Dne 24. února se v mnoha městech Ruské federace konaly tu více, tu méně masové protesty na počest před pěti lety zavražděného Borise Němcova. V podmínkách současného putinského represivního autoritářství 20 tisíc lidí, kteří se zúčastnili protestního pochodu ulicemi Moskvy, není málo. Ještě větší obdiv vyvolávají protesty osamocených jednotlivců jako ten v Archangelsku, kde mladý muž protestoval s podomácku vyrobeným plakátkem v ruce. Stálo na něm: „Měnit je třeba moc, ne ústavu!“.
V souvislosti s přejmenováním prostranství před ruskou ambasádou v Praze na náměstí Borise Němcova se „alternativní“ tisk a sociální sítě začaly hemžit žlučovitými poznámkami – pojmenovat pražské náměstíčko po rusofobovi a korupčníkovi je prý další urážkou vmetenou do tváře ruským osvoboditelům našeho hlavního města. Obvinění z rusofobie je běžné v ústech českých nohsledů Putinova režimu. Není to nic nového: každý kritik autoritářského režimu v Rusku byl vždy onálepkován coby rusofob, člověk živočišně nenávidící ruský národ. Pravda je poněkud odlišná. Málokterý z velkých Rusů nekritizoval vlastní mocipány a žádný je nevelebil bezvýhradně. Puškin psal: „Rarach mi napískal narodit se v Rusku s umem a talentem.“ Lermontov přitakal: „Dávám ti sbohem, nemyté Rusko, země otroků, země pánů.“ Představa, že oni, ale také Sacharov nebo Solženicyn nenáviděli ruský národ, zatímco takový Stalin ho z duše miloval a Putin je jeho statečným ochráncem, je trapná a žalostná.
Boris Němcov se klidně mohl stát korupčníkem, kdyby se choval podle kriminálních zákonů, jež platí v mafiánském státě. Kdyby se „zařadil“, jak se u nás říkalo v době normalizace, kdyby se stal Putinovým pomahačem, jak to udělali mnozí z jeho liberálního politického okolí – třeba tehdejší předseda vlády Sergej Kirijenko nebo hlavní reformátor Anatolij Čubajs, měl by se dnes jako prase v žitě. Jenže on se korupčníkem nestal, nikdy nebyl z ničeho obviněn, natož za něco odsouzen. Je to klasický mafiánský způsob: nejdřív zavraždit, nejlépe v noci ranou do zad, a pak pošpinit. Současné Rusko je zemí korupčních oligarchů. Na žádného z nich nebudou spoluobčané po letech vzpomínat v dobrém a nepůjdou do ulic pod dohledem policie, aby stvrdili, že nebožtík byl výjimečně kvalitní člověk a v podstatě pravý lidový hrdina.
Bereme-li za jednotku občanské společnosti „jednoho Němcova“, pak musíme konstatovat, že nic takového se v Rusku dodnes neutvořilo. V oceánu lhostejnosti tu a tam najdeme ostrůvky občanského postoje, leč o masovém odporu mluvit nelze. Lidé, kteří přišli vzdát hold Němcovovi, netvoří dav, jsou to samostatně myslící jednotlivci, opravdoví občané uvědomující si svá práva a povinnosti vůči sobě a své vlasti.
Za pět let, které uplynuly od femické vraždy, se kremelská moc ještě více vzdálila svému lidu, zavřela se za vysokou zdí, učinila vše pro to, aby zabránila vzniku občanské společnosti. Pomocí hromadných represí zastrašila lidi a všudypřítomnou propagandou jim dokonale vymyla mozky. Aby poštvala jedny proti druhým, vydává jedny za vlastence a druhé za nepřátele lidu, za „cizí agenty“.
Neschopná jednou provždy potlačit nespokojenou společnost ukájí se kremelská moc vytvářením simulaker, napodobenin občanských aktivit. Ze starých kádrů přeformátuje nové quasi strany, které by měly v nadcházejících volbách do Státní dumy nahradit zcela vyčpělé a pro voliče neatraktivní Jednotné Rusko. Takovým simulakrem, náhražkou za skutečné politické aktivity, se stalo těleso, které by mělo upravit stávající ústavu tak, aby uspokojovala Putinovu potřebu zůstat u moci i po ukončení všech možných legálních funkčních období. Tento areopag, jenž má jménem lidu vytvořit novou ústavu, je složen z nejrůznějších zasloužilých i nezasloužilých osobností bez jakékoli legislativní zkušenosti, a tudíž silně připomíná pověstné národní fronty známé z dob totality.
Svou bezmoc tváří v tvář světlé památce zavražděného Němcova si Putin vynahrazuje škodolibě urážlivým chováním: v tiskovém rozhovoru k výročí politické vraždy ospravedlňoval rozhánění nepovolených protestů pomocí obušků a nevybíravého násilí. V den 5. výročí likvidace svého politického oponenta demonstrativně vyznamenal čečenského senátora Sulejmana Geremejeva řádem Za zásluhy o vlast. Senátor se vyznačuje tím, že za celou dobu svého působení nepřišel s jediným zákonodárným návrhem, zato je Čečenec a vlastní strýc teroristy Ruslana Geremejeva, hledaného policií pro podezření z organizace vraždy Borise Němcova. Ze strany Putina, který přece prohlásil, že vyšetřování této obzvlášť bestiální vraždy si bere osobně na starost a bude ho bedlivě sledovat, je to nepochybně okatý výsměch. Policie podezřelého nikdy nezajistila, neboť podle oficiální verze vyšetřovatel na jeho dveře „důrazně klepal, leč nikdo mu neotevřel“.
Putinova moc chce vypadat obzvlášť svalnatě a sebejistě, avšak rubem této snahy je bezmoc a bezradnost. Ty se projevují v neschopnosti Kremlu podniknout cokoli smysluplného, kromě vytváření dalších a dalších simulaker, zatýkání a mučení, jak to ukázal nedávný proces se skupinou mladých lidí odsouzených za pouhé protestní nálady k barbarským trestům až 18 let tuhého žaláře. Nic kromě dalšího zvlčení obyvatelstva tyto represe nejsou schopny vyvolat.
Ve svém prvním vystoupení před americkým Kongresem tehdy nový československý prezident Václav Havel nepříliš promyšleně prohlásil: „Chcete-li nám pomoci, pomozte nejdřív Sovětskému svazu.“ Je to z podstaty dětinská myšlenka, neboť k demokracii nelze pomoci žádné světové velmoci, natož Rusku. Jediná rozumná pomoc není hmotná – je to vyzdvihování vzorů demokratického chování jednotlivců, kteří svým příkladem mohou ovlivnit nejen své spoluobčany, ale také zbytek světa. Takovou osobností byl i Boris Němcov, to nejlepší a nejušlechtilejší, co ruská společnost v posledních desetiletích vygenerovala. Proto největším projevem respektu k ruskému lidu je právě zvěčnění jeho památky.
