Anna Marešová je produktová designérka, která se kromě intimních pomůcek ve své práci už léta věnuje i městské dopravě. Na první pohled jsou tyto dva světy velice odlišné, ale podle Anny je propojuje určité opomíjení, s nímž se setkávají s ohledem na svůj vzhled. Mezi její nejnovější projekty patří petřínská lanovka. Nové vozy budou v provozu od roku 2026. Kromě lepšího výhledu se její pasažéři mohou těšit na láskyplnou jízdu. Jeden z míjejících vozů totiž bude mrkat na ten druhý, který se pak začervená.

Jako rozená Pražačka má s městským transportem letité zkušenosti. „Mám pocit, že jak v oblasti intimity, tak ve veřejné dopravě je neustále spousta věcí, co je potřeba řešit,“ popisuje Anna. Od mala jezdí tramvají a podle vlastních slov je má důkladně prozkoumané. Když v průběhu jejího studia na vysoké škole vznikly nové návrhy na tramvajové vozy, byla zklamaná. „Čekala jsem něco moderního,“ dodává. Stěžovala si pak svému profesorovi, který jí navrhl, aby se na toto téma zaměřila v bakalářské práci.

A tak vznikl návrh tramvaje pro Prahu. Po několika letech Annu oslovil Dopravní podnik hlavního města, aby pro ně navrhla výletní tramvaj. Výsledkem této spolupráce se stalo T3 Coupé, vůz, který vychází z legendárního modelu Tatry T3 a jehož design je minimalistický a zároveň funkční. Tramvaj má luxusní vzhled. Designérka se na ní s kolegy Tomášem Chludilem a grafikem Jiřím Tomanem mohla kreativně vyřádit, protože dopředu věděla, že nepůjde o sériovou výrobu.

Světlý interiér by v klasickém dopravním prostředku, jejž užívají tisíce lidí denně, neprošel. Její výtvor je poctou Františku Kardausovi, který měl na starosti původní design vozů Tatra T3. Dopravní podnik jej převzal a „té-trojka“ dnes slouží k pronajmutí na soukromé jízdy po Praze.

K nové lanovce na petřínskou rozhlednu se dostala přes veřejnou soutěž vyhlášenou Dopravním podnikem města Prahy. Základem nového vzhledu je aktuální lanovka. „Naším záměrem bylo lanovku co nejvíce odhalit, aby z ní byl skvělý výhled na Prahu. Jednotlivé oddíly jsme navrhli prosklené, takže je vidět skrze celý vagón, a navíc není v ohybu mezi střechou a předním sklem silný předěl, který by ve výhledu překážel,“ vysvětluje Anna největší rozdíly mezi nynějším a budoucím návrhem. Během období, kdy začala komunikovat s výrobci, se našlo několik drobností, které se musí z technického hlediska upravit.

Vzhledem k tomu, že lanovka bude součástí městské infrastruktury další desítky let, snažila se vymyslet co nejčistší design, jenž bude i v budoucnu funkční a příjemný. „Nešlo mi o to, aby byla vidět lanovka jako taková, ale spíš aby z ní bylo dobře vidět na město,“ upřesňuje. Výhodou v soutěži se jí stala rozpracovanost návrhu i fakt, že je vyrobitelný. Nápad na mrkající lanovku vzešel už ze zadání, které po designérech vyžadovalo zapojení emoce. Anna se tomu nejprve bránila, ale nápad s mrknutím se jí zalíbil. „Chtělo to něco, co všichni uvidí, nezatíží to ani design, ani rozpočet, a tak vzniklo mrkání a červenání.“

Při jízdě totiž nastane moment, kdy se dvě proti sobě jedoucí lanovky potkají a téměř se zastaví. Ono mrknutí bude mít podobu bliknutí jedné lanovky na tu druhou, která se zabarví červeně. „Přeci jen je to kopec lásky,“ říká Anna. „Navíc to bude naprogramované tak, že nikdy nebudete vědět, která lanovka mrkne a která se začervená. Překvapení budou i pasažéři,“ dodává.

Do Číny? Ne

Minulý měsíc designérka poprvé navštívila veletrh s intimními pomůckami v Barceloně, kde zjistila, že kromě její značky Whoop·de·doo si na design moc podobných prodejců nepotrpí. „Nikdo nevyrábí v Evropě, jen my a jeden tvůrce v Německu. Koukali na nás jak na zjevení,“ vzpomíná Anna. Do Číny výrobu přesunout rozhodně neplánuje. Představa, že neví, z čeho je výrobek konkrétně složený, jí přijde nereálná. Na lokální výrobě si zakládá.

„V dnešní době si většina lidí myslí, že za nás všechno udělá umělá inteligence a produkty vytiskne 3D tiskárna. Což je ale trochu sci-fi představa, nové technologie určitě pomáhají, ale poctivou výrobu to sto procenty nenahradí,“ komentuje Anna. Klíčem k úspěchu v budoucnosti je podle ní udržitelná výroba, k níž by se společnost měla přesunout od té masové.

Přiznat barvu

Kromě vibrátorů a Venušiných kuliček navrhla praktický design menstruačního kalíšku. I ten vznikl z vlastní potřeby. Anna hledala alternativu jednorázových menstruačních potřeb, která by byla udržitelnější. „Našla jsem tehdy ještě v bioobchodě nějaký kalíšek, ale nebyla jsem s ním spokojená. Zakončení tyčinkou, již si musíte sami zastřihnout, bylo velmi nepraktické a při nošení nepříjemné. „

„Kalíšek byl průhledný, takže po jednom použití zežloutl a vypadal docela šíleně,“ vysvětluje designérka. Po této zkušenosti následovala rešerše trhu. Některé kalíšky byly moc měkké, jiné zase z nepříjemného materiálu, a tak se Anna rozhodla navrhnout svůj vlastní. „Nejsložitější bylo zkombinovat tvrdost materiálu s určitou měkkostí, která je nutná pro pohodlí,“ dodává.

„Nehrajeme si na to, že krev je modrá. I náš slogan říkal, že je to první kalíšek, co přiznal barvu,“ usmívá se designérka. Modrá kapalina, která v reklamních kampaních na hygienické potřeby nahrazuje přirozenou červenou, jí připadá jako přežitek.

S výrobou menstruačního kalíšku je úzce spojeno téma menstruační chudoby. Anna proto chystá společně s platformou Donio kampaň, kde představí nový kalíšek v černé barvě, jenž vznikl ve spolupráci s výtvarníkem Lukášem Musilem. Pokud si jej zakoupíte, poputuje druhý kalíšek automaticky do jedné z organizací podporující ženy žijící v sociálně slabých podmínkách.

„Studentky a samoživitelky bohužel nemají dostatek finančních prostředků. Spočítala jsem si, že když žena používá jednorázové hygienické prostředky, jejichž cena by se pohybovala kolem deseti korun za kus, její výdaje vystoupají za celou dobu menstruačního období na výši sto čtyřiceti tisíc korun. V případě kalíšku, který vydrží až pět let, se pohybuje okolo osmi tisíc korun, a to už je tedy pořádný rozdíl,“ vysvětluje Anna.

Dále čtěte

Z kanceláře ke kavárnám. Lukáš Žďárský proměňuje staré prostory ve vyhledávaná místa

Původně pracoval v kanceláři a jak sám říká, seděl za počítačem a nic z toho. Když měl příležitost zkusit vybudovat něco vlastního,…

Nejlepší by podle ní bylo řešit tuto problematiku systémově. Sama společenskou změnu neuskuteční, ale může alespoň přispět svým dílem. Anna chce kampaň spustit v druhé půlce července. Aby kalíšky doputovaly do správných rukou, spojila se s Nadačním fondem Šatník Nory Fridrichové, který již pátým rokem podporuje samoživitelky po celé České republice.

Intimním pomůckám se věnuje již přes deset let. Posun vidí především u označování, do jaké kategorie vibrátory spadají. Do sexshopu nikdy nechtěla, a tak je ráda, že se dnes toto téma přeneslo z něčeho neslýchaného do populárního well-beingu. „Jsem přesvědčená, že ženské pomůcky by měla vyrábět žena. Společně s našimi ambasadorkami produkty testujeme a můžeme tak vytvořit něco, o čem jsme stoprocentně přesvědčené, že vyhovuje všem ženským požadavkům,“ tvrdí Anna.

Anna se kromě designu věnuje i svým dvěma firmám ⁠– Whoop·de·doo a designérskému studiu. I když nemá v byznysu žádný background, uznala, že pokud chce věci navrhovat podle sebe, musí být schopná je financovat. „Rozhodla jsem se založit vlastní značku, která vzešla z mojí diplomové práce. Naše intimní pomůcky pro ženy jsou tak na trhu už přes deset let,“ říká designérka. Automobily navrhovat nechce. „Tato oblast mě vůbec neláká. Udělat facelift vozu na rok by mě nebavilo, zajímají mě projekty, které mají přesah a dlouhodobý charakter. Přeci jen MHD tu bude dalších čtyřicet let,“ říká Anna.