Princ Konstantin z Lichtenštejnu vystoupil 11. července 2017 v Praze na tiskové konferecni Nadace knížete z Lichtenštejna k dalšímu postupu v soudním sporu s Českou republikou ohledně nevydání 600 hektarů pozemků u Říčan. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / V širokých horských údolích horního Rýna se rozezněly všechny zvony. V úterý nečekaně zemřel lichtenštejnský princ Konstantin, ředitel knížecí lichtenštejnské nadace a předseda dozorčí rady společnosti Liechtenstein Group AG, která spravuje aktiva v hodnotě 290 miliard eur. Bylo mu pouhých 51 let.
Nadace spravuje rodinný majetek, k němuž nikdo z rodiny nemá přímé dispoziční právo. Každý z nich je v roli zaměstnance a manažera. V majetku nadace i komerčního holdingu je mimo jiné největší soukromá umělecká sbírka v Evropě, která zahrnuje obrazy Rafaela a Rubense, dále řada podniků lesního hospodářství, vinné sklepy, a také několik bank od Londýna po Hongkong.
Stejné uspořádání rodinného majetku jsme poznali i u našich Schwarzenbergů. Karel Schwarzenberg stál až do nástupu do ministerské pozice jakožto vládnoucí kníže v čele schwarzenberské knížecí nadace, ale také osobně nedisponoval celým rodinným majetkem, který na území Rakouska představoval asi šest miliard korun. Aristokratické rodiny mají přísná pravidla a jejich členové se musí chovat jako dobří správci jen dočasně svěřených statků jako v evangelijním podobenství o hřivnách, pro něž si Pán jednou přijde a posoudí jejich spravování.
Jak Lichtenštejny, tak i Schwarzenbergy náš někdejší československý stát drasticky okradl a náš současný stát na tomto okradení trvá. V případě Lichtenštejnů jde o celý majetek na území České republiky, který byl nezákonně zkonfiskovaný tím, že byla rodina označena za Němce podle Benešových dekretů. Přitom na majetek německy mluvících Švýcarů se Benešovy dekrety logicky nevztahovaly. Občané Lichtenštejnska byli postiženi tedy jen proto, že je jejich stát malý. To se vymyká civilizovanému právnímu vědomí stejně jako rasistický charakter rozhodování současných soudů. České soudy totiž Lichtenštejny považují za Němce, z čehož odvozují právoplatnost zabavení jejich majetku. Že se naši soudci, když zkoumají čísi etnicitu, za sebe nestydí. A přesně toto barbarství se u soudů ohledně lichtenštejnského majetku děje a náš stát vedený údajně liberálně-konzervativní koalicí zaměstnává týmy právníků v absurdním boji proti lidem z jiného evropského státu.
Majetek rodiny Karla Schwazenberga, tedy knížecí sekundogenitury, byl vrácen v restitucích, a to v hrozném stavu po socialistickém hospodaření. Majetek první rodové linie byl ale ukraden na základě speciálního zákona z roku 1946, který nemá ve světě obdoby svým zrůdným charakterem. Byl to zákon o okradení jednoho jediného muže a jeho rodiny. Pro Lex Schwarzenberg hlasovali nejen komunisté, nýbrž i poslanci demokratických stran. Šlo zcela zjevně o zákon protiústavní, ale náš současný stát na tomto hnusném aktu bezpráví ve svém právním řádu trvá. Proto nebyl nekrásnější ze schwarzenberských paláců na pražských Hradčanech rodině vrácen. Karel Schwarzenberg byl přitom představitelem i této sekundogenitury na základě adopce svým strýcem v dospělém věku. Tuto adopci ovšem československé právo na rozdíl od rakouského neuznávalo. Karel Schwarzenberg o zrušení Lex Schwarzenberg neusiloval se zjevným ohledem na svoji politickou službu. Ale zrušení zrůdného zákona by nemělo být jen v zájmu knížecí rodiny, nýbrž v zájmu nás všech, pokud se nechceme stydět za přetrvávající prvky barbarství v našem právním pořádku.
Nápravy zrůdných aktů by se určitě přitom neměly týkat jen aristokratů. Edvard Beneš a poválečná koalice Národní fronty se kupříkladu vyznamenala také tím, že využila nacistické konfiskace majetku židovských bankéřů a majetek si zabavila coby německý, a nikoli, ve shodě s právem, jako majetek pronásledovaných židovských rodin. Takhle se dostala do moci státu rozlehlá vila židovské rodiny Popperových v Bubenči. Potomkům náš stát odmítá vilu nahradit, protože jsme ji věnovali darem Sovětskému svazu pro účely ambasády a nyní patří Putinovu Rusku. Potomky Pečkových, jejichž vila se stala rezidencí amerického velvyslance, československý stát americkým prostřednictvím odškodnil, protože se o to osobně postaral poválečný americký velvyslanec Laurence Steinhardt, ale až v roce 1982 v rámci mezistátních dohod. Na tragickou historii i přítomnost vily Popperových upozornil server Hlídací pes.
V těchto dnech se loučíme s Karlem Schwarzenbergem. Uslyšíme mnoho velkých slov o idealistickém a humanistickém poselství našeho politika a neokázalého knížete, který v mystickou nadřazenost své modré krve nevěřil, ale za to věřil v to, že člověk má podle svého nadání i původu na světě přiměřený úkol, který dává jeho životu smysl. Proto bychom měli mít na paměti, že i my tady máme své úkoly. A patří mezi ně kupříkladu starost o slušný stát. A stát, který krade a který trvá na předchozím bezpráví, není státem slušným, nýbrž státem nedůstojným. Současné politiky tento úkol bohužel přesahuje jak intelektuálně, tak zejména co se týče politické odvahy. Tak by se pak ale neměli nad rakví Karla Schwarzenberga dojímat nad vlastními velkými slovy. To už je lepší mlčet.
Na Konstantina Lichtenštejna si u nás přirozeně vzpomene méně lidí. Snad ti, kterým u nás pomohly lichtenštejnské projekty či dary. Kupříkladu obec Hrušky, pro kterou Konstantin zajistil po zničení tornádem mnohamiliónový dar. Nebo lidé ze sousední Nové Vsi, kde Konstantin finančně podpořil záchranu kostela. Čest jeho památce.
