Herci z amatérského souboru Nové divadlo Mělník FOTO: Karla Fotograf Ročeň / se souhlasem
FOTO: Karla Fotograf Ročeň / se souhlasem
Mezi světové kulturní fenomény patří jednoznačně česká ochotnická divadelní scéna. Však u nás také podle odhadů aktuálně působí více než tři a půl tisíce souborů a jejich počet každým rokem narůstá. Kdy vlastně tato národní tradice vznikla a v čem spočívá u lidí s civilním zaměstnáním láska k herectví?
Zkoušky po večerech či o víkendu, práce s kulisami a rekvizitami, studování textu, to vše obnáší činnost herců z ochotnických divadel. Ve většině případů za to nemají žádný honorář a počet repríz v porovnání s profesionálními soubory výrazně pokulhává. Přesto jsou tito lidé ochotni věnovat svůj volný čas právě divadlu, a to již od počátku 12. století.
„Ochotnické divadlo je jedna z nejstarších organizovaných kulturních aktivit u nás. V českých sídlech ochotníci budili velkou vlnu vlastenectví a přispěli k formování národa,“ vysvětluje pro Český rozhlas člen předsednictva Svazu českých divadelních ochotníků Jiří Čech.
První zmínky o amatérském divadle najdeme v písemných dokumentech z 12. století, patří mezi ně například Kosmova kronika. V tomto období totiž dochází k rozkvětu liturgického dramatu, které provozovali představitelé katolické církve a jejich žáci. Hrané scény se začaly objevovat například během vánočních a velikonočních svátků nebo při konání masopustu. Tyto události měly zásadní význam pro sdružování všech vrstev obyvatelstva.
S rozvojem světské kultury se ve 13. století začala ochotnická divadla přesouvat na knížecí dvory. Kromě takzvaných jokulatérů se na veřejnosti představovali také potulní herci (vaganti), kteří společně s bonifanty (sboroví zpěváci) patří k nejstarším českým divadelním ochotníkům. Nutno však dodat, že v této době se ještě divadlo nerozdělovalo na profesionální a amatérské.
Výraznější osamostatnění českého ochotnické divadla můžeme zaznamenat ve 14. století, kdy se náboženské divadlo propojilo se životem běžných lidí. Významným milníkem divadelní tvorby bylo také založení Karlovy univerzity v roce 1348. V 15. století se divadlo příliš nerozvíjelo, 16. století však přineslo mnoho nových kulturních forem. Humanistické divadlo chtělo propagovat kulturu a vzdělání městských i lidových vrstev. Začínají se tak objevovat soudobé biblické hry v podobě aktuálních příběhů ze života s důrazem na náboženskou morálku. Kulturní osvětu šířila například literátská bratrstva.
V rámci rekatolizace v 17. století dochází v českých zemích k dalšímu sociokulturnímu vývoji. V tomto období tvoří ochotnické divadlo především školské řády jezuitů a piaristů. Repertoár zahrnuje také vlastenecké hry z českých dějin, jako například o svatém Václavovi, o svatém Cyrilu a Metodějovi nebo o svaté Ludmile. V 18. století se kněží, hudebníci a kantoři zaměřovali zejména na lidovou tvorbu. Světlo světa tak spatřily české pastorely, hanácké opery a kantorské operety. Inspiraci představovaly aktuální životní události a také náboženská tematika.
Na konci 18. století dochází zejména v Podkrkonoší ke spojování folklorního sousedského divadla s dramaty z repertoáru pražského Vlasteneckého divadla. Prostředníkem mezi pražským profesionálním divadlem a amatérskou divadelní scénou zajišťoval Jan Petruška z Vysocka. Představení ve Vysokém nad Jizerou z roku 1786 je zaznamenáno jako jedno z nejstarších z produkce českého ochotnického hnutí.
Zhruba od poloviny 19. století ochotnická scéna vzkvétala až do roku 1948, kdy komunisté uplatnili nový divadelní zákon, jenž zrušil možnost soukromého podnikání v divadelní oblasti. Profesionální a ochotnická divadla tak byla postavena na stejnou úroveň. Soběslavský plán z roku 1950 pak začlenil všechny ochotnické soubory pod hlavičky státních organizací a ty tedy ztratily právní subjektivitu.
Kulturní a politické změny ze začátku šedesátých let znamenají rozmach malých jevištních forem. Ochotníci nacházeli inspiraci u svých profesionálních kolegů a snažili se tvořit nové žánry. Postupem času dochází k rozdělení ochotnického divadla do tří kategorií: divadlo na venkově s obrozeneckým duchem, tradiční divadlo a netradiční divadlo (poezie, kabarety, pantomima atd.).
Pro normalizaci v 70. a 80. letech bylo charakteristické, že se v amatérských souborech objevovali oficiálně zakázaní umělci. Po nově nabyté svobodě po roce 1989 zkoušelo mnoho lidí štěstí v podnikání. Ochotnická divadla v té době žádný výrazný vývoj nezaznamenala. Velký boom ochotníků však přišel po roce 2000. Od té doby zažívají ochotnické soubory s většími či menšími problémy dobré časy a k divadlu si nachází cestu čím dál více lidí. Drtivá většina z nich se své umělecké činnosti pochopitelně věnuje souběžně s civilním zaměstnáním.
„Pro mě je to hobby, ze kterého vždy vzejde něco i pro ostatní – kolegy a kolegyně v divadle, diváky, chronické nespokojence – každý si tam může ve větší či menší míře dopomoct k tomu, co chce nebo potřebuje. Že si člověk může dělat, co se mu zlíbí, je spíše mýtus: je nutno myslet na diváky a proveditelnost, zdroje jsou omezené, dovednosti také. Inscenační proces je požitkem sám o sobě. Děje se při něm to, čeho si velmi cením – spolupráce, spojení sil a talentů. Jak scény nabývají konkrétních podob, vytváří se zvláštní, nesnadno popsatelná egernie. Atmosféra se změní. Vzniká něco, s čím realita nepočítala. Lidé jí tenhle naschvál provádějí odjakživa. A dobře jí tak,“ vysvětluje pro deník FORUM 24 svůj postoj k ochotnickému divadlu člen souboru Nové divadlo Mělník.
„Divadlo jsem začal hrát v 18 letech a nyní mi je 52, takže už je to velká část života. Díky vystupování na jevišti jsem se zbavoval trémy a zvyšoval si sebevědomí. Když vám lidé po dobrém představení tleskají opakovaně ve stoje, tak je to pro herce ta největší odměna. Nyní už působím i jako režisér, tak mě naplňuje, když mohu své zkušenosti předávat dál a když mohu u lidí rozvíjet jejich schopnosti,“ říká pro deník FORUM 24 optik Jiří Bíma, který působí v ochotnickém divadelním souboru v Rovensku pod Troskami.
