Ruský diktátor a válečný zločinec Vladimir Putin. FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / Rusko vede proti Ukrajině brutální válku. To Ukrajina je hlavní obětí války a je těžké si představit, čím dennodenně prochází. Válka se však v nějaké míře už dotýká každého z nás. Někteří lidé o svých bolestech a problémech nemluví, protože ve srovnání s tím, co prožívají Ukrajinci, jsou jejich problémy maličkost. A někteří se dokonce stydí si stěžovat. Jiní se naopak snaží vytvořit iluzi, že se nic neděje, a aktivně zveřejňují fotografie ze svých dovolených a večírků. Mnozí je za to odsuzovali, hlavně na začátku války, že jsou necitliví a amorální. Kaju se, sama jsem taková byla. A cítila jsem se jako pokrytec, když jsem na Ukrajinu poslala krabici konzerv a odletěla k moři. Jenže se skutečností války se každý vyrovnává po svém.
Samozřejmě existují lidé, kteří se o nic nestarají a žijí jen pro své vlastní potěšení. Znám takové lidi? Ano. Co si o nich myslím? Nic. Ale někdy jim závidím. Občas si přeji, abych nevěděla, co vím, a nepamatovala si, co si pamatuji, a získala jistotu, že svět není krutý, ale krásný. Jenže skutečnost je taková, že svět je krutý. Bylo to tak i před válkou, ale uvědomění a pocit, že je to tak, přišel k mnoha lidem až před třemi lety. Válka Ruska proti Ukrajině změnila vnímání života a smrti u mnoha lidí.
Zvykli jsme si na válku?
Problémy se změnily a změnilo se i jejich vnímání. Vzpomínáte si, čeho jste se obávali před rokem 2022? Proč například není dovoleno chodit do restaurací bez roušek? Nebo proč se musíte nechat očkovat, abyste mohli letět do jiné země?
Vzpomínám si, když se moje redakční oddělení, pracovala jsem tehdy v Echu Moskvy, mělo rozšiřovat, a s kolegy jsme se bavili o výhodách a nevýhodách a o tom, jak se změní náš pracovní rozvrh. A rozvrh se nám pak skutečně radikálně změnil. Uvolnily se totiž všechny dny, neboť Echo Moskvy pod tlakem ruských úřadů zaniklo a je pryč. Při vzpomínce na to, jak jsem se toho tehdy obávala, se směju. Zkuste si také vzpomenout, jaké problémy jste řešili před válkou, a porovnejte je s těmi současnými, a uvědomíte si, jak moc se věci změnily.
Ale náš postoj ke smrti jako fenoménu se také změnil. Neřekla bych, že jsme smrt začali vnímat jako normu, ale zvykli jsme si na válku. Vzpomeňte si, že když jste poprvé viděli záběry z Buči nebo Mariupolu, mnoho lidí, včetně mě, plakalo, a tyto obrazy jim nešly z hlavy celé týdny, jsou tam stále, jen jsme si na ně zvykli. To, že lidé trpí bolestí, není normální, ale to, že si na tuto bolest musejí zvykat, se stává novou realitou. Naše těla si za tři roky vybudovala bariéru, která nám brání zešílet. Protože kdybychom si představili, že všechny události vnímáme stejně jako na začátku války, byly by psychiatrické léčebny přeplněné.
Denně se setkáváme se smrtí, ne přímo jako Ukrajinci, ale dostáváme zprávy a plaveme v moři informací, které se zbarvilo do vínově rudé barvy krve a plovoucích mrtvol. Ale to, že jsme se naučili vyrovnávat s bolestí, neznamená, že jsme se stali necitlivými, pokud zatlačíte na citlivá místa, stále křičíme bolestí. Například kvůli ruskému útoku na Kryvyj Rih, při němž zahynulo i devět dětí. Byl cítit vztek na Moskvu, smutek a největší soucit s rodiči malých Ukrajinců, záběry z pohřbu rvaly srdce na kusy.
Tyto citlivé zóny tu budou vždy, protože každou bariéru lze překonat. Právě tyto oblasti nám umožňují cítit se lidmi, protože pokud se smrt stane normou pro nás všechny, nebudeme se lišit od zvířat a zmizí samotná hodnota lidského života jako takového.
Jak vidím ruské okupanty
Proto navzdory tomu, že se naše vnímání smrti proměnilo, zůstala lidská podstata nezměněna. A tou je, že nic není cennějšího než lidský život. Přestože se politika za oceánem nyní točí kolem posvátného dolaru, cel, úrokových sazeb a trhů, přestože se snaží udělat z lidských životů předmět dohody, je útěšné vidět, že to mnozí považují za odporné. Někdo se možná zeptá: Ale ruští vojáci přece také umírají, ne? Znovu opakuji, že není nic cennějšího než lidský život. Problém je v tom, že já, ačkoliv sama pocházím z Ruska, nevnímám ruské okupanty jako lidské tvory, protože poté, co jsme viděli, co ruští vojáci během okupace na Ukrajině prováděli civilistům, už je nemohu nazývat lidmi.
Proto pro mě osobně nemají jejich životy žádnou hodnotu. Argumenty a důvody jejich přítomnosti na cizím území mě nezajímají. Možná je tam někdo donutil jít, ale rozhodně je nenutil, aby se chovali jako brutální sběř.
Stejně jako si tělo vybudovalo bariéru proti vnímání bolesti, stejně tak si vybudovalo bariéru proti pocitu nenávisti. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Vždyť kdyby tato bariéra nenávisti k vrahům a okupantům neexistovala, stali bychom se sami nelítostnými vrahy, protože by nás přemohla natolik, že by se svět už dusil pomstou. Ale na druhou stranu nám všem možná tato bariéra stále brání zatočit s tím šíleným dědkem v Kremlu. Zároveň jsem si jista, že Ukrajinci tuto bariéru nemají, díky Bohu.
Je mi jedno, co bude s Ruskem
Stejně jako jsme zvyklí na bolest, jsme zvyklí i na agresivitu ze strany Ruska. Chápeme, že od něj nemůžeme čekat nic jiného, takže nám to nepřipadá překvapivé. Koneckonců si znovu připomeňme, jak nás šokovala četná svědectví o mučení, znásilňování, brutálních vraždách, ponižování a rabování. Teď už se z Rusů nesoucích na ramenou záchodovou mísu stal mem.
Všichni jasně chápou, že pokud bude Ukrajinec zajat, bude trpět, a že pokud Rusové začnou obsazovat další území, zabijí každého, kdo jim přijde do cesty, a bude jim jedno, jestli to bude dítě, žena nebo starý muž. Takže je mi úplně jedno, co se s Ruskem stane, jestli se utopí v bažině, rozpadne se nebo se ponoří do občanské války, protože jsem za bariérou nenávisti, kterou si Ruská federace sama vybudovala.
Milí čtenáři, je známo, že já a můj novinářský kolega Alexandr Mitrofanov neoplýváme optimismem a schopností dávat naději. Ale paradoxně stejně jako jsme si zvykli na bolest a smrt, naučili jsme se také vážit života. Copak se vám s vypuknutím války neulevilo, že jsou vaši blízcí s vámi, že si vaše děti hrají ve vedlejším pokoji a že vaši rodiče mají možnost přijet k vám na svátky?
To, co jsme dříve považovali za samozřejmost, se nyní stává tím nejcennějším, co v životě existuje. Proto je třeba agresora zastavit, abychom alespoň o tuto cennost nepřišli a aby agresora v budoucnu ani nenapadlo pokusit se nám ji vzít.
