Šok jménem Brexit zaskočil nejen Evropskou unii, ale i mnoho Britů samotných. Stal se realitou a nelze jej brát na lehkou váhu. Dosavadní reakce některých evropských lídrů však nesvědčí o tom, že si uvědomují hloubku problému. Britové se s následky svého rozhodnutí budou muset adekvátně vyrovnat. Totéž ovšem čeká i Unii, jinak bude její koroze pokračovat.
Mnohé až apokalyptické komentáře napovídají, že v odchod Velké Británie věřil málokdo. Až nyní si mnozí uvědomují, jak zásadní vliv může mít Brexit na fungování celé Evropy. Lamentovat nad rozlitým mlékem však nemá smysl. Extrémní názory, že se na jedné straně vůbec nic neděje, a na druhé straně strašení zánikem západní civilizace, je nutné ze seriózní debaty předem vyřadit.
[ctete]65435[/ctete]
Nátlak na Británii nic nevyřeší
Úskalím podobných kampaní, jaké provázely referendum o Brexitu, je zjednodušující populismus a množství zavádějících až lživých argumentů. Bohužel na obou stranách barikády. Ve vzduchu zároveň visela hrozba rozdělení Spojeného království na dva nesmiřitelné tábory, a to i územně, což se právě přihodilo. A bude velmi složité vyhloubené příkopy zasypávat.
Teprve čas ukáže, jestli bylo rozhodnutí britských občanů z jejich pohledu chybné, nebo zda se naplní jejich představy o na Bruselu nezávislé ostrovní zemi jako lepším místu pro život.
Odchod Británie je v každém případě pro Unii citelnou ztrátou. Zejména pro ty, kdo usilují o užší transatlantickou vazbu, volný obchod a unijní reformy. Zároveň je pro evropské společenství posledním varováním, aby se změnilo.
Zatím se naplňují obavy, že větší problémy s kultivovaným rozchodem může mít Evropská unie. Vytváření nátlaku na Británii, který předvedla šestice ministrů zahraničí zakládajících zemí Unie, nevěstí do budoucna nic dobrého. Stejně kontraproduktivně působí prohlášení šéfa Evropského parlamentu Martina Schulze, který označil rozhodnutí Davida Camerona odstoupit z funkce až v říjnu, za skandální. Podle něj tím „drží celý kontinent jako rukojmí“.
Na místě je spíše umírněný přístup, protože úplné zhroucení všech vazeb z důvodu „nepřátelského rozvodu“ by poškodilo všechny bez rozdílu. Ostatně Británie z Unie více dováží, než do ní vyváží.
Juncker žolíkem v kampani stoupenců Brexitu
Skutečným žolíkem v kampani stoupenců Brexitu se stal předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Před měsícem vzkázal, že v případě, že by Británie vystoupila z Evropské unie, na ni bude nahlíženo jako na Třetí zemi. „Dezertéři nebudou vítáni s otevřenou náručí,“ vyhrožoval.
Porušil tak slib, který dal premiéru Cameronovi, že nebude zasahovat do kampaně před referendem. Právě arogantní Juncker je pro mnohé Evropany symbolem nemilovaného bruselského establishmentu, odtrženého od reality. Což tímto atakem jen potvrdil. A dnes má jedinou starost, aby se časem neprokázalo, že vystoupení z EU je pro Británii výhodné.
Podobné tragické nepochopení situace projevují mnozí salónní intelektuálové, a to i u nás. Typickým příkladem je Jiří Pehe, který Brexit přijal s úlevou. Odchod „potížistů“ vidí jako příležitost učinit EU akceschopnější. Podle něj se „může pustit i do některých reforem, které právě ostrovní království nechtělo připustit, jako je daň na finanční transakce pro bankovní sektor“.
Pehe a jemu podobní si „reformy“ představují jako více společných směrnic a daní, a ve zrychlení integrace. Vývoj evropského veřejného mínění, Brity nevyjímaje, ovšem napovídá, že přenášení stále většího množství kompetencí z národních vlád na Brusel naráží na stále silnější odpor.
Pokles důvěry v Evropskou unii
Za poslední rok prudce poklesla důvěra v Evropskou unii ve většině členských zemí. Na vině je zejména způsob, jakým se stavěla k řešení migrační a ekonomické krize.
Jak ukazuje nedávný průzkum agentury Pew Research Center, dvě třetiny Britů a Řeků si přejí vrátit část pravomoci z Bruselu zpět na národní vlády. Jen 27 procent Řeků, 38 procent Francouzů, 44 procent Britů a 47 procent Španělů projevuje kladný postoj k EU. Varující je zejména trend, kdy za poslední rok došlo k výraznému propadu těchto preferencí. Ve Francii o 17 procent, ve Španělsku o 16 procent, ale i v Německu o 8 procent. Pozoruhodné je také zjištění, že lepší hodnocení vystavují Evropské unii státy démonizovaného Visegrádu (Polsko, Maďarsko), než řada původních členských zemí.
Tento vývoj se projevil i ve výsledku britského referenda, takže nemůže být velkým překvapením. Příznivci Brexitu jsou velmi kritičtí k bruselskému centralismu a ke způsobu, jakým je řízena Evropská unie. Prosazovali v kampani, aby Londýn znovu rozhodoval sám o všem, od stavebních předpisů po pracovní trh.
Referendum navíc přišlo pro stoupence členství v EU v nejnevhodnější chvíli, kdy se Evropa potýká s migrační krizí. Dlouhodobé přešlapování na místě, nekonečné summity a způsob jejího řešení, který vyústil ve slib bezvízového styku s autoritářským Tureckem, jen posílil euroskeptické nálady.
EU se musí reformovat
Podle vlivného deníku Die Welt měli na rozhodnutí Britů výrazný vliv i šéfové vlád ostatních zemí EU a zejména kancléřka Merkelová svým postupem při řešení migrace. Unie nyní podle listu potřebuje řadu reforem – omezení demokratického deficitu nebo zjednodušení bruselských institucí. S tím nelze než souhlasit.
Je zjevné, že se idea evropského superstátu vyčerpala. To si uvědomují i racionálnější evropští politici, jako je německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Krátce před referendem prohlásil: „Odpovědí na případný Brexit nemůže být požadavek na hlubší integraci. To by bylo dost neobratné. Mnozí by se právem ptali, jestli jsme to my politici ještě stále nepochopili. I když zastánci setrvání Británie v EU zvítězí jen mírnou většinou, budeme to muset brát jako varování, abychom nepokračovali tak, jako dosud.“
Otazníkem je, jak se zachová právě Německo, pro které byla Británie důležitým vyvažovacím partnerem proti protekcionistickému a rozpočtově nezodpovědnému jižnímu evropskému křídlu. Pokud si evropští lídři výše uvedený vývoj uvědomí, budou de facto pokračovat v reformách navrhovaných Cameronem, který je už paradoxně nestihne prosadit. Zároveň existují důvodné obavy, že současná Evropská komise pod vedením antireformního předsedy Junckera není schopna na tyto výzvy reagovat.
To nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo pokračování v dosavadním přístupu, kdy byly země s odlišnými názory napadány a bylo jim vyhrožováno finančními sankcemi. Kdyby jim byly sporné projekty typu nových daní, povinných kvót, spoluúčasti na financování nezodpovědných zadlužených zemí nebo jednotné azylové politiky vnucovány proti jejich vůli.
Unie musí být silná v ochraně svých vnějších hranic a Schengenského prostoru. Naopak by měla předat členským zemím více pravomocí pro vnitřní rozhodování a méně je svazovat interními předpisy. Dát jim více volnosti rozhodovat sami o sobě a méně je zatěžovat zbytečnými regulacemi a byrokracií. Ostatně tyto hlasy se v Evropské unii ozývají čím dál častěji.
Pokud někteří „zasloužilí“ evropští politici nevyslyší varovné signály, které jim vysílá rychle se měnící veřejné mínění, bude je muset nahradit mladší, dynamičtější generace. Jinak budou nadále posilovat radikální síly a rozkladný proces bude pokračovat.
[ctete]65396[/ctete]
