Václav Klaus a Miloš Zeman se svatojiřskou stužkou, symbolem ruského imperialismu FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Bez velkých politických figur a gest, bez záře reflektorů a kamer televizních štábů, přes online konferenci, jako mimoparlamentní strana. Tak vypadal páteční mimořádný sjezd sociální demokracie, na němž se novým předsedou stal komunální politik a starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda.
Tytam jsou roky hojnosti a politického vlivu ze druhé poloviny devadesátých let, kdy slovy Miloše Zemana ČSSD „vstoupila do Strakovy akademie hlavním vchodem“ a dvě dekády pak byla v zemi jednou z rozhodujících politických sil. Po sametové revoluci byla obnovená sociální demokracie prakticky marginální stranou, živená jen sentimentem osmašedesátníků. Než si ji v roce 1992 jako svůj výtah k moci vyhlédl Miloš Zeman, do té doby poslanec Federálního shromáždění za Občanské fórum.
Zemanova ostrá rétorika o spálené zemi, o zemi korupčníků nebo o zpackané kupónové privatizaci v kombinaci s legendárním autobusem Zemák, který projel prakticky celou zemi, vynesla ČSSD téměř do vládních křesel. Tehdy získala o pouhá tři procenta méně než Klausova ODS. Zde je nutno připomenout, že architektem volebního projektu byl v té době Zemanův nejbližší spolupracovník, kontroverzní lobbista a bývalý místopředseda Ústředního výboru Svazu socialistické mládeže Miroslav Šlouf. Právě s ním postavil stranu dělníků, rolníků a drobných podnikatelů, rozzlobených kvůli rozkrádání země velkými šíbry.
Ve volbách 1996 se Klausovi kvůli úspěchu ČSSD, a tedy zároveň neúspěchu svých koaličních partnerů, nepodařilo sestavit většinovou vládu, a tak Zemanovi nabídl křeslo předsedy poslanecké sněmovny. O dva roky později v předčasných volbách už ČSSD vyhrála a Miloš Zeman stavěl svou vládu. Ani jemu se však nepodařilo získat většinu, proto s Václavem Klausem dohodl Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR. Známá je však spíše jako opoziční smlouva. V rámci ní obsadili členové a sympatizanti ČSSD a ODS politické orgány a kontrolní orgány zejména médií, konkrétně například Radu pro rozhlasové a televizní vysílání nebo Radu ČT.
Opoziční smlouva byla považována za obrovský politický faul, proti němuž se vzedmula nejdřív občanská nespokojenost následovaná spojením zbylých opozičních stran ve čtyřkoalici a prvním velkým politickým střetem na půdorysu vánoční stávky redaktorů v České televizi na konci roku 2000 kvůli dosazování politických kádrů do vedení zpravodajství a publicistiky. Nakonec došlo k určité dohodě mezi stávkujícími a „vládnoucími“ stranami ČSSD a ODS o rozložení politických sil v Radě ČT a ve vedení veřejnoprávní televize.
A tehdy se Miloš Zeman rozhodl ukončit svou politickou kariéru a v roce 2001 již nekandidoval na post předsedy sociální demokracie. Zřejmě jako prognostik cítil, že kvůli opoziční smlouvě se ve volbách může stát ledasco. Zde ale zbystřeme, na scénu totiž vstupuje současný končící premiér Andrej Babiš, kterému tehdy Zemanova vláda přiklepla privatizaci firmy Unipetrol. Že to nakonec nedopadlo a s Babišem vyběhl jeho polský strategický partner PKN Orlen, protože měl pocit, že s ním nehraje fér, je už zase jiný příběh.
V roce 2002 odešel Miloš Zeman poprvé do důchodu. Vrátil se o rok později na volbu prezidenta, kterého tenkrát volily ještě obě parlamentní komory, tedy poslanci a senátoři. Zeman tehdy prohrál s Václavem Klausem, a to proto, že jej nevolili ani všichni zákonodárci z řad sociální demokracie. To byl začátek války s jeho vlastní stranou, kterou bombardoval ze svého azylu na Vysočině.
Největší přestřelka se strhla v roce 2007, kdy Zemana tehdejší předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek nařkl, že kvůli jím podepsané nevýhodné smlouvě s advokátem Zdeňkem Altnerem dostal stranu do existenčních potíží, které by mohly vést až k jejímu zániku. V těchto sporech stáli na straně Zemana jeho tradiční pretoriáni Jaroslav Foldyna, Vítězslav Jandák a Ringo Čech a jakási neviditelná menšina komunálních politiků.
V roce 2007 Zeman vystoupil z ČSSD. O pět let později Miroslav Šlouf vymyslel Stranu práv občanů, u které se netajil tím, že má být tím hlavním motorem ke zvolení jeho přítele prezidentem v přímé volbě. ČSSD si mezitím v opozici lízala rány po řadě skandálů, zejména těch posledního ministerského předsedy Jiřího Paroubka. Na křtu jeho knihy zastřelil bývalý agent StB a podnikatel napojený na ČSSD Bohumír Ďuričko syna provozovatele Matějské pouti a osobního Paroubkova přítele Václava Kočky. Miloš Zeman se mezitím na jiném koni a s podporou svých pretoriánů uvnitř ČSSD stal prezidentem České republiky.
K moci se sociální demokraté dostali až v roce 2013 po zásahu Šlachtova komanda na Úřadu vlády a pádu kabinetu Petra Nečase, kdy vyhráli předčasné volby. Ovšem jen o pár procent před hnutím ANO, což se později ukázalo jako Pyrrhovo vítězství. Zeman s Babišem vytvořili tandem, který postupně a nesmlouvavě oslaboval stranu mediálně, politicky i personálně.
Hnutí ANO za tu dobu nasálo třetinu sociálnědemokratických voličů a ve volbách do sněmovny v roce 2017 to vedlo k jeho vítězství, ČSSD získala ve dvousetčlenné dolní komoře pouhých patnáct mandátů. Přesto neodolala vábení Sirén a i takto oslabená vstoupila do vlády Andreje Babiše, kde prohospodařila i poslední zbytky důvěry voličů. A Miloš Zeman už ji nepotřeboval pro druhé prezidentské volby, měl totiž svého Andreje.
Polistopadová historie ČSSD je úzce spjata s politickými vzestupy a pády Miloše Zemana, často psána krví strany pro jeho cíle. Emancipace od bývalého předsedy se jí nepovedla a velké figury mezitím stranu opustily. Vrátila se na svých prapůvodních pět procent. Jaké bude další pokračování, těžko říct. Ještě pořád je ve hře Altnerův dluh, a tedy i ztráta tradičního sídla Lidový dům. To vše je účet za jedno premiérování a dva prezidentské mandáty Miloše Zemana.
