V málokteré zemi jsou lidé spokojeni se svými politiky. Vyčítají jim korupci, nekoncepčnost rozhodování, vysoké platy a další požitky a neschopnost přicházet s vizemi. Nabízí se otázka, jestli často dnes uctívané ikony veřejného života za našich předků byli lepší, vzdělanější než politici posledních let? Velká srovnání tuto domněnku nepotvrzují. Přesto politici ztrácejí akčnost, tah na bránu. Proč?
Současní politici se ve své drtivé většině podbízejí voličům do té míry, že se zbavují nástrojů pro efektivní a účinné řízení veřejných záležitostí. Politika je ze své podstaty strategickým jednáním. To však ztrácí svoji funkčnost, pokud zcela eliminujeme jeho tajnou sféru. Platí zde stejná pravidla jako pro hospodářství založené na soukromém vlastnictví a konkurenci. Politika úplné transparence se mění v pouhé inscenování politiky, což není nic jiného než pouhé divadlo. Ne náhodou politologové postmoderní éry srovnávají současný svět politiky se světem prostituce. Každé odhalování má svoje limity. S politickou teatrokracií se potkáváme na každém kroku. Volební programy stran a hnutí skoro nikdo nečte, komunikace voličů s politiky se omezuje na zkratkovité výkřiky izolovaných hesel nebo sloganů. Spíše než odborník šanci vyvolat pozitivní emoce až hysterii u voličů má celebrita, která je však často politikou nepolíbená. Zatím marné a neúčinné jsou výzvy k politikům, aby měli odvahu k tajemství.
Typickým produktem současné politické scény je pirátské hnutí. Její česká odnož vpadla do nejvyššího patra politiky s nečekanou razancí. Nelze ještě předvídat, jak moc bude vycházet ze „standardní“ ideologie svých zahraničních partnerů. Tam je tento novodobý politický produkt „transparence“ označován za „stranu bez barvy“. Jedná se o klasický projev postpolitiky. Ideologie je nahrazována míněním. V tomto modelu vládnutí často tančí i „nepirát“ Andrej Babiš. Mínění zbavená ideologie nejsou zdaleka tak razantní, pronikavá a postrádají „průraznost“ negativity. Potom se nelze divit, že místo jasného a stabilního směřování země, jasné vize, jsme svědky „tekuté demokracie“. Lze důvodně očekávat, že strany „mínění“ přivedou dříve či později zemi do stagnace a úpadku, i když to může trvat řadu let v závislosti na mnoha faktorech. Těmi jsou například ekonomická základna, z níž bude k úpadku docházet, konzervativní tradice společnosti, vzdělanost, která může řadu procesů brzdit, rezistence práva, stav veřejných institucí či vnější vlivy. Ale nenechme se mýlit, transparence je velmi účinným nástrojem ke stabilizaci a zakonzervování současných poměrů. Brání změnám a umrtvuje tím pohyb společnosti vpřed.
Prokletím dneška, které se navenek tváří sladce a vábivě, je postpolitika, tedy depolitizace veřejného prostoru. Politika je po úporném mediálním honu a vypjaté hysterii sprostým slovem. Nejinak je tomu i s ideologií, v naší zemi navíc zatížené reminiscencemi na éru reálného socialismu. Podvědomě se většina lidí mylně domnívá, že transparence a pravda jsou totožné pojmy. Transparence je velmi úzce spojena s pozitivitou. Téměř vše je podřízeno výroku: „líbí se mi“ (Byung-Chul Han – Vyhořelá společnost). Naopak pravda je ze své podstaty velmi negativní už jen tím, že záporně definuje s jedinou výjimkou všechny ostatní možnosti. Vezměme si například bagatelní sdělení, že dnes bude celý den jasná obloha. Je-li tento výrok pravdivý, potom neguje možnosti, že bude polojasno, oblačno, deštivo, zamračeno, že bude pršet, sněžit…
Průvodním produktem transparence je hromadění informací. Ty už nejsou podpůrným nástrojem kvalitního řízení a rozhodování, ale většinou jen digitální analogií hromady smetí. Gigabajty dat ještě samy o sobě nejsou pravdou. Informacím chybí „směr“, který je nutné překlopit do „smyslu“. Pokud by tomu bylo jinak, nebyli bychom svědky stále většího selhávání veřejné správy a jejích institucí. Často k tomu dochází i u bagatelních situací, jejichž řešení jsme dříve považovali za samozřejmé. Schovávání se za studie s hromadami neinterpretovaných dat paralyzuje rozhodování. Není výjimkou, že se v tom ztrácejí sami pořizovatelé. Obrovské objemy dat ještě neznamenají, že rozhodnutí bude správné. Méně je stále častěji více. Nikoho asi nepřekvapí, že značná část pořizovaných dat je provázena nutkavou potřebou části postpolitiků „evidovat“. A zdaleka nejde jen o notoricky známou elektronickou evidenci tržeb. Mocní naší země mají potřebu evidovat váš majetek, veškeré aspekty vašeho zdravotního stavu, vaši jízdu po silnicích, váš pohyb po ulicích, vaši minulost, vaše otisky prstů či DNA…
Jestliže je vrcholnou snahou transparence a s tím související evidence konzervovat společnost do nehybného stavu postpolitiky, v žádném případě se nejedná o „mírový stav“. V přírodních systémech také vládnou daleko více asymetrie než nehybné symetrie. Příroda ví, že hybnou silou pokroku, změny a adaptace je ne zcela stabilní systém. A stejně je tomu i u politiky. Ta bez reference degeneruje na pouhé referendum. Kulisou pro to je depolitizovaný prostor.
