VZPOMÍNKA / Týkala se ho jedna z prvních prudkých výměn názorů, jež jsme v polovině devadesátých let absolvovali v autorském týmu Zeleného Raoula, komiksu, který jsem měl tu čest spolupsát. Snažil jsem se do jednoho z dílů propašovat hlášku, jež mi utkvěla v hlavě z filmu Smrt krásných srnců. To když k smrti zoufalý táta Popper pobízí vlčáka převozníka Proška, aby ulovil srnce a bylo maso pro „jeho kluky“, co měli odjet do koncentráku. „Holane, běž!“ pronáší Karel Heřmánek svým charakteristickým hlasem. Kolegové z Raoula tehdy tvrdili, že tu hlášku si nikdo nepamatuje. Neuměl jsem to vyargumentovat, ale srdce mi říkalo, že nemají pravdu.

Byl jsem přesvědčený, že přece není možné, aby se pouze ve mně usadil tak skvělý film, jejž herec utáhl prakticky sám, jenom svým charismatem. A to prosím pěkně, bez pomoci scénické hudby, generátorky emocí, kterou Karel Kachyňa vůbec nepoužíval.

Dlouho poté jsem se Heřmánkovi omlouval, když jsem si jako milovník Oty Pavla myslel, že Lea Poppera nedokáže nikdo zahrát líp než Vladimír Menšík v – o sedm let starších – Zlatých úhořích stejného režiséra.  Herec to nevěděl, ale já se mu svou nedůvěru snažil splatit tím, že jsem jej začal sledovat.

Dále čtěte

Karel Kachyňa. Cesta byla suchá, místy mokrá

Karel Kachyňa se narodil 1. 5. 1924 ve Vyškově, jeho otec byl státním úředníkem, matka učitelkou kreslení. Do čtyř let žil v rodišti,…

Jednoznačně se stal hrdinou mých, jak by řekl Pražský výběr, klackovitých let. Zpětně jsem objevil film Fešáka Huberta, kde hrál přesně toho „žižkovskýho frajera“, jakým já chtěl coby student žižkovského gymnázia Na Pražačce taky být. Jakkoli jsem měl o své sexuální orientaci jasno, Karel Heřmánek, v okamžiku, kdy se objevil na plátně anebo na obrazovce, mě svou nenuceností zcela omámil. Platí to pro dva další Kachyňovy nedoceněné filmy, Dobré světlo i Kam pánové, kam jdete, hořkou komedii z prostředí dálkového pochodu.

Samozřejmě, nemohly mne minout jeho asistence u zlaté „Schormovy“ éry v Divadle Na zábradlí, kde v osmdesátých letech patřil spolu s Jiřím Bartoškou a Pavlem Zedníčkem k pilířům souboru. Když Jiří Tvrzník tehdy v Mladé frontě napsal v recenzi na Bratry Karamazovy, že „Karel Heřmánek dal Dimitrijovi patřičný díl svého přirozeného až živelného herectví a  vtiskl mu rysy sebeuspokojující špatnosti …“, naznačil rozsah škály jeho herectví, končící až někde v hlubokém komičnu.

Po revoluci ze „Zábradlí“ odešel a založil si vlastní divadlo. S jeho repertoárem jsem se míjel, tudíž mi sešel z očí. Přispěla k tomu i dlouhá pauza před kamerou. Když se letos po deseti letech objevil v povedeném seriálu podle scénáře Alice Nellis Mozaika, bylo to, jako by se vrátil starý známý. Jakkoli čas pokročil, pořád z něj prosvítala šmrncovní autorita, ale i vřelost a smysl pro humor.

Dneska na jeho počest pustím synovi Fešáka Huberta, film, kde o Heřmánkovi jeden z recenzentů ČSFD, přestože film kritizuje, píše: „Připomínal mi Leonarda DiCapria z filmu Chyť mě, když to dokážeš, akorát zde hraje žižkovského podvodníka z doby velké hospodářské krize…“ 

To bych podepsal.