Pomník Matka Vlast ze sovětských dob v Tatarstánu. Tady je obraz bojující ženy podán značně idealisticky. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0
Do nějaké „filmové epopeje“, jak se tomu říkalo v sovětských dobách, by se to moc nehodilo, ale na vítězství Rudé armády se významně podílely ženy s neckami a valchami. Bez jejich služby by se totiž hrdinům bojovalo skutečně špatně.
Ač to může vypadat kuriózně, pradleny sehrály významnou roli. Na začátku války, když Německo vpadlo do SSSR, byla hygienická a epidemiologická situace v Rudé armádě téměř katastrofální.
Julia Popova na webu Russian7.ru píše: „Jak na domácí frontě, tak na frontě vlasti lidé trpěli úplavicí, tyfem, malárií a dalšími infekčními nemocemi. Jednou z nejdůležitějších příčin této situace byly bezpochyby rozšířené nehygienické podmínky. Vši se staly pro vojáky skutečnou pohromou. Vši byly zodpovědné za šíření nejrůznějších nemocí a způsobovaly značné nepohodlí a nesnesitelnou bolest. Vojáci si prali prádlo s pomocí místního obyvatelstva, v nemocnicích a nejčastěji sami. Tyto akce však probíhaly nepravidelně a kvalita mytí byla značně nevyhovující. Podle statistik proto již na podzim 1941 trpělo na frontě více než 80 procent vojáků pedikulózou – zavšivením.“
Proto v únoru 1942 vydal Státní výbor obrany vyhlášku „O opatřeních k prevenci epidemických onemocnění v zemi a v Rudé armádě“. Ve stejném měsíci vznikly dvě stovky polních prádelen, ve kterých pracovaly převážně ženy na volné noze. „Polní pradleny používaly k praní prádla většinou vlastní ruce. Místo praček se používaly žlaby a žebrované desky. Jak vzpomínají mnohé pradleny, neustálý kontakt s čisticími prostředky a mechanické působení na ruce jim způsobovaly lámání kůže a nehtů. A kýly z těžkého porodu nebyly ničím neobvyklým. Aby se vojáci zbavili zhoubného výskytu škůdců, vařilo se prádlo v kotlích na otevřeném ohni, ošetřovalo se výplachy, které se mimochodem ukázaly jako neúčinné, a pralo se speciálním mýdlem proti hmyzu. Ale ani mýdlo někdy nestačilo. A chytré pradleny našly řešení. Stejně jako naši vzdálení předkové používaly ženy obyčejný popel. Spodní prádlo a uniformy vojáků přicházely do prádelny nejen se škůdci, ale také se skvrnami od krve a stopami po kulkách. Každý den jedna žena vyprala asi 80 sad oblečení.“
„Za necelé čtyři měsíce války muselo oddělení koupání a praní zpracovat téměř 7 000 000 kg prádla, což je v průměru 58 tun denně! Dnes je těžké si takové objemy vůbec představit. A to i přesto, že pracovnice neměly k dispozici pračky, které známe dnes, moderní prací prostředky a rukavice. Ano, existovaly speciální prací bubny, které se musely otáčet ručně, ale v těchto zařízeních bylo možné vyprat maximálně 20 kusů najednou a musely se otáčet nejméně půl hodiny. Po vyprání se prádlo ručně vyložilo, vyždímalo a pověsilo k usušení. A pak další kolo s další dávkou. Když se porouchala pračka, muselo se prát bez ní, vlastníma rukama a v jednoduchých umyvadlech.“ (kulturologia.ru)
Četařka Světlana Katychina, bojovnice z polní prádelny, vzpomínala: „Nechtěli mě vzít. Šla jsem na vojenskou správu a po roce mě přijali… Všechny dívky byly v mém věku; předtím nás rodiče milovali a hýčkali. Byla jsem jediné dítě v rodině. Ale tady jsme tahaly dřevo, topily jsme v kamnech. Pak jsme vzaly popel a daly ho do kotlů místo mýdla, protože oni nám přinesli mýdlo a to pak došlo. Prádlo bylo špinavé a zavšivené. Zakrvácené. V zimě ztěžklé krví.“
Nepralo se jen spodní prádlo a uniformy, ale dokonce i obvazy pro nemocnice. Nedostatek zdravotnického materiálu znamenal, že se musely obvazy prát a používat znova. Za armádou tedy táhl další sled – polní prádelny, často na jednoduchých vozech tažených koňmi. Situace se postupně zlepšovala, takže kolem třetího roku války se výskyt infekčních onemocnění začal výrazně snižovat a v roce 1945 byly prý vši na frontě vzácností. Mnohé pradleny nakonec doputovaly až do Berlína. Za tuto práci byla také udělena vyznamenání, ale hrdinkami velkofilmu se tyto ženy zatím nestaly. Zbylo tak aspoň pár fotografií.
