Ruský diktátor Vladimir Putin FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Bude tam věčně, přesněji řečeno do své smrti, tedy každopádně do konce, odpovídá na tuto často opakovanou více méně rétorickou otázku známý ruský novinář a politický komentátor Konstantin Eggert. A jeho argumenty jsou, dlužno říci, pádné.
Jak soudí Eggert, všichni tito tajněpolicejní majoři a podplukovníci, kteří se svému řemeslu učili a poté udělali jednou skvělejší, jindy méně nápadnou kariéru pod laskavě přísnou patronací dlouholetého šéfa KGB Jurije Andropova, se vyznačovali třemi výraznými vlastnostmi: zaprvé přesvědčením o své osobní vyvolenosti a vnitřní síle, zadruhé nedůvěrou ke chřadnoucí a umírající KSSS a jejímu systému, zejména pak k socialistickému modelu národního hospodářství, a konečně zatřetí umanutou vírou, že nic ve společnosti se nikdy neděje náhodou.
Jednoduše řečeno neexistovala teorie spiknutí, která by nepřitahovala jejich pozornost. Zednáři a další tajné spolky, rodina Rothschildů či dokonce okultismus: takový byl nejčastější okruh zájmů v tehdejším čekistickém prostředí. Což se ostatně týkalo i značné části pozdně sovětských občanů, kteří přestali věřit v komunismus a zmítali se ve většinou marném pídění se po jiném smyslu života, než byla zklamaná víra v jediný skutečně vědecký světový názor.
Andropovovy děti z KGB
Podle Eggerta je Vladimir Putin typický představitel poslední plně sovětské generace komunistické tajné policie SSSR. Jeho vzestup na samý vrchol moci začal 9. srpna 1999, tedy před 25 lety, když tohoto relativně velmi mladého ředitele tehdejší hlavní ruské bezpečnostní služby FSB prezident Boris Jelcin jmenoval premiérem. Společně s Putinem se tak do vrcholných vládních orgánů dostávají stovky, ba tisíce někdejších kágebáků, proměnivších se v současné efesbáky, v čemž právě v této generaci není pražádný rozdíl.
Vraťme se ale společně s Konstantinem Eggertem k osobnosti Jurije Andropova: byl to právě on, kdo po epoše pro komunistickou sovětskou věrchušku demoralizující Chruščovovy destalinizace strany a vlastně celé společnosti obnovil v 50. letech rozkolísané stalinské rysy – včetně jasného a nekompromisního vlivu sovětské tajné policie na politickou špičku země.
Právě Andropov také svým důstojníkům vnukl novou sebeúctu: přesvědčil je, že jsou jakýmsi tajným spolkem vyvolených. Mladých, vzdělaných, všeznalých a vše chápajících, a proto z bezpečného stínu Lubjanky vlastně utvářejících a řídících osudy země. KGB neboli Výbor státní bezpečnosti si tak z vůle Andropovovy ve společnosti vybudoval renomé nejvzdělanějšího a nejméně korumpovaného segmentu sovětského státního aparátu.
Eggert ovšem popisuje ještě jeden rys Andropovova vlivu na celou sovětskou společnost: byl to právě tento předseda KGB, jenž si u sovětské filmové tvorby objednával filmy, které pracovníky sovětské politické policie popisuje jako „rytíře bez báně a hany“ či, řečeno se zakladatelem pramáti sovětských tajných policií Čeka Felixem Dzeržinským: „Čekista je člověk, který má chladnou hlavu, horoucí srdce a naprosto čisté ruce.“ K filmovým štábům, zabývajícím se tímto žánrem, pak Andropov nechával posílat odborné poradce, které měly zajistit „ten správný“ umělecký přístup.
Agent Stierlitz-Putin na scéně
Vrcholným dílem této svérázné tajněpolicejní filmové řady se stal seriál Sedmnáct zastavení jara, v němž hlavní roli sovětského agenta Maxima Isajeva alias standartenführera SS Stierlitze sehrál sovětský mužský sex-symbol 70. let Vjačeslav Tichonov. (Který byl hlavně pro sovětské ženy čímsi na způsob domácí obdoby dejme tomu nedávno zesnulého Alaina Delona).
A proč to Konstantin Eggert tak zevrubně připomíná? Jak svého času líčil nyní již také nebožtík, řečeno ruskou terminologií „politický technolog“ Gleb Pavlovskij, když on a jeho Fond pro efektivní politiku v roce 1999 hledal náhradu za těžce nemocného Jelcina, napadlo ho udělat za pomoci svého týmu sociologický průzkum, jehož cílem bylo objevit v lidu nejoblíbenější filmové i jiné hrdiny z oblasti masové kultury.
A ejhle – největší důvěru mas vzbuzoval právě Tichonovův Stierlitz! V zásadě našinec, ale tak trochu tajemný a odtažitý – a ještě ke všemu ovládá cizí řeči! Je to člověk vlídný (který klidně nakrmí potulného psa) a zároveň tvrdý, rozhodný a nelítostný (agenta gestapa zabije se stejným přehledem jako dotěrnou mouchu).
A do této šablony mágovi ruského postsovětského zákulisí Pavlovskému zapadl Putin. Stierlitz-Putin! (O mírně zvrhlé, ale přece jen oprávněnosti této dedukce svědčí i ledacos z toho, co následovalo – třeba soft pornografický kalendář s fotografiemi krásných ruských studentek jen ve spodním prádle či – zřejmě vrchol všeho – pokleslý popový hit Chci takového jako Putin.)
Ruské elitě náleží odměna
Drážďanský Putinův kágebácký spolubojovník Vladimir Usolcev ve své knize, která vyšla už před dvaceti lety v českém překladu s názvem Sloužil jsem s Putinem u KGB, velmi obdivně popisuje, jak tehdejší Putin v naprostém rozporu s oficiálně platnou ideologií adoruje, ba zbožňuje význam soukromého vlastnictví.
Když se dnes podíváme na palác v černomořském Gelendžiku či jiné obří nemovitosti, které Alexej Navalnyj a jeho Fond pro boj s korupcí Putinovi už před lety připisovali a dodnes připisují, musíme konstatovat, že tato mladistvá víra někdejšího drážďanského sovětského rezidenta přímo hypertrofovala.
Jak však upozorňuje Konstantin Eggert: „Ani se nepokoušejme jako mnozí naivové v Rusku i na Západě přistihnout Putina a jeho nejbližší okolí na jasném protimluvu: Jak je možné, že vy, opory státu a vlastenci, na rozdíl od běžného občana vlastníte miliardové majetky a vaše rodiny žijí v palácích na tolik nenáviděném Západě?!
Jenže diktátor a jeho kamarila by na to měli odpověď hned – za předpokladu, že by ji chtěli poskytnout, protože tu jim vštípil už Andropov: Jsme vládnoucí elita, která musí být za svou nepřetržitou a vysilující službu státu patřičně odměněna.“
Odejít z Kremlu? Nikdy!
Od roku 2004 se v Putinových projevech pravidelně objevují citáty z díla ruského exilového filozofa Ivana Iljina, který zemřel v roce 1954. To je v „životě a díle“ Vladimira Putina skutečný milník. Stačí zběžný pohled na oficiální stránky Kremlu, a zjistíme, že Iljin je ten, koho Putin cituje opravdu nejčastěji.
Tento stoupenec vytvoření korporativistického státu v Rusku podle vzoru fašistické Itálie s „pravoslavným regentem“ v čele, až nenávistný nepřítel myšlenky samostatné Ukrajiny a sympatizant nacistického Německa, je dnes prakticky hlavní ideolog Putinova režimu. A v Iljinově díle se přece proti pohádkovým majetkům včetně „regentova“ nic nenamítá!
Závěrem se tedy nabízí otázka: může „pravoslavný regent“, údajný dolarový multimiliardář a soudobý ruský superman Putin-Stierlitz dobrovolně opustit Kreml? Odpověď je nasnadě: Nikdy! To by to dopracoval!!!
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
