Libuše Šafránková FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Pamětníci ze štábu tvrdí, že když toho dne na pokyn režiséra poprvé vběhla do rozkvetlé louky a volala, že „babička zemřela“, bylo to něco jako zjevení. Pouze veliké šestnáctileté oči a v nich naprostá čistota. Pro Libušku Šafránkovou byla role Barunky v Moskalykově televizním zpracování Babičky velmi časný, avšak nezpochybnitelný debut. Do srdce celého národa se nicméně měla vepsat až o dva roky později rolí Popelky v nezapomenutelné pohádce, která dodnes okupuje hlavní vysílací časy kolem Vánoc v mnoha evropských zemích.
Fakt, že herečka umí i jiné polohy než čistou naivní dívku, objevilo divadlo. Šafránková, dcera zapáleného ochotníka, získala angažmá v pražském Činoherním klubu. Ve skvostných režiích například inscenací Tři v tom, Racek či Cesta dlouhého dne do noci vybrušovala svůj komediální a dramatický talent po bohu takových hereckých hvězd, jako byli Petr Čepek, Jiří Kodet či Josef Abrhám. Ten posledně jmenovaný se stal v roce 1976 jejím manželem, páru se rok po svatbě narodil syn Josef, dnes úspěšný dokumentarista. Z chemie dokonale sehraných herců těžily i snímky Svatební cesta do Jiljí a Vrchní, prchni!, které jako jedny z mála nabouraly Libuščin příliš úzký výrazový kánon, který se ve filmu opakoval třeba v pohádkách Třetí princ či Princ a večernice.
V roce 1992 opustila Šafránková Činoherní klub a přijala na dva roky angažmá v Národním divadle. V devadesátých letech dostala nejvděčnější příležitosti ve filmech Jana Svěráka Obecná škola a Kolja, za nějž získala Českého lva v kategorii hlavní ženská role. K nezapomenutelným rovněž patří její souhra s Ondřejem Vetchým ve filmovém přepisu Vieweghovy knihy Báječná léta pod psa.
Herečka, která byla vždy skoupá na mediální výstupy včetně rozhovorů, dostala poslední herecké příležitosti v letech 2013 a 2014 v Menzelově filmu Donšajni, respektive ve snímku Juraje Nvoty Jak jsme hráli čáru. Poslední roky bojovala s rakovinou plic. Její úmrtí oznámil dnes, 9. června, server CNN Prima News s odvoláním na Josefa Abrháma mladšího. Zbyde po ní vzpomínka na výbornou herečku, jakož i na ženu, která se zjevovala ve snech mnoha mužů několika generací.
Večernice i babička Achbergerová. Připomeňme si deset nejznámějších rolí Libušky Šafránkové
Babička (1971)
Bez sovy Rozárky, tančící Droběny, Tajtrlíka a půvabné Popelky si už nedokážeme představit tradiční české Vánoce. Málokdo ale ví, že Šafránkové herecká kariéra odstartovala již před touto slavnou rolí. Jako první se před kamerou objevila už dva roky před Popelkou. Šafránkové bylo tehdy pouhých 16 let a ve dvoudílné televizní adaptaci Babičky od Boženy Němcové ztvárnila roli Barunky.
První scéna, ve které se Šafránková objevila, se odehrává až poté, co Babička v příběhu zemřela. Šafránkové herecký výstup byl prý tak přesvědčivý, že režisér Moskalyk zapomněl kameramanovi říct, aby přestal točit. Šafránková tak poprvé rozplakala štáb i diváky.
Tři oříšky pro Popelku (1973)
Nejvíce Šafránkovou proslavil režisér Václav Vorlíček, který ji obsadil do role Popelky v pohádce Tři oříšky pro Popelku, kde si Šafránková zahrála po boku Pavla Trávníčka a zapsala se do srdcí mnoha diváků. Původně měla ale střevíček obout jiná herečka, a to Jana Preissová, která ale otěhotněla. Tváře umouněné od popela nakonec měla právě Šafránková a právě to jí přineslo spoustu dalších hereckých nabídek. Po hereckém úspěchu se z rodné Moravy přestěhovala do Prahy.
Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1975)
Dva roky poté, co světlo světa spatřily Tři oříšku pro Popelku, se na televizní obrazovce objevil film Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách režiséra Václava Vorlíčka, ve kterém Libuše Šafránková ztvárnila roli Jany Vodičkové, členky jednoho z posledních vodnických rodů na našem území.
Princ a Večernice (1978)
Další princeznovskou roli ve Vorlíčkově filmu ztvárnila Šafránková po boku prince Velena (Juraje Ďurdiaka) v pohádce Princ a Večernice. Ze spárů děsivého Mrakomora líbeznou Večernici (Šafránkovou) zachrání právě původně zpovykané princátko Velen.
Kariéra Juraje Ďurdiaka byla v sedmdesátých letech slibná. Po velkých rolích v Německu a Maďarsku se ale vrátil na rodné Slovensko, kde jeho herecké odhodlání pomalu uhaslo.
Vrchní, prchni! (1980)
Komedie podle Svěrákova scénáře, kterou natočil Ladislav Smoljak, je dnes již známou klasikou. V hlavní roli Dalibora Vrány se objevil Šafránkové manžel Josef Abrahám. Mezi nejznámější role z této komedie patří Vránovo předstírání před svou manželkou toho, že je inženýr Králík. Filmová hláška „Vypadá jako Vrána, ale je to Králík!“ se zapsala k těm nejznámějším. Stejné příjmení měla Šafránková i ve filmu Můj brácha má prima bráchu (1975).
Vesničko má středisková (1985)
V komedii Zdeňka Svěráka Šafránková ukázala, že zvládne zahrát víc než jen vzornou princeznu. V roli Jany Turkové ztvárnila nevěrnou manželku cholerika Josefa Turka.
Obecná škola (1991)
Film Jana a Zdeňka Svěráků s nominací na Oscara za nejlepší zahraniční film vypráví o fungování pražské školy po druhé světové válce. Roli manželky puntičkáře Fanouše Součka, paní Součkovou, ztvárnila právě Šafránková.
Kolja (1996)
Svěrákův film Kolja měl úspěch v Čechách i v zahraničí. Kromě šesti Českých lvů byl film oceněn Oscarem a Zlatým glóbem. Za roli zpěvačky Kláry získala Šafránková Českého lva za hlavní ženskou roli.
Báječná léta pod psa (1997)
Předlohou snímku Báječná léta pod psa byl stejnojmenný román Michala Viewegha. Zde se Šafránková ukázala v roli matky malého Kvida. Film líčí problémy života v Československu v 60. letech před okupací i během normalizace.
Jak jsme hráli čáru (2014)
Šafránkovou na filmovém plátnu jsme mohli naposled spatřit ve filmu Jak jsme hráli čáru režiséra Juraje Nvoty, ve kterém Šafránková v roli babičky Achbergerové společně s Milanem Lasicou, dědečkem Achbergerem, vychovává v Československu vnuka Petra, jehož rodiče emigrovali do Vídně. Malý Petr se snaží vymyslet, jak hranici překonat a dostat se tak zpět ke svým rodičům. Touto rolí se Šafránková rozloučila s filmovým plátnem.
