Co se týče Jirky Černého, vždycky jsem si říkal: „Měli jsme potkat dřív, zdá se mi.“ Ač kulturní novinář, stával jsem mimo komunitu hudebních publicistů kolem Melodie a později Rock & Popu, kteří mu přezdívali Velký Mokasín pro jeho obří nohu číslo 54. S některými z nich jsem se docela přátelil. Ale Jiří Černý? Pane, to bylo něco velkého a nedostupného, a upřímně, šel z něj trochu strach. Respektive, ne z něj, ale soudě podle jeho článků a knih, z jeho hlavy schopné obejmout to neskutečné množství informací o hudbě, sportu a životě vůbec.

Už jsem to někam psal, takže zacituju sám sebe, jelikož líp to nedokážu: „To množství ‚hvězdných hodin‘ českého kulturního života, u nichž bezprostředně byl, mu může závidět i Forrest Gump. Na vlastní oči viděl Člověka z půdy a z první řady popisoval vzestup Semaforu. Stál u počátků Zlatého slavíka. Připravoval legendární Houpačku. Patřil do sestavy Melodie, která byla tak dobrá, že ji musel režim rozprášit. Byl u zjevení Jaromíra Nohavici, byl na padesátinách Havla i Gotta, jakož i na balkoně Melantrichu (za oběma Karly) během sametové revoluce.“

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM vypráví příběh Madony z Azovstalu. Je o ruské krutosti

Tentokrát jsme na světlo titulní strany vynesli dramatický osud Anny Zajcevové. Pod titulkem Madona z Azovstalu přinášíme rozhovor s touto mladou Ukrajinkou,…

Jirku jsem osobně poznal až hluboko po revoluci, v době, kdy mi začal přispívat do Reflexu. Čas od času jsme se potkali na Vinohradech, kde já bydlel a on chodil natáčet pro rozhlas. Člověk s ním nikdy nevěděl, co ho čeká. Jednou zaglosoval výsledky našich fotbalistů v posledním zápase, podruhé výkon operního pěvce v Národním, anebo třeba mezi řečí připomněl podíl McCartneyho na albu Let It Be (dlouho před dokumentem Petera Jacksona). Jednou jsme se zastavili před naším domem, on ukázal směrem ke křižovatce Londýnské s Rumunskou a zavzpomínal: „V pětačtyřicátém jsem se sem jako kluk chodil dívat na obří kráter po americkém náletu. Házeli jsme do něj kamení.“

Naposled jsme se viděl před třemi lety, kdy jsem za ním vyšplhal pět pater v jeho letenském domě (on je, jako bývalý sportovec, řadu let hrdinně zdolával pomocí francouzských holí). V roce 2020 byl konečně připuštěn do Síně slávy na hudebních cenách Anděl. Jako první ne-muzikant.  

A tak jsme dali rozhovor.

Když jsme se pak večer loučili, omluvil se, že mě nevyprovodí před barák (měl smysl pro humor), a já ještě mezi dveřmi sebral odvahu a zeptal se ho na strašně banální, v případě kritika dokonce dost dětinskou věc. Ale zvědavost mě přemohla, neboť odpověď jsem nenašel v žádném Jirkově článku.

„Kdybys měl říct Píseň písní, dokonalou formu i obsahem?“

„To by byla Lennonova Strawberry Fields Forever. Ta je dokonalá, nesmrtelná.“

Jiří Černý odešel po dlouhé nemoci ve věku 87 let.

Pozdravuj Johna, Jiří.