Teď už víme, že úniky informací z plošného testování měly pravdu. Mluvilo se o třech promile nakažených v populaci. A skutečně, „studie kolektivní imunity“ podle ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha ukázala, že v Česku je velmi nízký počet nakažených nemocí COVID-19. Pohybuje se kolem jednotek promile. To je tedy dost málo, takhle se nepromoříme.

Na začátku je třeba poznamenat, že jsou dobré důvody ke skepsi, jestli ta data odpovídají realitě. Vzorek vytvořený na základě dobrovolnosti připomíná spíše anketu.  Získaná data se sice dají dorovnat do kolonek jako věk a pohlaví a tak dále, ale to nic nemění na tom, že na vstupu prostě nebyl nahodilý výběr jedinců. I tak je to číslo ale nápadně malé, i kdyby se data od reality lišila násobně. Žádné desítky procent, ale promile. Taková čísla v promile by hodně znamenala, kdyby vám je naměřila dopravní policie. V tomto případě to ale znamená, že nemoc populací moc „neprošla“. Skoro by se chtělo parafrázovat jednoho bývalého tajemníka a říct: „Tady jsme to s tou izolací, soudruzi, trochu přehnali.“

Pro zajímavost, čísla jsou taková: „Mezi 26.549 testovanými v Praze, Brně, Litoměřicích a na Olomoucku bylo 107 dosud neodhalených případů nákazy… Ani v nejvíce zasažených lokalitách nedosahuje podle předběžných výsledků podíl nakažených hodnoty pěti procent testovaných. Z předběžných výsledků podle ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislava Duška vyplývá, že lidí bez příznaků je mezi nakaženými zhruba 27 až 38 procent… (ČT24)

Podle ministra Vojtěcha není důvod měnit nastavený plán rozvolňování opatření proti koronaviru, ale je potřeba chránit rizikové skupiny. Takže rozvolňovat tedy můžeme.

Pokud je žádoucí, jak říká jeden názor, aby časem a pozvolna nemoc dostalo co nejvíc lidí a vytvořila se kolektivní imunita, ani bychom moc brzdit neměli. Teď je otázka, jestli se za brzdu nezatáhlo nějak moc prudce. Jestli se stejný postup, tedy volnější režim a zvýšená opatrnost a ochrana rizikových skupin (to jsou hlavně senioři a nemocní), neměl nastolit hned od začátku. Nebo mnohem dříve.

Nejde o nějaké bažení po statcích a snahu „za každou cenu vyrábět“, ale o to, kolik dalších obětí si opatření vyžádala jako nezamýšlené důsledky. Jde hlavně o všechny ty zanedbané lékařské úkony u lidí, kteří se nedostali ke svým doktorům, neprovedené operace, neuskutečněné a odložené preventivní prohlídky, následky stresu na fyzické a duševní zdraví občanů.

Ta nízká čísla budí trochu nepříjemný dojem. Jako bychom byli teprve na začátku. Jsme, nebo nejsme? Je někdo, kdo to ví, nebo aspoň tuší?