Bývalý prezident Václav Klaus dnes slaví 80. narozeniny. Při této příležitosti přinášíme kapitolu z knihy Češi mezi pravdou a lží šéfredaktora deníku FORUM 24 Pavla Šafra, která je věnována právě exprezidentovi a shrnuje dobré i poněkud horší stránky jeho osobnosti. Knihu si můžete objednat ZDE.

Příběh Václava Klause je vskutku pozoruhodný. Málokdo tolik ovlivnil naši dobu, a to v dobrém i špatném. V polistopadových letech to byl právě on, kdo prosadil obnovu liberálního hospodářského života a kdo přispěl i k ukotvení země mezi rozvinutými a civilizovanými státy. Navíc spolu s kolegy vytvořil politickou stranu, která měla doslova státotvorný význam a spoluurčovala ráz celé epochy. Jistě i s chybami, ale v duchu parlamentarismu a individuální svobody.

Řada Čechů se ještě dlouho po revoluci domnívala, že tento vizionář volného trhu vede národ západním směrem a některé detaily tamních společností ho pouze rozčilují. Jenže Klausova nechuť k Západu postupně narůstala a náhle už nešlo jen o detaily. Jeho vysvětlení by nejspíš znělo, že Západ během té doby, co jsme k němu putovali, přestal být tím svobodomyslným Západem, po kterém jsme toužili. Místo toho se oddává sociálnímu inženýrství v oblasti genderu či ekologii.

Dílčí body Klausovy kritiky jsou srozumitelné, ale nevysvětlují samy o sobě onu obrovskou míru přehánění a zároveň omlouvání východních autokracií. V každé ze zemí západní Evropy funguje pluralita stran i médií a veřejná kontrola moci. V Rusku nefunguje z těchto stavebních kamenů svobody takřka vůbec nic. Přesto Klaus očerňuje koncept liberální demokracie, který dříve sám hlásal, a má zvláštní pochopení pro Rusko. Hodnoty politického liberalismu už zjevně nejsou jeho hodnotami, ačkoli se k nim dříve tolik hlásil. Zbylo mu pouze vzývání neregulované ekonomiky, přičemž si pod tím lze představit třeba i Gazprom napojený na Kreml.

KNIHU OBJEDNÁVEJTE ZDE

Proto je třeba hledat vysvětlení tohoto obratu a ptát se, čím mu tolik učarovalo Rusko a zda v jeho myšlení existovaly v minulosti nějaké indicie či prakořeny nynějšího tolik silného pnutí ke slovanství. Podobně totiž sympatizoval i se Srby, bohužel právě tehdy, kdy se jejich vláda nechovala příliš dobře.

On sám si zřejmě myslí, že je jeho myšlenkový vývoj lineární a kontinuální. Vnější pozorovatelé ale vidí, že Klaus byl na počátku své cesty zajímavým a vůči světu otevřeným liberálním intelektuálem. Přesto po padesáti letech dospěl až do pozice konzervativce východního stylu, který nemá, co by jiného konzervoval, než vypjatý nacionalismus, typicky postsovětskou hrůzu z odlišnosti a autokratické pojetí moci. Prostě všechno to, co známe u extremistických skupin v bývalých komunistických zemích. Kde se v profesoru Klausovi na stará kolena vzal tento zbytkový „sovětský člověk“? Opravdová záhada. Při tomto hledání prapříčiny temna ale nebudeme zapomínat na jeho světlé stránky a přínos.

Kritický intelektuál

S červeným diplomem v kapse a s odbytou jednoroční vojnou strávenou ve volejbalovém armádním mužstvu nastoupil mladý český ekonom Václav Klaus dne 1. září 1964 po vyhraném konkurzu do Ekonomického ústavu Československé akademie věd. Je poněkud komické, že budoucí otec zakladatel novodobého českého kapitalismu tam pracoval v 5. oddělení, jehož „vědecká činnost“ byla zasvěcena „kritice buržoazních ekonomických teorií“. Pro nekonformního začínajícího vědce to bylo ideální místo. Pod pláštíkem marxistické kritiky kapitalismu tam mohl číst a rozebírat nejnovější díla západní ekonomické teorie. 

Václav Klaus se ocitl ve skupince mladých ekonomů, kteří měli podobnou zkušenost jako jejich vrstevníci z časopisu Tvář, v níž s přestávkami působil i Václav Havel. Zatímco se na oficiálních místech režimu začínali prosazovat reformě orientovaní komunisté, kteří se často vzpamatovávali ze svého stalinského mládí, mezi nastupující generací vzdělanců se objevovali i lidé, kteří marxismu nepodlehli a byli vůči němu odolní. Takový byl Klaus a takoví byli i tvářisté. Není proto divu, že se jejich cesty protnuly.

Mezi ekonomickými teoretiky střední generace, kterou vedl režimní reformátor Ota Šik, se tehdy rýsovaly nové teorie, jež měly vylepšit socialismus. Reformní teoretici považovali za značný odvaz, že vystoupili proti centrálnímu řízení ekonomiky. Nadšeně hledali nové marxistické modely v jugoslávském samosprávném řízení podniků. Podobná situace panovala i na poli tehdejší kultury. Mezi spisovateli a teoretiky umění, jejichž reformní křídlo představoval zejména Eduard Goldstücker, zase platilo za obrovský vzestup, když ve jménu lepšího socialismu byla připuštěna jistá míra svobody tvůrčí práce a limitovaná dávka samostatného kritického myšlení. Je to zajímavá paralela a oba naši polistopadoví prezidenti mají právě tuto generační zkušenost. Opticky vzato patřili k reformním skupinám, ale zároveň s nimi nesdíleli jejich obrozené marxistické přesvědčení. Havel sice koketoval se socialismem, ale zachoval si intelektuální samostatnost. Pro Klause byly v oblasti ekonomiky marxistické poučky prostě nefunkční a neracionální. Tvořily nesmyslnou ideologickou a politickou zátěž, jež táhla ekonomiku ke dnu.

Jak v ekonomické teorii, tak i mezi spisovateli a intelektuály si reformní komunisté osobovali punc avantgardy, vnímali sebe sama jako „antidogmatiky“ a požadovali, aby jim lidé za tento údajný výkon tleskali a hlavně je nekritizovali. Tvář je ale neoslavovala, nýbrž se snažila o kritickou reflexi. V tom byl tento časopis jedinečný. Není tudíž tak překvapivé, že se jména Havla a Klause poprvé potkala na stránkách Tváře. Na rozhraní let 1968 a 1969 byli oba autory článků, jež hledaly možnosti, kterak se vyrovnat s bankrotem pražského jara.

V březnu 1969 vyšel Klausovi ve Tváři článek „Ekonomie a politika“. Klaus zde popisuje, jaké důsledky má pro ekonomiku socialistický imperativ plné zaměstnanosti. Podle něj se jedná o znásilnění ekonomiky, které působí inflaci. Ta je ale rovněž politicky nepřípustná, tak vládci zmrazí ceny a vezmou jim jejich přirozenou funkci. Klaus píše doslova o obludnosti centrálně řízené ekonomiky, kterou zcela ovládá politika. Návrat ke zdravému hospodářství znamená ukončit znásilňování ekonomiky politikou. Proto se ekonomové snaží navrhovat společenské reformy, aby byl utvořen nezbytný institucionální rámec hospodářství. Jinými slovy, společenský systém má odpovídat potřebám tržní ekonomiky. O dvacet let později bude Klaus hledat odpovídající rámec pro fungující tržní ekonomiku a bude to standardní parlamentní demokracie. Dopracoval se k ní z ekonomické teorie. Zpětně zjišťujeme, že tento rámec není pro Klause jediný možný a zřejmě existují i jiné rámce, v nichž může podle něj „zdravá ekonomika“ fungovat. Klaus zřejmě už tehdy nebyl na prvním místě přesvědčeným demokratem, který by považoval volnou ekonomiku za smysluplnou pouze v rámci demokratického uspořádání. Ekonomika mu byla něčím sama o sobě a politika se jí má přizpůsobit. 

Přesto nelze Klausovu článku upřít značnou hloubku myšlení a přesné nazření absurdity komunistického systému. Navíc se těmito postoji nijak netajil. Nastupující Husákův normalizační režim ho zanedlouho potrestal. Byl jakožto nemarxistický ekonom vyhozen z Ekonomického ústavu a z vědecké pozice přešel na řadové úřednické místo v pobočce Státní banky. 

Je zajímavé, že Klaus se ještě před tím stačil důkladně pohádat s duchovním vůdcem Tváře Emanuelem Mandlerem. Razil totiž názor, že nástup Husáka do vedení KSČ ještě nutně neznamená fatální nesvobodu a že i snížená míra svobody pro publicisty neohrožuje možnosti pokračování ekonomických reforem. Mandler jeho optimismus ani trochu nesdílel a navíc mu bylo cizí nadřazovat ekonomické reformy politické svobodě. Pozdější kritici tento Klausův rys škodolibě označovali za zbytkovou marxistickou optiku, neboť Karl Marx také vyzdvihoval ekonomiku nad ostatní oblasti života společnosti. Pravděpodobnější je ale to, že u Klause jde prostě jen o běžný dobový materialismus a pozornost silně upřenou na předmět vlastní vědecké práce.

Prognostický ústav

Klausovi se někdy vyčítá, že se nepostavil normalizačnímu režimu. Na druhou stranu je ale také pravdou, že se i během svého působení ve Státní bance československé účastnil nerežimního, a tudíž i svobodnějšího intelektuálního života, jakkoli to bylo tehdy obtížné. Občas pod pseudonymy publikoval v samizdatových sbornících, které sestavovali a šířili tvářisté. V prostředí banky byl klíčovou osobou debatních seminářů, na nichž projevoval neortodoxní postoje, a není divu, že mu Státní bezpečnost věnovala častou pozornost. Klause sledovalo v jednu chvíli až šest agentů a byly na něj nasazeny i odposlechy. Státní bezpečnost Klausovi prohledávala kancelář a cenzurovala mu poštu. Jedno z hlášení ve svazku „Kluk“, který StB na Klause vedla, je přitom až úsměvné. Donašeč uvádí: „Je sportovně zaměřen, chová se povýšenecky a zesměšňuje své oponenty.“

V roce 1987 se Klaus mohl vrátit k vědecké činnosti a nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV. Tuto podivnou „chráněnou dílnu“, skrze níž chtěl komunistický režim studovat ekonomický vývoj a plánovat své polovičaté reformy, vedl věčně upovídaný eskamotér marxistické ekonomiky Valtr Komárek, někdejší ekonomický poradce Che Guevary na Kubě. Jeho znalost ekonomiky této epizodě zcela odpovídala, ale zato umožnil desítkám ekonomů, aby se vzdělávali, debatovali a přemýšleli o možných reformách. 

Prognostický ústav se občas považuje za semeniště agentů KGB, protože měl vzniknout po vzoru analogické instituce v Moskvě, nad níž držel ochrannou ruku šéf KGB a budoucí sovětský vůdce Jurij Andropov. Kromě toho, že v pražském ústavu byla umístěna podivná postava jediného potvrzeného agenta KGB Karla Köchera, tak o podobných vazbách dalších zaměstnanců ústavu na sovětskou tajnou službu není nic známo. Archivy KGB nám totiž Rusko neotevřelo. Jestliže o něčem nic s určitostí nevíme, nemůžeme vyvozovat jisté soudy a šířit konspirační teorie o tom, jak prognostický ústav plánovitě připravoval, že komunistické struktury převezmou ekonomickou moc. Je o něco pravděpodobnější, že lidem z tohoto ústavu takový proces přišel od začátku logický, protože jiné fungující struktury neviděli a nomenklaturní management z období normalizace měl prostě náskok, protože „byl u toho“. Vždyť to byli i přes všechny problémy a ústrky z drtivé většiny režimní ekonomové a zájmy někdejších vlastníků znárodněných firem jim byly cizí. Mělo se za to, že nejen ideologický diktát, ale i plynoucí čas znemožnil jejich návrat. Proto je až na výjimky vůbec nenapadlo, že by měli s okradenými podnikateli počítat. Jednou takovou výjimkou byl kupříkladu Tomáš Ježek, pozdější český ministr privatizace a člen konzervativní Občanské demokratické aliance. Klaus takhle rozhodně nepřemýšlel. Bylo mu cizí zatěžovat ekonomiku spravedlností, jež se mu jevila jako iracionální motiv v racionálním soukolí ekonomických vztahů.

Fenomén prognostického ústavu je nepochybně zvláštní a značný počet budoucích politiků, kteří jeho kancelářemi prošli, je hodný zaznamenání. Ale vysvětlení může být i mnohem prostší než ono krajně nepravděpodobné spiknutí pod taktovkou KGB. Valtr Komárek prostě vytvořil v příhodné době tuto instituci prostě proto, že to odpovídalo duchu Gorbačovovy perestrojky, a tudíž se zde sešli reformátoři. Ústavu se říkávalo „Jakešova věštírna“ a reformě orientovaní členové zdejšího ekonomického týmu, kde se po letech sešel Václav Klaus s Tomášem Ježkem a dalšími, byli vůči názvu, který jako hlavní činnost naznačoval vynášení prognóz, velmi zdrženliví. Spíše se jim líbily možnosti cestovat a udržovat kontakt se svobodným světem či s obdobnými institucemi v zemích RVHP. 

Z období krátce před revolucí ovšem existuje jeden, pro Klause dost nepříjemný, doklad konformity s Jakešovým režimem. Je to záznam z televizní debaty v rakouské televizi z 12. 11. 1989, kde Klaus hájí opatrné reformy, jež spíše slovně než opravdově provozovala tehdejší komunistická vláda. Zároveň zde varuje před unáhlenými reformami směrem k volnému trhu, neboť by mohly přinést lidem v Československu problémy. Buď se neprojevil jako dobrý prognostik, anebo prostě říkal jen to, co bylo v dané chvíli přípustné. Za pár dní již v Občanském fóru sebevědomě prezentoval sám sebe jako člověka, který má recept na nezbytnou ekonomickou reformu v kapse. 

Ekonomická reforma

Zřetelnou zásluhou Václava Klause je nabourání absolutního státního monopolu, náprava pokřivených cen a rehabilitace soukromého vlastnictví v očích veřejnosti. Nebyl samojediným odborníkem a politikem, který tento proces prováděl a řídil. Byl to ale on, kdo mu vtiskl ráz národní politiky. Dokázal pro strategii reforem zajistit širokou politickou podporu. 

Jestliže dnes slyšíme zvěsti o rozkradené zemi a o divokém kapitalismu devadesátých let, je třeba nejprve předeslat, že česká společnost se tehdy zcela oddala touze po kapitalistické hojnosti a spojovala si ji s demokracií a návratem na Západ. Smyslem celé reformy bylo to, aby se majetek přesunul od státu do společnosti ke konkrétním vlastníkům. Tak gigantickou operaci nebylo možné uskutečnit bez excesů a bez následného rozčarování části společnosti. 

Když komunisté a jim blízké síly vykreslují celou privatizaci jako krádež, je třeba jim říci, že tou skutečnou krádeží bylo znárodňování po roce 1945. Privatizace byla především politickým programem, který zvítězil ve volbách, a plody této ekonomické transformace jsou s odstupem let jasně pozitivní. Češi se vysněné hojnosti kapitalismu značně přiblížili. Nemohou si v tomto přiblížení být navzájem rovni, ale také si už nejsou rovni v socialistické chudobě. Většina Čechů přitom zaznamenala vzestup životní úrovně. Šoková terapie sice bolela, jak se předpokládalo, ale její účinky se dostavily.

Václav Klaus byl hned z několika hledisek dobře disponován k tomu, aby nastartoval v české společnosti potřebný obrat v myšlení. Tou první dispozicí byla jeho přirozená drzost a soutěživost. Jeho sebevědomí se přitom opíralo o faktické znalosti. Klaus byl vůdcem systémové změny a převyšoval většinu ekonomů i tím, že měl všeobecný kulturní rozhled a chápal politické souvislosti. 

V rigidním socialistickém systému bylo jen málo možností, jak dojít k individuálnímu vzestupu. Jednu z nich představovala vědecká kariéra a sbírání titulů. Druhou možností byl sport. Obojí Klaus dokonale využil. Dokázal působit vědecky, vypadal při tom navíc dobře, a navíc uměl docela dobře anglicky.

Na rozdíl od často rozpačitých intelektuálů se Klaus uměl přímočaře vychloubat a demonstroval svou intelektuální nadřazenost s takovou lehkostí, že to bylo až odzbrojující. Zároveň také dobře rozuměl uvažování běžných lidí střední vrstvy, k níž sám patřil. Bydlel v paneláku a jezdil trabantem, k jeho životním rituálům patřilo lyžování, túry, košíková a tenis. Nevykazoval nikdy náboženské sklony, ale z jeho rodinné historie víme o tom, že rodiče přestoupili z katolické církve do Československé církve husitské, což dává tušit jakousi tradici artikulovaného češství, které se obrátilo pryč od Vídně a pryč od Říma. To jistě přispělo k jeho pojetí vlastenectví.

Mentální obrat, který česká společnost po roce 1989 prodělala, byl skutečně výrazný. Společnost přežívající pod tuhou propagandou komunistického režimu totiž této propagandě ve velké míře podlehla. Polistopadová transformace tudíž nebyla zdaleka jen technická či technicky systémová. Byla to kompletní změna paradigmatu a s tím souviselo také „přeškolení“ společnosti na nové podmínky. K tomu se Klaus hodil skvěle.

O míře, v jaké společnost podlehla propagandě a ideologii režimu, víme z průzkumů veřejného mínění, které byly publikovány v odborných publikacích až po Listopadu. Vládnoucí byrokracie potřebovala vědět, co si lidé myslí. Aparát Ústředního výboru KSČ tudíž zadával úkoly Ústavu pro výzkum veřejného mínění při Federálním statistickém úřadu. Komunisté chtěli kupříkladu vědět, jak jsou lidé spokojení s vedoucí úlohou KSČ. Bylo jim přitom jasné, že dotazování lidí Gallupovou metodou, tedy prostřednictvím tazatelů a reprezentativního vzorku respondentů, nemůže být v diktatuře zcela hodnověrné. Někteří lidé se jistě báli odpovídat pravdu. Proto zároveň výzkumníci prováděli i průzkumy pravdivosti odpovědí. Dokázali oddělit zřetelně nepravdivé odpovědi u implikativních otázek, kde by respondent mohl očekávat postih při nežádoucí odpovědi, od neutrálně postavených otázek, jež umožňovaly relativně svobodnou odpověď. 

Od nástupu Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu se obecně lidé přestávali tolik bát a průzkumy z této doby jsou již věrohodnější. V oficiálním tisku byly přitom jejich výsledky publikovány jen ojediněle a postoje, které by oslabovaly tehdejší režim, se z nich vynechávaly.

A tak se z knihy historika Miroslava Vaňka Veřejné mínění o socialismu před listopadem 1989 můžeme kupříkladu dozvědět, že v roce 1988 považovalo 60 procent dotazovaných občanů vedoucí úlohu KSČ za potřebnou. I kdyby 10 procent lidí ještě tehdy ze zbabělosti lhalo, tak šlo o polovičku společnosti, přičemž na Slovensku byla spokojenost s vládnoucí úlohou strany o něco vyšší než v české části federace. V červnu 1989 to již ale bylo „jen“ 41 procent, což je ovšem stále děsivé číslo. V průběhu listopadu 1989 klesla potřeba vedoucí úlohy KSČ až na 14 procent. Na těchto číslech je vidět, že ta pravá revoluce proběhla v hlavách obyvatelstva. 

Když se ale měli dotazovaní lidé rozhodnout, zda je lepší socialismus, nebo kapitalismus, tak byli náchylnější k socialismu. Řada Čechů a Slováků si uměla představit systém, v němž nebude platit diktatura stranické byrokracie a vedoucí úloha jedné strany, ale přitom bude zachován socialismus, tedy hlavně jeho zdánlivé výhody. 

Zde jsou výsledky dvou zajímavých šetření. Hned u první otázky nás ale zarazí její návodný charakter. Výzkumníci se totiž nemohli ptát, zda je lepší demokracie než socialismus s omezenými právy občanů, a tak se museli ptát na „kapitalismus“ – tedy na ideologicky podmíněnou interpretaci svobodné společnosti. O hanlivém významu slova kapitalismus v předlistopadovém prostředí nelze mít pochybnost. 

Zdroj: Češi mezi pravdou a lží

Z šetření je zřejmé, že i navzdory tuhé propagandě se čtvrtina lidí nebála uvést, že je kapitalismus svobodnější. Téměř polovička lidí ale považovala stávající autoritářský režim za svobodnější či stejně svobodný, přičemž nevíme, kolik přesně lidí si jen myslelo, že takto musí odpovědět, aby neměli problémy. Celá čtvrtina lidí byla buď dezorientovaná, anebo nevěřila v nic, případně se bála odpovědět jakkoli. V této době přitom běžným lidem již žádné zvláštní postihy za takové odpovědi nehrozily. 

Ještě mnohem výmluvnější jsou výsledky následujícího šetření, které ÚVVM provedl v prvních dnech obnovené svobody v listopadu a v prosinci roku 1989:

Zdroj: Češi mezi pravdou a lží

Z těchto výsledků by mohlo plynout zjištění, že česká i slovenská veřejnost nevstupovala do listopadové revoluce se záměrem odstranit socialismus, nýbrž odstranit konkrétní byrokracii nesvobodného režimu. Ve skutečnosti je to dost hrozná vizitka pro dosavadní režim. Ani obrovská ideologická masáž a všudypřítomná propaganda nedokázala pro koncept socialismu zajistit nadpoloviční většinu přesvědčených zastánců. Bezradné obyvatelstvo by spíše dalo přednost tomu, abychom si vybrali z obou systémů to lepší a nějak to spojili dohromady.

V prvních měsících svobody toužila československá veřejnost po zlepšení ve všech oblastech, v nichž režim KSČ selhal, tedy i v ekonomice. Lidé si ale nepředstavovali, že tento vzestup je nezbytně spojen s tím, čemu komunisté říkali hanlivě kapitalismus.

Z dalších předlistopadových průzkumů plyne, že československé obyvatelstvo považovalo v hojné míře socialismus za spravedlivější společenský řád a také se domnívalo, že v kapitalismu velká část společnosti trpí chudobou a je utlačovaná. Tyto zažité stereotypy a předsudky však narážely na každodenní realitu společnosti, v níž chyběla lidem motivace pracovat a pečovat o statky, k nimž neměli žádný poměr. 

Když výsledky průzkumů shrneme, vidíme, že dosavadní režim jasně podporovala jen menšina obyvatelstva. Uzavřenost společnosti před světem, absence svobodně formulovaných programových vizí a svobodné veřejné debaty, tuhá propaganda a nedostatek informací, to vše vytvořilo bezradnou společnost, která ale – jak se ukázalo právě na případu Václava Klause – byla lačná po vizi budoucnosti. A lidé si rádi nechali vysvětlit, co je třeba dál dělat. Veřejnost byla otevřená různým variantám společné cesty. 

Václav Klaus a jeho kolegové z ekonomické vědy, zejména Tomáš Ježek, pochopili naivitu reformně orientovaných marxistických teoretiků, kteří chtěli najít třetí cestu mezi centrálním plánováním a soukromým vlastnictvím podniků. Vedoucí úloha komunistické strany a její fanatická ideologie totiž vylučovaly i tu nejmenší samosprávu v podnicích, stejně jako částečné uvolnění tržních vztahů. Prostor svobody měl totiž okamžitou tendenci se rozšiřovat. Vládnoucí byrokracie se během pražského jara přesvědčila, že uvolnění společenských sil v rámci mantinelů socialismu podrývá samotnou základnu její moci. A kdo to nepochopil, musel z kola ven. 

První, kdo po listopadu 1989 přesvědčil představitele nového revolučního establishmentu v čele s Václavem Havlem, že je tím správným architektem potřebné ekonomické reformy, byl dosavadní šéf prognostického ústavu Valtr Komárek. Ten zodpovídal za koncepci reformy z titulu místopředsedy federální vlády. V první polovině roku 1990 tento eskamotér a iluzionista s vědeckými tituly zdatně předstíral, že pracuje na jakémsi zázračném řešení. Nepracoval ale na ničem, pouze řečnil, jako vždycky předtím. Jeho bývalí podřízení se mu dílem smáli a dílem pracovali na vlastním konceptu, který vznikl v okruhu kolem Václava Klause v době, kdy byl ministrem financí. Jednalo se o deregulaci cen, o malou privatizaci, ambiciózní projekt kupónové privatizace a v rozporu s Klausovými názory se připravovaly i restituce znárodněného majetku.

Po prvních svobodných volbách Komárek z vlády vypadl pro neschopnost, a tím definitivně padly iluze o obnově Šikových socialistických reforem ekonomiky. Nastoupilo vítězné tažení Klausova ekonomického týmu, které určilo ráz následujícího období a navzdory množství alarmujících chyb připravilo základy polistopadového ekonomického růstu. 

Malá privatizace obnovila podnikání v obchodech, kupónová privatizace ukončila státní monopol na vlastnictví podniků, ale ještě před tím se Češi museli seznámit s pravdivým nastavením cen, což byly bolestivé okamžiky. Přesto Klaus dokázal získat pro tyto operace politickou podporu a provedl celonárodní školení obyvatelstva na téma užitečnosti soukromého vlastnictví v ekonomice a o zodpovědnosti lidí za svůj vlastní život, což důrazně proměnilo pohled iniciativní části společnosti na smysl a funkce státu. Václav Klaus prosadil u rozhodující části veřejnosti koncept, ve kterém stát neřídí lidem jejich životy, ale vytváří rámec pro individuální aktivitu a iniciativu. Příliš přitom neakcentoval roli sociální sítě, kterou moderní evropské státy přijaly za svou. Tím přenechal značný prostor nastupující levici. Ta buď v lepším případě formulovala roli státu jako pomocníka slabších, anebo v tom horším malovala iluzivní obraz znovuvzkříšeného socialismu, v němž je údajně všechno zadarmo. 

Obnova parlamentní demokracie

Na rostoucí popularitu Václava Klause hleděla skupina disidentů a revolucionářů v okruhu Václava Havla se zděšením a konflikt byl na spadnutí. Občanské fórum, jež provádělo revoluční změny a v jehož nejasných strukturách bez transparentního mandátu se prosazovali disidenti z okruhu Václava Havla, se ukázalo hned po prvních svobodných volbách jako nefunkční. Jeho elita navazovala na nepolitickou politiku a šířila odpor k politickému stranictví. Tím vlastně vytvářela v čele hnutí nedemokratickou strukturu bez zodpovědnosti vůči regionálním a místním buňkám. Havlova antistranická idea nepolitické politiky tak ukázala své dva klíčové rysy: jednak sklon k manipulaci, kterou prováděly údajně charismatické a nevolené osobnosti, a pak faktickou bezmocnost a bezradnost při stanovení politické koncepce a zajišťování veřejné podpory. Proti tomuto experimentu postavil Václav Klaus koncept politické strany. Ignoroval přitom, že v prostředí disentu zárodky politických stran již vznikaly, a převzal masový charakter Občanského fóra k zajištění politické podpory pro ekonomickou reformu. Bohumil Doležal, dávný přítel Václava Klause z šedesátých let, říká, že Klaus OF vlastně vytuneloval. 

Je třeba k tomu dodat, že tím však vznikla hybná politická síla reforem. Delegáti z místních sdružení 13. října 1990 zvolili Klause předsedou OF, což rozzuřilo část havlovských disidentů, a na jaře 1991 se Občanské fórum rozpadlo na většinovou Občanskou demokratickou stranu s programem liberální pravice a levicově liberální Občanské hnutí, jež brzy zašlo na úbytě. ODS vyhrála v české části federace volby v roce 1992. Tím Václav Klaus vlastně převzal a z gruntu změnil Havlovo hnutí, udělal z něj klasickou stranu, a tak položil základy standardní parlamentní demokracie. Zavedl tím bezděčně postupy, které jsou v civilizovaných zemích nezbytné: tvorbu mandátu zdola nahoru a další prvky vnitrostranické demokracie. 

Neučinil to proto, že by byl bytostným hlasatelem demokracie západního střihu, nýbrž protože pragmaticky potřeboval vytvořit politickou základnu pro provedení ekonomické reformy a také v širším smyslu pro svůj úspěšný vládní projekt. Západní typ demokracie se nabízel čistě proto, že byl vyzkoušený, funkční a měl v Československu tradici z doby první republiky. Navíc to byl vítězný koncept z právě ukončené studené války. Tím Klaus vedle ekonomické reformy přispěl k budování státu. Jeho zásluhou je to, že se v oblasti politického systému nesnažil o nic originálního.

Rozdělení Československa

Ke klíčovým výkonům Václava Klause také patřilo rozdělení Československa. Nebyl budovatelem českého státu proto, že by to byl jeho cíl, k němuž by došel třeba na základě přesvědčení o nutné státoprávní emancipaci Slováků a vlastně i Čechů od absurdního projektu dualistické federace. Klaus se stal budovatelem českého státu bezděčně na základě praktické potřeby uspořádat nově vztahy se Slovenskem, které si zvolilo silného vůdce Vladimíra Mečiara. Ten rozhodně nesdílel s Klausem a s českou reprezentací stejnou koncepci ekonomické reformy. Společný stát se tudíž stal po volbách v roce 1992 nesmyslným a bylo nutné ho pragmaticky rozdělit. 

Klaus k tomuto úkolu, který původně neplánoval, přistoupil zcela věcně, prakticky a na rozdíl od Havlovy skupiny bez sentimentálních emocí vůči někdejšímu Československu. Vůči Mečiarovi se choval na zdravém principu já pán, ty pán, což přispělo k tomu, že rozdělení Československa neproběhlo odstrašující balkánskou metodou. Nakonec toto vzájemné uznání mezi Čechy a Slováky vedlo k jejich blízkému přátelství. 

Když někdo Klausovi vyčítá, že s Mečiarem rozvrátil federaci, je to nespravedlivé. Klaus oprávněnost slovenských národních ambicí naplno pochopil až v průběhu voleb a před nimi dokonce usiloval o vybudování slovenské části ODS, která by mohla být politickým pojítkem federace. Systémovou nefunkčnost dualistické federace, v níž nelze při rozdílné politické vůli republik vůbec společně rozhodovat, původně nepochopil zřejmě podobně jako většina Čechů a zejména Pražanů. 

Tato federace držela při sobě pouze na základě lživé iluze československého národa a svobodné poměry by i bez agrese Třetí říše vedly dříve nebo později k jejímu pádu. 

Poválečné soužití Čechů a Slováků už nebylo prověřeno svobodnými poměry. Husákova federace pak mohla fungovat jedině díky svěrací kazajce totalitního režimu a společné nadvládě komunistů a zejména Sovětského svazu. Rozpad federace byl tudíž hotovou věcí už tehdy, když se poslanci Federálního shromáždění pustili do debaty o názvu státu. Klaus vtiskl tomuto procesu pouze civilizovanou a racionální formu. Kritici Václava Klause často hořce pláčou, že rozdělení federace neproběhlo na základě referenda. Ale právě za to patří Klausovi dík, že odmítl zavléct stát do fatální krize, která by nastala, kdyby si náhodou obyvatelstvo odhlasovalo pokračování federace, jež by byla bez nadvlády jedné strany či jednoho národa nad druhým nemyslitelná. Obyvatelstvo si může třeba odhlasovat, že voda poteče v řece zdola nahoru, ale řeka lid neposlechne.

Limity Václava Klause

Počínaje rokem 1993 začala politika Václava Klause poznenáhlu narážet na jisté limity jeho mentality. Tím prvním limitem, který se začal projevovat, byl jeho technicistní a technokratický přístup k průběhu reformy, který ignoroval jak politickou realitu, tak i morální principy a povědomí lidí o spravedlnosti. 

Tím není ani trochu myšleno, že by měl Klaus naplnit rovným dílem naděje všech občanů. Problém je ale hlubší a plyne z toho, že Klaus nebyl primárně demokratickým politickým vůdcem, který by vědomě provozoval rekonstrukci a obnovu svobodné společnosti do takové přirozenější podoby, než do jaké ji zplanýroval komunistický parní válec. Klaus spíše jako technokratický inženýr konstruoval společnost novou na základě materiálu, který měl k této stavbě po ruce. Tímto materiálem byla zejména manažerská nomenklatura vzešlá z komunistického režimu. 

Klausova ekonomická transformace byla, jak napsal v rozsáhlé analýze Moji dva prezidenti Emanuel Mandler, pouze částečná. Klaus se navíc vysloveně vytahoval tím, že nezahrnuje do své transformace morální ohledy a že nezná čisté a špinavé peníze. Jeho koncepce se tvářila jako čistě technokratická a jako taková nezahrnuje širší politická hlediska. Jako by šlo o obnovu samotné hry, ale nikoli za účasti dřívějších hráčů, kteří byli ze hry násilně vyřazeni. Novými hráči pak byli logicky aktuální nositelé know-how, konexí, ti, co prostě byli právě u toho. Společně s ekonomem Dušanem Třískou, který byl posléze odhalen jakožto agent Státní bezpečnosti, vystupoval Václav Klaus aktivně proti restitucím majetku bývalým vlastníkům, jež okradl komunistický režim. Podle nich měly restituce zpomalit dokonce snad i zabrzdit ekonomickou reformu. Restituční zákony byly přes jejich odpor přijaty a lidem bylo navráceno přes sto tisíc domů, obchodů či provozoven. Jednalo se o široce akceptovaný způsob privatizace. Pouze pozdější církevní restituce naopak vyvolaly vlny nevole.

Zádrhel českých restitucí spočíval ve stanovené hranici 25. února 1948. Majetek zkonfiskovaný či znárodnění před tímto datem se nevracel, čímž bylo řečeno, že veškeré bezpráví, které se odehrálo od května 1945 do února 1948 zůstává v platnosti a stát ho považuje za legální. Jistěže nebylo možné vracet kompletní majetek vyhnaným sudetským Němcům, neboť ten od té doby mohl i několikrát změnit majitele, ale nepomýšlelo se ani na nejmenší zmírnění těchto křivd. Klaus ovšem nechtěl otevírat restituce vůbec a na okradení českých průmyslníků a bankéřů na základě znárodňovacího dekretu z 28. 10. 1948 se mělo zapomenout. Bizarním důsledkem této koncepce tak bylo to, že vítězem politických změn a ekonomické transformace se stali zejména ředitelé a náměstci státních podniků, kteří si dokázali na sebe převést státní majetek často i bez privatizačních projektů, a tedy bez legálního rámce. Stejným způsobem vznikl i majetek nejsilnějšího podnikatele polistopadové éry, pozdějšího premiéra Andreje Babiše, který se tak stal v podstatě nejvyšším bossem České republiky. Celá vrstva předúnorové a prvorepublikové buržoazie, která tvořila hospodářskou páteř země, byla Klausovou koncepcí transformace definitivně mimo hru. Její potomci měli sice slabou útěchu v restituci domů, ale když šlo o majetek v cenných papírech, měli prostě smůlu. Navíc Klaus nepodporoval ani navrácení majetku emigrantům, kteří se nestihli restitucí zúčastnit kvůli tomu, že je komunistický režim připravil o československé občanství.

Náprava křivd po komunistickém režimu nemohla být v žádném případě absolutní, ale zřejmé je, že mohla být mnohem důslednější, kdyby jí Václav Klaus aktivně nebránil. Jenže on takovou nápravu nepovažoval za žádoucí. To je pro obnovitele svobodné společnosti poněkud problematická vizitka. 

Podobně jako Klaus nepodporoval bývalé vlastníky, tak ani příliš nepodporoval vlastníky (investory) ze zahraničí. Je pravda, že stál za liberalizací zahraničního obchodu a jeho působení přispělo legislativními kroky ke vstupu zahraničního kapitálu. Ale prodej konkrétních českých firem konkrétním společnostem ze zahraničí příliš nepodporoval. Automobilku Škoda Auto tak získala firma Volkswagen od české vlády za premiéra Petra Pitharta. Jedná se o jednu z nejúspěšnějších privatizací celé éry a odehrála se mimo Klausův vliv, neboť ten byl v té době federálním ministrem financí a připravoval kuponovou privatizaci. Tu nazývají zvláště levicoví Klausovi kritici podvodem století. Je to nepochybně přehnané tvrzení s ideologickou pachutí marxismu. 

Vstup investičních fondů, které sdružovaly kupónové investice občanů a vykupovaly kuponové knížky, jež představovaly malé kousíčky státního majetku rozdaného občanům, skutečně rozhýbal ekonomické procesy tak, že po pár letech problémů se podařilo českou ekonomiku nastartovat. Klíčovým problémem Klausovy koncepce bylo nedostatečné legislativní zajištění. Klaus kupříkladu ignoroval potřebu chránit práva minoritních akcionářů, čímž umožnil jejich okrádání a tím také tunelování firem. Nelze doložit, že model privatizace vyjádřený sloganem „na pět minut zhasnout“ pochází přímo od Klause. Ale autor těchto řádků se osobně přesvědčil, že jej vyznávali lidé přímo v Klausově předpokoji, konkrétně v jeho týmu ekonomických poradců. Chvilku budeme dělat, že nic nevidíme, lidé si to všechno vezmou a bude pokoj. Pro tento cynismus neexistuje omluva, neboť je to vzhledem k politickým důsledkům a destrukci právních jistot minimálně nezodpovědný styl myšlení. Lze ho ale částečně vysvětlit tím, že v éře vlády KSČ stát vlastnil 98 procent veškerého majetku a bylo opravdu velmi těžké tak ohromný majetek v krátkém časovém úseku odstátnit. Byl to nejděsivější státní monopol ze všech satelitů Sovětského svazu. 

Další slabostí Klausovy ekonomické koncepce bylo to, v jaké míře se opíral při řízení státu o čtveřici polostátních bank, čemuž jeho kritici z liberálních řad rádi říkali bankovní socialismus. Klaus využíval banky ke zmírňování důsledků transformace na velké firmy a v rozporu se svojí verbální ideologií laissez-faire ve stylu Friedricha von Hayeka, kterého přitom nekriticky vyzdvihoval, udržoval při životě řadu neproduktivních firem a nesnažil se rozbít některé státní monopoly, jejichž fungování mu dovolovalo pohodlněji vládnout. Je paradoxní, že tuto fázi privatizace dokončily přímými odprodeji až vlády ČSSD, jimž se na privatizaci líbily masívní přítoky peněz do státního rozpočtu a pravděpodobně i osobní motivace.

Během éry, kdy stál Klaus v čele české vlády, se poprvé veřejně ukázalo jeho podivné všeslovanské vlastenectví, když několikrát projevil při komentování války v Jugoslávii slabost pro Miloševičův ostře nacionalistický srbský režim. Také se podílel na tom, že se tehdy přijatá česko-německá deklarace ve svém konečném znění vyhnula pojmenování křivdy spáchané na sudetských Němcích, čímž značně zklamal Helmutha Kohla.

V roce 1997 skončil Klaus ve funkci premiéra po skandálu s falešnými dárci do stranické pokladny ODS poměrně neslavně. Jeho neloajální straničtí kolegové mu pomohli při takzvaném sarajevském atentátu (Klaus pobýval právě v bosenském Sarajevu, když se skandál rozhořel) k politickému pádu. Klaus se z něj ovšem vyhrabal, ale již jen v nepříliš důstojné roli předsedy poslanecké sněmovny, který se svým poslaneckým klubem udržoval na základě opoziční smlouvy u moci menšinovou vládu Miloše Zemana a jeho sociálních demokratů, proti nimž předtím ve volební kampani v roce 1998 mobilizoval jako proti fatálnímu nebezpečí.

Když z odstupu shrneme éru Klausova vládnutí, vidíme na jednu stranu velké reformní dílo a pozitivní vliv praktické a konstruktivní osobnosti, ale na druhou stranu i zcela šokující mezery v její duchovní výbavě. Ty pak měly závažné důsledky. Ignorace otázek morálky a spravedlnosti vytvořila děsivý politický problém. ODS, jejíž jádro tvořila celá řada přesvědčených demokratů a svobodomyslných lidí, byla nešťastně kontaminovaná politickými podnikateli. 

Kdyby Tomáš Ježek neprosadil restituce, vítěznou vrstvu revoluce by tvořili z větší části kariéristé z doby normalizace a okradené skupiny by zůstaly na lavici poražených. Částečně se tak bohužel stalo, protože Klaus nakládal s érou prezidenta Beneše a vlády Národní fronty z let 1945–1948, jako by to bylo normální demokratické prostředí. Fanatická ideologie neviditelné ruky trhu, kterou Klaus prosazoval, těžce diskreditovala obnovené svobodné podnikání, protože každou lumpárnu či problém bylo možné vykreslit jako blahodárné fungování trhu. Jde o utilitaristické hledisko, že veškeré otázky etiky jsou zbytečné a nejpádnějším argumentem pro liberální řád je prostě jen to, že funguje mnohem lépe než jiné systémy. Cílem takové politiky jsou vlastně jen abstraktní vztahy. A jací lidé se jich potom chopí, je už vlastně jedno. Jenže cílem demokratické politiky nemohou být abstraktní vztahy, nýbrž konkrétní lidé, kteří společně tvoří společnost, a to na základě společně sdílených hodnot. Tento aspekt Klaus silně podcenil, třebaže se v různých projevech k hodnotám demokratické společnosti hlásil a jeho ODS rovněž.

Opoziční smlouva

Opoziční smlouvu neboli Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí mezi ČSSD a ODS z roku 1998, díky níž vznikla menšinová Zemanova vláda, považují Klausovi kritici za jeho klíčové selhání, neboť tím měl umožnit rozsáhlý klientelismus. K tomu je ovšem třeba poznamenat, že na principu opoziční smlouvy fungovala již druhá Klausova vláda po volbách v roce 1996, neboť nárůst hlasů ČSSD znemožnil ustavení většinové vlády. Tato první opoziční smlouva vznikla po dohodě a podle Klause dokonce z iniciativy prezidenta Václava Havla. Jenže kritizovaná druhá opoziční smlouva fakticky odstavila ty politické síly zaštítěné prezidentem Havlem, které se už rok těšily z pádu Klausova druhého kabinetu. Nevyhrály přitom nad Klausem ve volbách, ačkoli měly legitimní kritické postoje ke Klausovu vládnutí, ale chtěly ho dostat od válu skandalizací v médiích. 

Když se na prvním místě ve volbách prosadila ČSSD a na druhém ODS, nebylo možné vytvořit středolevou koalici, protože Zeman se jevil tehdejším lidovcům a od ODS odštěpené Unii svobody jako nepřijatelný. Nebylo možné zároveň vytvořit ani středopravicovou koalici, neboť stejně nepřijatelný byl pro koaliční partnery i Václav Klaus. 

Klaus a Zeman si v této hře vlastně zbyli. Spojili se na principu, že vrána vráně oči nevyklove. Jednalo se v podstatě o širokou koalici, k níž přitom ale nebyl věcný důvod, neboť středolevá i středopravá koalice by měla většinu ve sněmovně. Dusivá atmosféra vlády s opoziční smlouvou a eldorádo politických podnikatelů skutečně vedly ke značné demoralizaci v nejvyšších patrech politiky. V zájmu historické pravdy je ale třeba říci, že Klause a Zemana spojili jejich nešikovní soupeři. Trojúhelník Havel, Klaus a Zeman si říkal o to, aby se dva spojili proti jednomu. Tuto aritmetiku ale mnozí nepochopili a Klaus a Zeman je převezli. České republice ke škodě. Té následující stability bylo v české politice bohužel až moc. 

Pro českou politiku a celou společnost šlo o nešťastnou éru i z toho hlediska, že jde o dobu, kdy prudce narostla moc českých oligarchů, tedy byznysmenů obchodujících se státem na základě politických konexí. V čilé spolupráci s vládou Miloše Zemana se právě tehdy vyšvihl na přední příčku českého byznysu Andrej Babiš. 

Prezident. Tragédie začíná

Zvolení Václava Klause prezidentem vítala celá řada liberálně orientovaných Čechů. Jednalo se v jejich očích vlastně o symbolické poděkování za relativně úspěšnou ekonomickou transformaci, úspěšnou minimálně z jejich hlediska. Značnou část z nich ale tato radost přešla. Během deseti let Klausova prezidentství se totiž zjistilo, že otec zakladatel parlamentní demokracie a svobodné tržní ekonomiky není žádný fanoušek integrace do západních struktur. Ještě v roce 2003 však nehavlovská část přívrženců polistopadových reforem přijala volbu Klause s uspokojením.

Ten, kdo ovšem tuto volbu přijal s největším uspokojením, byl samotný Václav Klaus. Den po zvolení jsem měl možnost s novým prezidentem sedět u bizarního oběda na tenisových kurtech na Smíchově. Pan prezident si nejprve zahrál tenis, všechno vyhrál a pak už nemluvil o ničem jiném než o svém životním úspěchu. Několikrát přitom opakoval, že jeho maminka je na něj pyšná. Vztah k mamince dělal Klause lidštějším, ale jeho samolibost gradovala do závratných rozměrů. Bylo také jasné, že nastoupil další prezident, který chce hrát aktivní politickou roli nad rámec toho, jak definuje prezidenta v parlamentním systému ústava.

Antizápadní charakter Klausova prezidentství nebyl patrný okamžitě. Klaus udržoval důstojnost funkce hlavy státu i jistou loajalitu k celkové politice státu. Zahraniční kurz stanovený Havlem a proreformní politickou reprezentací byl natolik silný, že ho Klaus otevřeně nebojkotoval. Především neblokoval vstup do Evropské unie, ačkoli již bylo jasné, že on osobně si ho nepřeje. 

Václav Klaus totiž považoval za jediný přijatelný rámec demokracie národní stát, jehož suverenita je mu nade vše. Kdyby se tehdy rozhodl vstupu do EU zabránit aktivní kampaní před referendem, měl šanci tento klíčový proces vzhledem ke své popularitě zvrátit. On ale tehdy nastoupený kurz respektoval.

Další jeho postoje však byly stále častěji pro pozici Česka spíše destruktivní. Především v roce 2003 vyvolal nesmyslný konflikt s americkým velvyslancem Craigem Stapletonem, když neomaleně přirovnal plánovanou přítomnost amerických vojáků v Česku k sovětské okupaci. Tuto zřejmou nehoráznost ambasadorovi naservíroval poté, co zkritizoval americkou invazi do Iráku. Invaze jistě vyvolávala spory po celém západním světě, neboť ji Bushova administrativa chybně interpretovala jako snahu najít zbraně hromadného ničení. Přitom nebezpečnost režimu Saddáma Husajna byla zcela jednoznačná a jeho agresivní výpady proti Izraeli byly dostatečným důvodem pro americkou akci. Klaus ale nezůstal u legitimní polemiky o Iráku, nýbrž použil zcela nemístné srovnání amerického projektu s agresivitou totalitního komunistického impéria. Takové srovnání bylo od prezidenta před americkým ambasadorem naprostou nehorázností. Prezident neměl a dosud nemá navíc ani ústavní pravomoc takovou politiku formulovat. 

Tehdy jsme s hrůzou zjišťovali, že notorickým příznakem Klausových postojů je nesmyslné přehánění a připodobňování demokratických spojenců k státům a institucím ze světa komunistické totality. Klaus často připodobňuje Evropskou unii ke komunistické RVHP, dnešní Brusel k sovětské Moskvě, nedělá rozdíl mezi autokraciemi a demokraciemi. Západní partnery tento Klausův rys opakovaně šokoval. 

Ostuda Klausova vystupování před americkým velvyslancem překročila veškerou dosud myslitelnou míru. Uvažovaná americká přítomnost v České republice se měla týkat pouze obsluhy protiraketového radaru v Brdech. Jednalo se jednoznačně o obrannou aparaturu, kterou by obsluhovala jen hrstka amerických vojáků. Česká republika by však byla mnohem pevněji připoutána k bezpečnější části světa, než je tomu nyní. Klaus asi pozapomněl, že k nám Sovětský svaz v srpnu 1968 poslal půlmilionovou armádu s tanky s diametrálně odlišným účelem.

Hlavní rozdíl mezi zkušeností s Moskvou a s Washingtonem jsme měli pocítit po pár letech. Spočíval v tom, že Američané své zařízení v Česku bohužel snadno oželeli. Masové protiamerické běsnění, v němž se angažovala i část umělců, vedla k tomu, že administrativa Baracka Obamy projekt radaru zrušila. Klaus k tomuto ostudnému dojmu, který Česko v Američanech zanechalo, významně přispěl. Zuřivému protiamerickému hnutí se Klaus později nepostavil a vládu Mirka Topolánka z ODS nepodpořil. Tím předurčil vývoj v následujícím desetiletí, který je charakteristický tím, že Česko dokořán otevřelo dveře ruskému (a záhy také čínskému) vlivu. Spolu s tím nastal poměrně děsivý úpadek demokratického systému. Kdyby se Václav Klaus v radarové krizi postavil za našeho klíčového spojence, politický vývoj v České republice by směřoval pravděpodobně docela jiným směrem.

O pár let později Klaus Topolánkovu vládu naprosto hanebně podrazil, když inspiroval své blízké poslance ODS, aby svrhli vlastní vládu uprostřed předsednictví v Evropské unii. Tím po ostudě v NATO dosáhl Klaus ještě ostudy v Evropě. Z Václava Klause se postupně klubal sympatizant Vladimira Putina. 

Jakkoli zachovával Klaus po formální stránce důstojnost úřadu hlavy státu, což se mimo jiné projevilo i při jeho proslovu nad rakví Václava Havla před zraky desítek světových státníků, svoji prezidentskou roli nakonec korunoval absurdní amnestií, při níž zastavil dlouho probíhající procesy v oblasti ekonomické kriminality. Tím potvrdil dojem, že aktivně kopal za mafiánský styl kapitalismu, šířený jeho odpůrci. Stalo se to ke škodě atmosféry v České republice, která přitom překonala v letech 2008–2012 důsledky ekonomické krize. Kromě tohoto období zažívala jinak země ekonomický růst, na němž se nepochybně projevily i pozitivní vlivy ekonomických reforem a rozpočtové disciplíny, kterou sám Václav Klaus tolik razil a kterou jeho následovníci v čele státu ještě nějaký čas dodržovali. 

K prezidentské roli Václava Klause ale pro spravedlnost dodejme, že ve srovnání se svým nástupcem Milošem Zemanem představoval skutečného státníka, s nímž můžeme nesouhlasit, ale kterého šlo po většinu doby respektovat. Jeho knihy projevů, článků a korespondence dalece převyšují svojí intelektuální úrovní vystupování Miloše Zemana. Klaus napsal řadu brilantních textů a pronesl řadu důstojných vystoupení. Stránky prezidentské kanceláře ukazují, že Klausovy mezinárodní kontakty byly nesrovnatelně početnější a nebyly tak jednostranně orientované na Východ jako za Zemana. Klaus sice provokoval západní levici svojí nechutí k tématu globálního oteplování, ale na takové postoje má originální osobnost ve svobodné společnosti nárok. Byl to přece jen prezident, který získal na padesát čestných doktorátů a obdržel více než padesát vyznamenání a ocenění. O to je smutnější závěr jeho politického působení.

V propadlišti

Po odchodu z funkce Václav Klaus naplno projevil veškeré neblahé tendence, které v době prezidentství částečně skrýval. Když se už necítil vázaný svým respektem k mezinárodnímu i hodnotovému rámci české demokracie, stal se z něj tragický hrdina nacionalistické scény a advokát ruské agresivní politiky. Dokonce zaujal i postoj ostrého kritika liberální demokracie, kterou před téměř třiceti lety pomáhal budovat. Z pozoruhodného a inspirativního liberálního intelektuála se proměnil v zarytého podporovatele nahnědlé politiky. I tak ale občas dokáže formulovat postřehy, které je dobré vnímat. I svému extremismu umí dodat jistou noblesu. O to je ale možná nebezpečnější.

Klausův sestup je zřetelný i na jeho spolupracovnících. Nevidíme už vedle něj vzdělané a respektuhodné osobnosti, mezi které patřil třeba Tomáš Ježek, Jan Stráský nebo kdysi dávno Bohumil Doležal. Jeho prostředí je plné temných postav, jež tvoří jádro proruské dezinformační scény. Jako by se tento miláček Margaret Thatcherové ocitl v nějakém civilizačním propadlišti a ztratil soudnost. Tím značně poškodil i ten dobrý dojem, který u mnoha Čechů zanechal.

Úpadek Václava Klause je kontinuální proces, který má své kořeny v nacionalismu a v souznění s mentalitou Edvarda Beneše, jehož smutné dědictví Klaus pomáhal chránit. Stejně jako Beneš i Klaus hrál tak dlouho roli mostu mezi Východem až Západem, až spadl na východní stranu. Jen na té druhé straně již není krvežíznivý Stalin, nýbrž vychytralý Putin. I tak je to tragická cesta. 

Přitom nelze souhlasit s tím, že by se Klaus choval vysloveně jako poslušný agent KGB nebo byl plochý člověk bez kulturního rozhledu. Obojí při hlubším zájmu o jeho osobní historii nesedí. S největší pravděpodobností je „agentem“ Putinova Kremlu z vlastní iniciativy a bez vázacího aktu. Prostě si to tak myslí. 

Nabízí se jedno vysvětlení Klausovy východní orientace. Mentalita západních elit se od dob Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana opravdu proměnila. Vítězství Západu ve studené válce bylo tak totální, že se na čas vytratila potřeba být ve střehu a bránit základní hodnoty svobodného světa. Uprázdněné místo v západní duši do určité míry zaplňuje levicová agenda, jakési falešné náboženství diverzity, které Klaus kriticky a v mnohém správně identifikoval. Kdyby Klaus tolik nepřeháněl, jeho polemika s genderovými či ekologickými aktivisty by byla inspirativní. Jenže on se dostal v boji „s různými ismy“, jak sám říká, až mimo koridor racionálního myšlení. Jako by nám odešel do temnot východních bludů. 

Pak je tu ještě jedno vysvětlení. Jestliže pohonem Václava Havla byl kontakt se ženami, tak hlavním pohonem Václava Klause je kontakt s obdivovateli. On sám velmi intenzivně prožívá svoji inteligenci i další své skutečné či domnělé kvality a je rád, když s ním tento koníček (sebe)obdivu někdo sdílí. Kdyby mu aspoň jednou za měsíc nějaká relevantní osobnost ze západní politické elity řekla něco pochvalného, Klaus by se cítil polichocen a nepřepínal by své antizápadní inklinace až do nahnědlého extremismu. Jenže z politiků již Klause nikdo na Západě nechválí. Nikdo ho nepohladí a nepodrbe jako kocoura pod čumákem. A tak tento kdysi tak vznešený kocour pelichá a pustne. A jediní, kdo si na něj vzpomenou a polichotí mu, jsou pánové z Ruska. 

Je to smutný pohled.