Herečka Gina Lollobrigida v roce 1988 FOTO: Rob Croes for Anefo / CC0 / Wikimedia Commons
FOTO: Rob Croes for Anefo / CC0 / Wikimedia Commons
Říkali jí La Lollo a jedno je jisté. Nás, co nám je přes padesát a v pubertě jsme se koukali na její hluboký dekolt na černobílé televizi, kolikrát až ona ujistila, že jsme skutečně muži. Byla jednou z posledních přeživších ikon slávy filmu a fešák z Casablanky Humphrey Bogart o ní řekl, že „přiměla Marilyn Monroe vypadat jako Shirley Temple“. Filmový magnát Howard Hughes ji zasypal nabídkami k sňatku a italský ministr kultury Gennaro Sangiuliano na twitteru po jejím odchodu na věčnost napsal: „Sbohem divě stříbrného plátna, protagonistce více než půlstoleté historie italské kinematografie. Její kouzlo zůstane věčné.“ Nejkrásnější žena na světě. To byla definice Giny Lollobrigidy.
Narodila se 4. července 1927 do rodiny výrobce nábytku, dětství strávila pobíháním po lesích v okolí desetitisícového města Subiaca, vzdáleného asi osmdesát kilometrů od Říma. Idyla skončila ve chvíli, kdy Itálie vstoupila do války a život teenagerky se začal počítat od jednoho náletu ke druhému.
Po válce projevila Gina zájem o sochařství a na římské akademii výtvarných umění nebylo možné si nevšimnout její mimořádné vizáže. Ovšem děvče mělo sebevědomí – když dostala nabídku na první filmovou roli za tisíc liber, odmítla. Gina hrdě prohlásila, že její cena je milion. A svou debutovou roli dostala.
Tři roky od umístění na třetím místě v soutěži Miss Italia se v roce 1951 provdala za slovinského lékaře Milka Skofice.
Ten udělal tu chybu, že svou novopečenou choť nafotil v bikinách a snímky poslal do Hollywoodu. Když se dostaly na stůl Howarda Hughese, excentrický filmový producent se beznadějně zamiloval. Pozval Ginu do Kalifornie a přemluvil ji k podepsání sedmiletého kontraktu se svým studiem v naději, že ji získá definitivně pro sebe. To se nestalo. Gina se vrátila pracovat zpátky do Itálie a nelitovala. Stala se hvězdou doma a nakonec se stejně v Hollywoodu prosadila. Postupem doby si zahrála po boku takových hvězd, jako byli zmíněný Bogart, Lancaster, Sinatra či Curtis. My za železnou oponou jsme ji s velkým zpožděním obdivovali ve filmech Krásky noci, Zvoník u Matky Boží či Fanfán Tulipán, natočených ještě v padesátých letech.
V roce 1972 Gina s herectvím skončila a začala se věnovat fotografii a výtvarnému umění. A nebyla špatná! Například snímky ze života své domoviny, které pořídila v přestrojení, sebrala do ceněné knihy Italia Mia, hereččiny bronzové sochy byly pro změnu k vidění na mezinárodní výstavě EXPO v Seville. Vytvořila rovněž kolekci portrétů kolegy Paula Newmana či Salvadora Dalího.
Samostatnou kapitolou a zdrojem spekulací byl její pobyt na Kubě v přítomnosti diktátora Fidela Castra, s nímž hodlala udělat rozhovor a pořídit jeho fotografie. „Strávili jsme spolu dvanáct dní,“ řekla později tajemně. „Nezajímal mě ani tak jako politický vůdce, ale jako člověk. Když pochopil, že na něj nebudu útočit, ochotně mě přijal.“ Z její návštěvy u Fidela Castra následně vznikl dokumentární film.
„Jsem jen filmová hvězda,“ říkávala ráda, „protože veřejnost chtěla, abych jí byla.“ Gina Lollobrigida zemřela 16. ledna ve věku pětadevadesáti let na římské klinice.
