Právě čtu v americkém tisku hodnocení prezidentské debaty Trump versus Biden a zoufám si. Jako by se to nezadržitelně opakovalo dokola! Vrací se mi obsesivní představa, že jsme někde v roce 1923. Nezačínal nějak podobně svět příznivců nového učení v mnichovské Bierhalle? Učňů, kluků bez práce, tetek a strejců, kteří neměli zhola nic, jen svůj vztek? Hitler ten vztek zaléval, benzínem…

Jsem v podstatě bývalá „propagandistka“ a zřejmě tak nikoho nepřekvapí, že mne při pozorování nástupu novodobého populismu nejvíce zaujal muž mého vlastního řemesla – Steve Bannon. O něm je ostatně i moje nová kniha nazvaná „Krmit démony“, politický thriller, který je Bannonem poněkud (volně!) inspirován, abych se snad nedočkala nějakých žalob. To, co nyní pozorujeme v USA v prezidentské kampani, ten cirkus kopanců, podpásových ran, nelogických argumentů, odvádění pozornosti, blábolení, absurdních námitek a kakofonie monologů namísto dialogu, to je tu s námi již delší dobu, a to i v Česku.

Surkov a Bannon: nový styl politické komunikace

Stále dokola všichni opakujeme stejnou chybu jako Američané. Považujeme nový styl politické komunikace jen za chybu systému, za jakési nedopatření či úlet. Spoléháme na obsah, posuzujeme slova, snažíme se poznat, jsou-li pravdivá, logická, koherentní. Trčíme však pouze v jedné rovině poznání, například proto, že patříme ke vzdělanější části populace, která má ještě schopnost nakládat s fakty a jakžtakž je rozumně analyzovat. Všichni hned popisovali, co řekl Biden v první prezidentské debatě lépe, nebo v čem se zdál být naopak silnější Trump. Já jsem v přímém televizním přenosu viděla něco úplně jiného! Dokončenou kulturně-politickou revoluci, kterou spustili dva technologové propagandy: Surkov a Bannon.

Na jejím počátku stály nové informační technologie a rychlá přeměna společenských vztahů a zvyklostí do nových, zneklidňujících forem. Právě díky tomuto „neklidu“ se v některých částech Západu objevila touha vrátit se do období „zlatých šedesátých“, kdy bílá střední pracující třída, její kultura a hodnoty, vztah k práci a rodině, určovaly tón vývoje společnosti. Vše vypadalo bezpečně, srozumitelně a předvídatelně… Tuto touhu posledních let a s ní spojený pudový strach „bílého kmene“ Západu z vlastní proměny pečlivě pozorovaly dva tábory, a to z čistě mocenských důvodů.

Oba měly ve svém středu geniálního stratéga. Rus Vladislav Surkov studoval divadelní vědu a povšiml si, že politika je vlastně více spektákl než konkrétní parlamentní praxe. Jeho aktivitám se ale nyní věnovat nebudeme, to by byl jiný příběh. Američan Steve Bannon začínal jako důstojník námořnictva, a kromě kariéry producenta v Hollywoodu měl za sebou též podnikání v oboru strategických počítačových her. Oba, Surkov i Bannon, svými teoriemi a strategickým uvažováním položili základ nové metodě uchopení moci, kterou bych se už dnes nerozpakovala nazvat kulturní revolucí.

Steve Bannon zůstával dlouho ve stínu zájmu médií. Částečně i proto, že on sám mediální pozornost nevyhledával a jeho věčně neoholená tvář, postava nacpaná do umolousaných triček a příliš velkých kalhot, nebyla zrovna vhodná pro titulní fotografie. A za druhé proto, že excesy amerického prezidenta vytvářely gejzír mediálních událostí, které na sebe strhávaly pozornost tak silně, že už nezbylo místo na nic dalšího. Nebyla to náhoda, byl to Bannonův plán. Pracovně této taktice říkal „Flood the zone“ a myslel tím zahlcení médií skandální agendou. „Flood the zone“ ovšem byl jen malý střípek Bannonovy strategické skládanky.

Steve Bannon a Source Hacking

Celá proměna amerického informačního prostoru začala být připravována již někdy kolem roku 2012. Bannon se ocitl uprostřed důležitého politického proudu Republikánské strany, nespokojeného s umírněným mocným středem této strany. Za Bannonem navíc stáli velice vlivní sponzoři – Rebekah a Robert Mercerovi. Jejich plánem bylo zmocnit se Republikánské strany a posunout ji k extrémnímu křídlu, které podporovali – k Tea Party.

Steve Bannon přišel s revoluční myšlenkou. Kdo chce kdekoliv změnit mocenské poměry, musí se nejprve zaměřit na změnu mediální krajiny a vnímání reality. Vycházel přitom z učebnic vojenské strategie. Založil a pomáhal řídit desítky alternativních médií a distribučních informačních kanálů, z nichž nejznámějším se stal Breitbart. Svůj projekt nazval The War (Válka). Jako absolvent Harvardu a dobrý matematik plně pochopil sílu a fungování sociálních sítí, vyhledávačů, meme-boardů a dalších platforem jako amplifikačního nástroje. Za vydatného přispění technologických expertů, jejichž know-how se koncentrovalo ve firmě Cambridge Analytica, začala během několika let dominovat americkému veřejnému diskursu témata, která vybral právě Bannon.

Fakt, že nikdo z Republikánů tehdy příliš nerozuměl datovým technologiím, celému informačnímu kolapsu neuvěřitelně nahrál. Bannon a jeho stínoví sponzoři postupně dobývali prostor politických on-line diskusí i nová média, zcela nerušeně začali určovat americký „narativ“. Bannonův boj proti tzv. politické korektnosti nebyl ničím jiným než cílenou kampaní za rozšíření tzv. Overtonova okna. Jde o termín z komunikační vědy, kterým se označuje ohnisko veřejně přípustných diskusních narativů. Ono rozšíření bylo třeba dovést daleko za hranice slušného a myslitelného, Bannonovi kolegové tomu říkali „osvobodit démony“. Slušný jazyk, respekt, ohledy na druhé spoluobčany, zakořeněné v amerických médiích, překážely rozšíření Overtonova okna, a tak bylo nutné vymyslet virální on-line kampaň „proti politické korektnosti“. Tehdy poprvé přišla ke slovu datová metoda, kterou analytička Joan Donovan později označila jako Source Hacking.

Tento druhý krok strategie spočíval v tom, že on-lineový prostor sociálních sítí byl náhle zaplaven falešnými i skutečnými událostmi, které by jinak unikly publiku jako „okrajový nebo úplně bláznivý exces“. Tím, že se tyto zprávy náhle valily ze všech stran, posunulo se vědomí jejich důležitosti a cílová veřejnost začala reagovat strachem a zlobou. Zprávy, často i falešné, vědomě mířily na aktivity vzdělaných liberálů, a sice tak, aby vyvolávaly strach z novot, hluboce zraňovaly úctu k tradičním hodnotám, stejně jako přirozený respekt k americké (bílé) kultuře šedesátých let.

Republikáni, podobně jako ta část veřejnosti, na níž byla tato kampaň zaměřena, podlehli klamu strategie Source Hacking a začali považovat tyto „liberální, neomarxistické či progresivistické excesy“ za hlavní vývojový proud ve společnosti. V tomto světle pak fanatická rétorika jinak okrajové Tea Party náhle vypadala jako rozumná reakce na „to šílenství“: že bylo ono šílenství vyvoláno plánovitým šířením na síti prostřednictvím tzv. sociálních médií, která simulují reálný život, toho se mnozí Američané (a zejména Republikáni) ani nedovtípili…

Mimochodem, Rusové tuto taktiku hojně používali při vměšování do amerických prezidentských voleb v roce 2016, kdy předstírali nebo zesilovali radikální hlasy uvnitř hnutí Black Lives Matter, aby vyvolali hněv a podpořili zvolení Trumpa. Jak samotný postup Source Hacking, tak jeho jednotlivé projevy zmapovali datoví experti Joan Donovan a Brian Friedberg z Harvardovy univerzity.

Vznik oddělených informačních vesmírů

Třetí fází Bannonova plánu bylo vytvoření znepřátelených táborů, jejich radikalizace a oddělení do dvou mimoběžných informačních vesmírů. Oba tábory bylo třeba uzavřít v jejich komunikačních okruzích a kontrolovat na sociálních sítích jejich narativy. Zde přišel ke slovu pozdější prezident Donald Trump, který fatálně polarizoval americkou společnost, stejně jako se to podařilo Miloši Zemanovi v Česku. Média nepochopila Bannonovu strategii, a stala se tak nedobrovolným hráčem v medializaci Trumpových poklesků, sprostot a lží.

Bannon velice dobře pochopil podstatu moderního mediálního světa a věděl, že skandály neodolatelně zvyšují náklad a sledovanost, zkrátka že média nemohou neinformovat o něčem „tak neslýchaném“. Tím zajistil Trumpovi absolutní mediální sledovanost a stimuloval rozpad americké veřejnosti na dva tábory. Čím více se oba tábory radikalizují, tím více se ztrácí jejich normální občanské komunikační dovednosti, ochota ke spolupráci, hledání kompromisu, prostě vše, co činí společnost odolnou a obranyschopnou. V tomto stavu pak s ní lze dělat cokoliv.

Velké finále Bannonova ataku jsme mohli vidět na televizních obrazovkách v podobě duelu prezidentských kandidátů. Svět, ve kterém žijí Trumpovi příznivci, se stal od roku 2013 díky usilovné činnosti Stevea Bannona a jeho sponzorů, jakýmsi uzavřeným mediálním vesmírem, jenž sám informace produkuje i konzumuje, sám se sytí jejich vlastní výbušností. Do tohoto světa nepronikne zvenčí nic, o čem by jeho tvůrci nerozhodli. Postará se o to Google, YouTube, Facebook…, algoritmy výběru a nabídky informací. A také nová média, která produkují obsahy „vhodné“ pro tento vesmír. Ať už jde o Breitbart a Fox News, nebo ony tisíce anonymních webů, u nichž si nepamatujeme jména, ale které nám přinášejí naši denní dávku rozčilení na ty „tam venku“. Na odporné liberály ve městech, kteří chtějí zničit svět našich pracovitých maminek a tatínků a zaplevelit zemi zvyky jiných kultur.

Ale překvapivě to funguje i naopak. V mé informační bublině je dnes úplně běžné cítit hněv na tupé, stádní, násilnické primitivy z venkova, co se stěží podepíšou, a jediné, co se v životě naučili, je udržet vidle (zbraň) a volit nevzdělané idioty, co řvou, že zavřou hranice… Problém je, že tato komunikace je stále posuzována v obsahové rovině – kdo má lepší argumenty – a nikoliv v rovině metakomunikační: co to dělá se společností, její schopností soudržnosti a obranyschopnosti?

Pokud vás zajímá, kam tato strategie oddělených komunikačních vesmírů může vyústit, podívejte se do zprávy OSN a dokumentů z vyšetřování amerického senátu o úloze sociálních sítí v rozpoutání nedávných etnických čistek v Myanmaru (Barmě). Už vás mrazí? To je dobře, mělo by…