Podle Hospodářských novin bude Ústavní soud v září jednat o návrhu na omezení přístupu do archiválií z období před rokem 1990. Archivářům a badatelům by se pak značně zkomplikovala práce kvůli střetu dvou práv – na veřejný přístup k informacím a na ochranu osobních údajů. Pokud se však soudci rozhodnou upřednostnit soukromí lidí, materiály pro historiky ztratí veškerou informační hodnotu. Světlana Ptáčníková, ředitelka Archivu bezpečnostních složek, Svobodnému fóru sdělila, že by takovýmto rozhodnutím došlo de facto znemožnění přístupu k archiváliím. V České republice se tak postupuje naprosto nelogicky; čím více se historie vzdaluje, tím více se komplikuje její výzkum.
V současné době se ochrana osobních údajů u materiálů mladších třiceti let díky odst. 11 § 37 zákona č. 499/2004 Sb. o archivnictví a spisové službě na některé instituce nevztahuje. Doslova je zde uvedeno: „Ustanovení odstavců 1 až 3 se nevztahují na archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti vojenských soudů a prokuratur všech stupňů, bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, jakož i mimořádných lidových soudů, Státního soudu, Národního soudu a společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě, na archiválie vzniklé z činnosti orgánů německé okupační správy na území odstoupeném Říši i v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1938 až 1945, na archiválie, které již byly před podáním žádosti o nahlížení do nich veřejně přístupné, jakož i na archiválie, které byly jako dokumenty veřejně přístupné před prohlášením za archiválie.“
Archiv bezpečnostních složek, Ústav pro studium totalitních, Ústav pro soudobé dějiny a Historický ústav Akademie věd ČR se proto rozhodly napsat ústavním soudcům dopis, ve kterém celou situaci vysvětlují. Důležitý je zejména fakt, že Archiv bezpečnostních složek předkládá ročně k nahlížení okolo 32000 archiválií, loni to bylo dokonce 39000. Pokud by odstavec zákona byl zrušen, toto předkládání by se značně zkomplikovalo. „Nejprve by všechny archiválie musely být předem pročteny a musely by být vyselektovány osoby, k nimž se uvádí pouze osobní údaje, a osoby, k nimž se uvádí citlivé osobní údaje. […] Následně by musely být obeslány registry se žádostí o zjištění, zda – a pokud ano, tak kde – daná osoba žije. Žijící osoby s osobními údaji by pak byly kontaktovány pravděpodobně prostřednictvím úřední desky (pokud by to bylo možné) a čekalo by se, zda v zákonné lhůtě vyjádří nesouhlas, u žijících osob s citlivými osobními údaji bychom pak čekali na výslovný písemný souhlas,“ píše se v dopise.
Celé znění dopisu naleznete ZDE.
Zmíněné osoby by se zpřístupněním z velké části navíc nemusely souhlasit. „Pak bychom tedy museli přikročit k anonymizaci, tj. digitalizaci či pořízení analogových kopií archiválie a začernění údajů, s jejichž zpřístupněním byl vysloven nesouhlas nebo nebyl vyjádřen písemný souhlas. To by znamenalo nepředstavitelné administrativní zatížení, na něž nemá Archiv bezpečnostních složek absolutně personální kapacity,“ vysvětluje Světlana Ptáčníková, ředitelka Archivu bezpečnostních složek.
Nejvyšší soud již před časem konstatoval, že anonymizace údajů neznamená zkreslování historie a nijak materiálům neubírá na hodnotě, podle historiků je to ale právě naopak. „Takovéto ,odlidštění dějin‘ by vedlo k hrubému zkreslení a nepochopení souvislostí, neboť právě znalost osobních vazeb umožňuje poznání příběhů protikomunistického odboje a odporu. Bez plného přístupu k osobním údajům se zejména profesionální historici jen těžko obejdou a závěry, k nimž dospějí na základě studia „neúplných“ archiválií, tak mohou být zavádějící,“ stojí v dopise.
Své nesouhlasné stanovisko připojil také Národní archiv, několik státních oblastních archivů a další instituce. Autoři stížnosti upozorňují na další palčivý problém ve výzkumu, a to na fakt, že některé dotčené osoby například vůbec nebyly občany České republiky (resp. Československa), tudíž by nebylo možné je dohledat kvůli udělení souhlasu.
Celé zdůvodnění ZDE.
Hospodářské noviny získaly stanovisko senátorky a bývalé místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové, podle níž soudci nakonec důležitý odstavec zákona nezruší. Diskutabilní je ale například role předsedy soudu Pavla Rychetského, který je dlouholetým odpůrcem lustračního zákona nebo Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jednání Ústavního soudu bude probíhat 6. září. Pokud by se soudci rozhodli historikům práci zkomplikovat a v podstatě znemožnit tuto cestu bádání v naší novodobé historii, jen by tímto postupem dokreslili obrázek toho, jak se situace v České republice postupně mění. Ať je to čím dál tím laxnější přístup k uplatňování lustračního zákona (a to i v případě vrcholných politiků) nebo třeba vztyčování soch pohraničníků, tedy těch, kteří stříleli lidi prchající na Západ za svobodou. Nezbývá než doufat, že Ústavní soud zůstane ke zkoumání a dokumentování české historie zodpovědný.
