tomtéž přijatelném paktu začínají vážně uvažovat i další komentátoři a nikoli nevýznamní koaliční politici, vesměs provaření nepřátelé Evropy a jakýchkoli integračních snah. Právě tyto snahy léta odmítají jako německé či francouzské imperiální snahy o dominanci (dřív nám diktovala Moskva, teď nám diktuje Berlín, Paříž, Brusel!).
Říkejme těm lidem pracovně „zahradilovci“, když ne rovnou „Klausovi pohrobci“. Tak jako tak hrají ideálně Putinovi do karet. A jsou, snad kromě Pirátů, zalezlí ve všech stranách a uskupeních či frakcích, protože vyjadřují názor nezanedbatelné části společnosti. Od nostalgiků po komunismu až po údajně „krajně pravicové“ národovce, jimž vůbec nevadí ocitat se v téže společnosti jako fašisté a komunisté.
Obávám se, že jsou to mentálně titíž frustrovaní lidé, k jakým se obraceli pánové Voskovec a Werich v roce 1938: „Hele koukej, podívej se, divnej brachu, / buďto tedy máš kalhoty plný strachu, / anebo pro strýčka příhodu / už tu napřed kalíš vodu.“ (V+W: Pěst na oko)
Lidé, o nichž si nebyli jistí, zda to, co říkají, říkají „částečně z vlastní blbosti, nebo za cizí peníze“ (Pěst na oko). Ti mentálně tvořili, tvoří a vždy budou tvořit ideální pátou kolonu v jakékoli demokracii. Že je jich všude plno a jsou slyšet, to je daň demokracii, která musí strpět i média trolí, okamuří a babiší.
Jako by ale byli tito lidé slepí k vývoji na Ukrajině. Z něho přece každý trochu gramotný pozorovatel s vlastním rozumem, nikoli rozumem „zatroleným“, musí vyvodit jednoznačný závěr. Že totiž, zvláště vzhledem k nejasnému povolebnímu vývoji v USA, jedině spoléhání na vlastní a společné evropské síly je pro nás nezbytnou podmínkou k přežití.
Pouze vojenská i politická integrace, pokud možno zbavená tradičního moru byrokratismu, tedy nikoli rozhádanost a partikulární národní a náboženské egoismy, může být reálnou brzdou proti Putinově plánované expanzi na Západ. S tou se ostatně kremelský Čingischán dnes už přestal tajit. Kdo má uši, slyš, kdo má oči, viz!
Vystrašit a zachránit
Smutné je, že tento jasný vzkaz nedokázali většinoví evropští politici a jejich média přečíst (podobně republikáni v USA). Pohodlnější cestou k moci a k jejímu udržení je strašení válkou i u nás. A když už Ukrajina, pak jen jako odstrašující příklad. Vystrašit a zachránit. „Vyvedu naše národy z krize!“ (Gustáv Husák, 1969). Jak jednoduché, milý Watsone.
A v podtextu vždycky zní: co je nám po nějakých Čečencích, Gruzíncích, Ukrajincích, jindy izraelských rukojmích v Gaze? A před devadesáti lety: co je nám po nějakých Češích? Nemáme svých problémů dost? A slýchávám, byť v kultivovanější podobě, podobné názory i z úst koaličních politiků a spřízněných médií. Ve smyslu: posilujme nejprve naši vlastní národní bezpečnost a obranyschopnost. Teprve pak, za druhé, za třetí až desáté, jak kde, přijde podpora Ukrajině, její územní celistvosti, nedotknutelnosti a další z našich úst farizejské fráze.
Připomíná mi to slavný pokyn k chudákovi, jemuž právě hoří chalupa, ve Formanově filmu Hoří, má panenko: „Dejte ho blíž k ohni, ať se aspoň ohřeje!“ Ale ještě víc mi tuto mentalitu připomíná vypravování mého selsky upřímného souseda na chalupě o velkém ohni ve zdejší obci, zhruba tři sta metrů od jeho domu: „…a tak letím k pumpě, beru kýbl a, himl, šup s ním…“ „Do ohně!“ ujišťuji se naivně, dojat jeho solidaritou. „Zbláznil jste se? Na svou chalupu!“ „Jenom na svou chalupu? „Ne, i na svý chlívy a stodolu.“ Nechováme se vzhledem k ukrajinskému požáru za humny podobně?
Ošidné pokusné balónky
Zatímco v despociích přechod k agresivitě jako státní doktríně zajede hluboko do vědomí lidí jako nůž po másle (a jak by ne, vždyť je to komfort: stát myslí, podniká, krade i trestá za vás – no nekupte to!), ne tak v demokraciích. Tam takový i mnohem mírnější přechod od absolutní svobody k nějakému omezení, byť v nejvyšším zájmu její obrany, bývá větší dřina. Ale možná i proto je demokracie tak důležitá jako prevence (dokud nám ovšem přímo za okny nezuří válka).
I zde jsou ovšem zásadní rozdíly, dané jinými historickými zkušenostmi s územně nenažraným východním sousedem. Čím dále od Putinstánu bývá větší lhostejnost. Pouze my, Slováci a Maďaři jako bychom na své ne tak dávné zkušenosti s impériem totálně zapomněli. Přitom jsme v případě eventuálního pádu první „na forhontě“.
Přesto jako bychom se ze svého sladkého spánku po každodenním permanentním mejdanu na samém okraji sopky dosud neprobudili. Tématem dne je u nás nahatá vysokoškolská pedagožka, nesmyslně přilepená obří křídla na Máji. Co se tam vlastně bude prodávat, zda budou obchodní domy v centru sloužit i něčemu jinému než pažravému turismu jako ta křídla – na to se nikdo neptá.
Kus osobní konfese
Žiji, sleduji a studuji novější historii a politiku už příliš dlouho, aby mi to všechno něco nepřipomínalo. Obávám se, že v něčem, podobně jako dnes my, se mýlili i počestní demokraté, od sociálních po křesťanské, na prahu třicátých let v Německu, když zvykali stresovanou veřejnost na absurdní možnost „zkrocení“ volebně sílícího populisty a křiklouna tím, že ho přizvou k moci.
Totéž přes kopírák o dvacet let později, v menším, u nás: po prvním kroku na skluzavku, jímž byl souhlas s volebním podvodem Národní fronty, s ústavou upečenou za asistence Stalina i Beneše, a tím i souhlas s faktickou likvidací opozice dávno před únorovým pučem, po tom všem opět „logicky“ předložili naši zemi Moskvě na podnose. Na téměř padesát let.
I tam vede politika, z níž hned na počátku vytěsníme mravní rozměr. Všechno další už byly jen logické důsledky chybného původního kroku, jenž se tehdy zdál tolika lidem přirozený, logický, jedině možný. A demokratický. Není ten politologův návrh, jak zabránit nejhoršímu, náhodou podobný? Nevím.
Vím jen, že mnozí názoroví „mnichované“ pak prozřeli až v jáchymovských dolech nebo v emigraci. A ti druzí, jichž bývá nejvíc, procitli až tváří v tvář nové realitě. Jí se ovšem zpravidla přizpůsobili a dokázali si to vždy opět „logicky“ a „rozumně“ zdůvodnit (aniž by si připustili svůj morální pidipodíl na situaci).
Někteří přitom nevědomě kopírovali nadčasový model Huga Pludka z Havlovy Zahradní slavnosti: chceš-li být někým, musíš být nikým. Pak můžeš být vším. Premiérem, prezidentem, latifundistou, multimilionářem. Vždy to budou cesty s pootočenou moskevskou, či obecněji totalitní směrovkou. Viděl a zažil jsem to v životě už tolikrát, že nechci žádné repete.
A přesto, nebyl jsem zdaleka sám, kdo po sametu na čas znovu uvěřil, že další repete nebude a že se už nedožiju nových obratů, půlobratů, čtvrtobratů až po nové nepokryté „čelem vzad, pochodem vchod“ k minulosti, se známou směrovkou. K minulosti tentokrát vysoce digitalizované, zato k minulosti bez paměti a lidského rozměru. Což je čelem vzad k něčemu, co už nechci zažít.
Čím to začíná? Nejprve pokusný balónek, který vyvolá doma i venku lehký šok a zděšení. V lepším případě úsměv nad úletem bez šance na realizaci. Václav Klaus hned po Havlovi prezidentem? Cha cha, dobrý vtip! Miloš Zeman na Hradě? Ten soudem potvrzený lhář, za nějž se pak museli místo něj omlouvat jiní? A který úspěšně přivedl ke krachu a k nevolitelnosti nejednu stranu nebo spřátelené hnutí? Ten, co byl až do invaze spolu s Klausem, dlouholetým obdivovatelem Putina, návštěvníkem fór, kde se scházejí v režii Moskvy Stalinovi fašizující pohrobci z celého světa?
A spoluarchitektem, opět s Klausem, podvodu na voličích zvaného „opoziční smlouva“? Zeman na Hradě, zvláště po jeho alkoholovém extempore u korunovačních klenotů, fakt jen jako vtip! Tentokrát hodně špatný – vždyť sama představa soudně potvrzeného lháře úřadujícího pod vlajkou „Pravda vítězí“ je mimo realitu. Ano, ocitli jsme se mimo realitu, a dokonce dvakrát.
Kdo se nepoučí ani potřetí
Takže znovu: vypustit nejprve pokusný balónek a čekat, až si lidé zvyknou. A absurdita se stane realitou. „Budeme ho tak dlouho ukazovat v televizi, až si lidé zvyknou a sami si ho zvolí,“ vyjádřil se takřka prognosticky jistý bývalý podplukovník, prezident proruského klubu přátel i spoluzakladatel zemanovské Strany přátel. To vše se dělo za pomoci bezostyšných novinářů, z jejichž psaní mravní rozměr, byl-li tam kdy, dávno vymizel.
Soudil-li před sto lety předvídavý Karl Kraus, že válečný oheň podpálily noviny (viz jeho Zánik světa skrze černou magii), dnes jsou to média. První zákon: ani na okamžik nevymizet z mysli mas, pak si zvyknou na všechno. V posledním dějství i na multimilionáře a predátora trhu s potravinami i s informacemi v čele státu, který je jeho vysněnou firmou. Navíc ještě bývalý fízl? To už vypadá u jeho fanklubu spíš jako komparativní výhoda!
Stejně jako nová disciplína úspěšně zažehleného dotačního podvodu, v níž je u nás bez konkurence (ne tak v cizině – odtud ten zuřivý odpor ke korespondenční volbě). A co udělají, jak to ostatně dělali i diktátoři ve starém Římě? Rozhodí peníze „mezi lid“. Ne ze svého multimilionářského, ale ze státní kasy. Bez ohledu na zadluženou budoucnost – tu ať spraví jiní. Budou-li opravdu důslední, a navíc sociálně neempatičtí, přijdou o moc. A pak přijdeme my – zachránci před válkou a bídou.
Zatím všechno nasvědčuje tomu, že co se predátorovi nepovedlo v minulých volbách, potřetí se zadaří. Je předsedou nejsilnější politické strany a sílí právě z nešikovnosti a nedostatku empatie těch, kteří se snaží jeho svinčík uklidit (a přitom nevidí hrozivě se rozevírající sociální nůžky). Doufejme jen, že ještě není pozdě a že bude tentokrát platit i pokračování citované písně V+W: „To ti teda pravím, jářku, medle, / s tímhle budeš u nás hnedle vedle…
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
