KOMENTÁŘ / V posledních letech jsme si zvykli na rostoucí nervozitu předcházející v západním světě prakticky každé volby. Chvějeme se strachy o budoucnost demokracie, Evropy i našich svobod – od Washingtonu a Paříže až po Varšavu.

Předčasné volby ve Francii přinesly vítězství Národnímu sdružení, pro něž hlasovalo nejvíce Francouzů, specifické rysy tamního volebního systému však většinu v parlamentu přisoudily jiným politickým silám. Nyní se liberálové a dokonce i pravý střed mohou radovat z vítězství „demokratických sil“, k nimž se počítají i komunisté, pouliční radikálové, antisemité a odpůrci EU či NATO, kteří jsou pod vlivem Putina leckdy více než krajní pravice.

Velká Británie se ukázala být odolnější. Vládnutí Labouristické strany neznamená destabilizaci, zato britské Konzervativní straně přivodilo mnohaleté taktické flirtování s radikální agendou největší krizi v jejích dějinách. Dnes se vznáší otazník i nad samotnou její existencí. 

Stejným dilematům čelí i američtí republikáni. Pohlcení Tea Party v roce 2010 radikalizaci Grand Old Party nezastavilo. Obě velké strany západního konzervatismu se tak ocitly v podobné situaci: místo aby se s daným problémem vyrovnaly, nechaly se jím zcela infikovat. Novou mantrou doby se stal bezohledný izolacionismus a chlácholivá iluze protekcionismu. Zvláště pro nás, kteří bezprostředně čelíme válečné politice Ruska, jsou dnes obavy o budoucnost této politické tradice plně oprávněné. 

Ursula von der Leyenová dosáhla v hlasování europarlamentu o její kandidatuře na předsedkyni Evropské komise lepšího výsledku než v roce 2019, hlasování ovšem předcházely bezprecedentní obavy, zda bude vůbec dosaženo většiny. Hluboká propast mezi Zelenými a částí konzervativců může zablokovat nutné změny agendy EU a naopak alternativní většina může v tomto volebním období dosáhnout změn v otázkách klimatu a migrace, bude-li pravice v těchto směrech postupovat chytře. K tomu je však potřeba spolupráce, nikoli lpění na čím dál podivnějších pravicových protestech. Debata před hlasováním o kandidatuře von der Leyenové bohužel ukázala, že značná část tohoto proudu začíná být vysloveně groteskní.

Mnozí chtěli věřit, že volební úspěchy Jörga Haidera v Rakousku roku 2000 nebo Jeana-Marieho Le Pena ve Francii roku 2002 byly jen ojedinělými událostmi. Po dvaceti letech nastal čas si přiznat, že protestní přístup začal být pravidlem. Tradiční politický systém Západu přestává fungovat a nadešla doba změn. 

Emoce a strach nedělají dobrou politiku

Stále apokalyptičtější diagnózy, jež zaznívají z obou stran politického sporu o populismus, bezděky posilují zděšení, které se již zmocňuje celých společností. Různé protestní formace nás straší důsledky klimatické či migrační politiky, zatímco strany establishmentu hrozí pro změnu populismem, autoritářstvím a fašismem. Je to projev bezmoci a ztráty vlastního narativu. Pro tu či onu stranu je třeba hlasovat především ze strachu před jejími nestvůrnými oponenty.

Pravdu mají bohužel – všichni. V Evropě i v USA máme závažné a po mnoho let neřešené problémy týkající se sociálních nerovností, včetně otázky bydlení. Na starém kontinentu jsou navíc umocněny nespravedlivou distribucí nákladů klimatické politiky. Generace našich dětí budou žít většinou v horších ekonomických podmínkách než my. Nedokážeme se vypořádat s problematikou nekontrolované, často nelegální migrace ani s jejími sociálními dopady. Zásluhou těchto reálných problémů a oprávněných obav se politického kyslíku dostává i šílencům a cynikům.

Levice pak ve jménu svých partikulárních cílů ochotně hodí do jednoho pytle s extremisty každého, kdo volá po nějakých změnách (zažívá to například italská premiérka Giorgia Meloniová), a to dává vzniknout pochybné, leckdy vysloveně nečisté solidaritě tradiční pravice s extremisty. Důsledkem je politická stagnace, „stále více téhož“ a přibývající důvody k protestní volbě. Smyčka se stahuje. V Polsku je tato kakofonie ještě posilována spory o právní stát. 

Účelem apokalyptických „reakcí“ alternativní pravice a jejích protivníků je jen vyvolávat dojem války a strach. Když se vede válka, není přece čas klást si otázky, že ano. Musíme jen rychle utíkat směrem, který nám ukazují uřvaní kaprálové.

Na kolektivizované obavy pravice, podle níž se oběťmi stávají rodina, národ a civilizace, odpovídá levice a liberálové obavami radikálně individualizovanými. Z pozice aktivistů je nám diktována absolutizace dalších generací individuálních práv, již dávno formulovaných odtrženě od poválečného dědictví mezinárodního práva a filosofické reflexe, jež se s ním pojí. Ze zorného pole se náhle vytrácí společnost a vidět je jen patchwork stovek menšin, jejichž všechna očekávání jsou bez výjimky nezadatelná a neoddiskutovatelná. Vždy jsou také důležitější než společnost jako celek.

V otázce potratů i práv sexuálních menšin se setkáváme – a to i v Polsku – s absolutismem, který neumožňuje debatu ani žádný společenský kompromis. Taková situace se podle všeho zamlouvá oběma stranám těchto sporů, protože tak mohou před svým publikem předvádět svaly. Zjevně se jim to vyplácí, byť žádné reálné výsledky to nepřináší. Vládní většina v Polsku se v důsledku toho začala otřásat už šest měsíců poté, co se chopila vlády. Pravici tento morální absolutismus diktují zase jiní aktivisté a radikální straničky.

Emoce a strach nedělají dobrou politiku. Naopak, ničí ji tím, jak dávají vyvstat překážkám sociální a politické spolupráce, která je podstatou demokracie. Uzavřeni v bublinách svých úzkostí ztrácíme to, co je (či bylo) podstatou západní demokracie, totiž schopnost spravovat veřejné záležitosti tak, aby byly vytvářeny pokud možno komfortní podmínky rozvoje a realizace přiměřených a proměnlivých aspirací jednotlivých společenství i jednotlivců. Jde především o blahobyt a bezpečí, ale samozřejmě nejen o ně. Máme také svou kulturu, zvyklosti, způsob prožívání světa či symbolickou komunikaci. Ne všechny tyto oblasti jsou líhněmi rasismu a ­útlaku, jak nám naznačují levicoví aktivisté.

Přesto začínáme dělat politiku natruc druhým. Uspokojení z ponížení oponentů začíná být důležitější než obecné blaho. Přestává být ctností parlamentárního života nacházet pomocí kreativních politických, společenských a parlamentárních kompromisů řešení, která by tlumila spory a napětí. Politickou ctností se místo toho stává oslavování identity – čím užší a provokativnější, tím lépe. Vinou toho vězíme stále bezvýchodněji ve spirále toxického napětí. Pracujeme na tom, aby protivníci liberálního řádu mohli tento řád rozmetat ruku v ruce s jeho údajnými obhájci.

Obě politiky identity – levicová i pravicová – se nespoutaně rozvíjejí díky sociálním sítím. Internetový provoz a zapojení dalších milionů lidí, kteří pak na síti sdílejí své osobní údaje, působí jako setrvačník, takže big tech společnosti nám mohou podsouvat to, co nás nejspolehlivěji rozžhaví doběla. Právě to ostatně spojuje politického buřiče a kyberlibertariána Elona Muska s politicky korektním Markem Zuckerbergem. Přičiněním digitálních platforem jsme se dočkali nejen dosud nebývalé formy politiky založené na show, ale také rozbujelého politického fenoménu patologického streamingu v podání politiků, poslanců a komentátorů, kteří se předhánějí v tom, kdo hranice demagogie, dezinformace a dobrého vkusu překročí častěji a nápadněji.

Krize liberalismu mi není lhostejná – přivedl mě k tomu Roger Scruton

Taková chaotická a nekontrolovaná imploze západního politického řádu nepřinese Evropě ani Západu nic dobrého. Nervózní odmítnutí liberální zkušenosti našim společnostem štěstí automaticky nezaručí. Naopak, již dnes přináší satisfakci našim protivníkům a nepřátelům – Číně a Rusku. Obnova liberálního konsensu je tudíž nesmírně důležitá pro nás všechny – nejen pro liberály.

Význam liberálního dědictví dovedou ocenit i jeho zásadní kritici. Patrick J. Deneen, klíčový intelektuál americké Nové pravice, tvrdí, že příčinou dnešní krize nejsou chyby, nýbrž naopak uskutečnění liberálních předpokladů, přičemž tato krize se projevuje sociálními nerovnostmi, narůstajícím vlivem korporací a vlád, jakož i – považte! – ničením životního prostředí. Liberální model podle něho předpokládá, že lidé mají fungovat, jako by se narodili mimo čas, odtrženi od minulosti, a mimo jakékoli místo, odtrženi od všech společenství, která trvají déle než život jednotlivce. Pouze tehdy získáme šanci skutečně se emancipovat.

„Paradoxem je čím dál silnější přesvědčení, že jsme otroky skutečného úspěchu našeho osvobození – všeobecného zákonného dohledu nad lidmi a jejich ovládnutí, jež provází technologické ovládnutí přírody. V rozrůstající se říši svobody skutečná svoboda ustupuje. Antikultura liberalismu – údajný zdroj našeho osvobození – urychluje úspěch liberalismu i jeho zánik,“ píše profesor Deneen, který zásadním způsobem ovlivnil i myšlenkové formování J. D. Vance, republikánského kandidáta na viceprezidenta Spojených států.

Týž autor ovšem ve svém zásadním díle Proč selhal liberalismus (Why Liberalism Failed, 2018; česky 2019) upozorňuje, že „liberalismus má, podobně jako veškeré lidské snažení, své pozitivní stránky. Žije-li liberální člověk ve své jeskyni, je až příliš spokojený s úspěchy, jichž dosáhl, a právě proto jsem se v této knize chtěl soustředit na náklady spojené s liberálním projektem. Doufáme-li však v budoucnost člověka v éře po liberalismu, nemůžeme předstírat, že žádná liberální éra neexistovala, popírat její základní rámec a v nějakém smyslu se vrátit do idylických dob před ní. Takové doby nikdy neexistovaly, byť minulost by pro nás existovat měla a můžeme se z ní poučit, jak zamířit k novým perspektivám. Vykročit směrem k éře po liberalismu nelze bez pozitivního zhodnocení liberálních výzev a snah uskutečnit zářné ideály, které liberalismus často jen sliboval.“

Tato kniha, psaná před volbami roku 2016, se spolu s později zfilmovanými vzpomínkami J. D. Vance (Hillbilly Elegy; česky vyšlo jako Americká elegie, 2018) stala jedním z klíčů k pochopení fenoménu Donalda Trumpa, které poskytli jeho dnešní stoupenci. Zároveň ji však do seznamu svých oblíbených knih roku 2018 zařadil i Barack Obama.

Liberální status quo není udržitelný. Jeho základní pilíře jsou účinně zpochybňovány otázkami, obavami a fobiemi (racionalita zde nehraje klíčovou roli), na něž nedokážeme nalézt přesvědčivé odpovědi. Model tržní ekonomiky přestal být zárukou spravedlivé reprodukce blahobytu i pro příští generace. Zastupitelské mechanismy čelí obvinění, že institucionálně vylučují čím dál větší část názorového spektra. Naše státy přestávají být tváří v tvář válkám, migraci nebo digitální revoluci nezpochybnitelnými garanty bezpečí.

Nechceme-li jen očekávat nezvládnutelný chaos, musíme se vší vážností přistoupit k obnově západního politického konsensu. Její podmínkou je obnova západního politického myšlení a jeho v poválečném období dominantní liberální tradice.

Uvědomuji si, že je poněkud nemístné vést takové úvahy z pozice člověka, jehož liberální tradice neutvářela. Liberalismus nicméně pokládám za důležitou součást evropské politické rovnováhy – z toho důvodu mi jeho krize není lhostejná a nepůsobí mi žádné chorobné uspokojení. Uvědomil jsem si to v době svého ministerského angažmá, kdy jsem se s politiky a intelektuály tohoto myšlenkového proudu často stýkal a hovořil s nimi – s ohledem na zásadní ráz našich tehdejších kontroverzí – o základních otázkách evropského politického řádu. Přivedl mě k tomu rovněž nedávno zesnulý Roger Scruton. Z jeho dvou esejů o povaze konzervatismu mimo jiné vyplývá, že konzervatismus je dnes zároveň i obranou liberalismu: brání jej tak ti, kdo nevěří, že to liberálové dokážou sami. Svůj klíčový esej Smysl konzervatismu(The Meaning of Conservatism, 1980, česky 1993) završil navýsost smířlivým apelem, aby „liberální racionalista konečně uznal, že předsudky, které sám nepřijímá, může nechat na pokoji“. Na obálce prvního čísla ikonického liberálního týdeníku The Economist z roku 1843 byl ostatně uveden citát Edmunda Burka, otce-zakladatele anglosaského konzerva­tismu. Jsou to tedy z mé strany opodstatněné, upřímné a přátelsky míněné poznámky.

Mark Lilla a morální panika amerického liberalismu

Hledání správné podoby politiky nikdy neskončí, jelikož naše aspirace se spolu s našimi znalostmi světa i nás samotných neustále mění. Je to nevyhnutelné. Proto se lze jen podivovat tomu, že pokušení stanovit „politickou ortodoxii“ nyní podlehla i tradice, která se zrodila z protestů proti ortodoxiím, totiž tradice liberální. Uvědomují si to dokonce i někteří liberálové – Ivan Krastev a Stephen Holmes k tomu napsali: „Populisté se nebouří ani tak proti konkrétnímu (liberálnímu) typu politiky, jako spíš proti nahrazování komunistické ortodoxie ortodoxií liberální.“ (v knize The Light that Failed).

Liberální tradice se – v dobrém i špatném – zrodila z otázky „proč to mám dělat?“ Tato otázka, namířená proti čím dál „svatějším“ regulím našeho kolektivního života, nás osvobodila od údajně příliš dusivé statičnosti předliberální Evropy. Lze na ni sice pohlížet i z perspektivy vůči křesťanské civilizaci výrazně méně nepřátelské, sami liberálové však dnes preferují zdůrazňování bezmála revolučního, prométheovského aspektu liberalismu. Tím spíš se proto lze podivovat nezřídka horlivé obraně statu quo obhájci právě této tradice. Působí to doslova, jako by vůbec nevěřili v pokrok, anebo přinejmenším ve změnu, jež může být údělem i našich generací.

Pohlédněme nyní do amerického liberálního zrcadla, abychom se při hodnocení politiky identity vyhnuli příliš konkrétně ukotveným emocím a obviňování z jednostrannosti. Liberální intelektuál Mark Lilla krátce po Trumpově vítězství roku 2016 otiskl v deníku New York Times článek s úderným titulkem Konec identitárního liberalismu (The End of Identity Liberalism). „Americký liberalismus,“ prohlašuje v něm kategoricky, „zachvátila v otázkách rasy, pohlaví a sexuální identity jakási morální panika, která zdeformovala poslání liberalismu a znemožnila mu stát se jednotící silou, jež by byla schopna vládnout.“

Svou sugestivní polemiku se slepou uličkou, v níž politika identity skončila, později rozvinul v eseji Konec liberalismu, jak jej známe: 

Neměli bychom se tudíž divit, když termín „liberalismus“ budí u mnoha Američanů hněv nebo, v nejlepším případě, nevyvolává žádné emoce. Tento pojem je pokládán – nikoli neprávem – za devízu převážně vzdělaných velkoměstských elit odtržených od zbytku společnosti, aktuální výzvy vnímajících především prizmatem různých identit a své úsilí zaměřujících na aktivity přecitlivělých společenských hnutí, které síly, jimiž dnes disponuje to, co zbylo z levice, spíše rozptylují, místo aby je soustřeďovaly. Navzdory tomu, co řeknou centristé analyzující výsledky voleb z roku 2016, neprohrávají demokraté proto, že by se posunuli příliš doleva. Nedošlo ani k tomu (jak už nyní tvrdí pokrokáři), že by se posunuli příliš doprava, zvláště v ekonomických otázkách. Prohrávají, protože zalezli do jeskyní, které si vykutali ve svazích kdysi úžasné hory.

Tento esej, sepsaný v roce 2016, je – podobně jako Deneenova kniha – klíčem k pochopení trumpismu, tentokrát ovšem předloženým z liberální strany. Když Lilla toto pomýlení popisoval na příkladu dilematu modelového potratového aktivisty, napsal: 

Pokud jde o otázku umělých potratů, jsem absolutista. Jde o společenskou otázku, na níž mi záleží vůbec nejvíc, a jsem přesvědčen, že umělé potraty by měly být bezpečné a legální, dostupné prakticky bez jakýchkoli omezení a na každém čtverečním metru amerického území. Nicméně všichni mí spoluobčané se s tímto názorem neztotožňují (třebaže v určitých případech jich s umělými potraty souhlasí naprostá většina). Jaká by měla být má strategie? Mám voliče s pro-life názory vypudit ze svého okruhu a nahnat je tak do náručí radikální pravice? Anebo bych snad měl zdvořile uznat rozdíly v našich pohledech na věc, odhodlat se k několika kompromisům a udržet si liberální voliče z této skupiny na své straně, aby tak v jiných záležitostech hlasovali společně se mnou?

Za tyto své úvahy schytal Mark Lilla ostrou kritiku. Prý dokonce uchovává soukromou sbírku nejurážlivějších tweetů, které na jeho text reagovaly.

V Polsku se otázkám kolonizace liberalismu levicovou politikou identity věnoval Bartłomiej Sienkiewicz, zvláště v polemice s německým politologem J. W. Müllerem. „Jsme svědky vymílání liberální duše levicí, což považuji za mnohem nebezpečnější než konkurence – jakkoli tvrdá – a politický boj s pravicí. […] Má-li být pro liberalismus určujícím znakem přechod na stranu levice, jak tvrdí Müller, konkrétně pak zájem výhradně o sociální okraje ve jménu etického maximalismu, kdy se většina ztrácí ze zřetele, a je-li liberalismu vyčítáno, že v určitých segmentech společnosti převládá v důsledku jejich vyloučení nepříjemný pocit a volá se po tom, aby se právě jejich perspektiva stala perspektivou liberální, domnívám se, že je to nejen cesta bez cíle, ale taková, že pokud se po ní liberálové vydají, vymizí,“ argumentoval tehdejší poslanec Sienkiewicz v týdeníku Kultura Liberalna (19/2021). 

Nevyvolalo to však žádnou zásadnější diskusi – a přitom tento problém trápí i naši politiku.

Manifest na obranu liberalismu

Nejúplnějším a nejkonzistentnějším projektem reformy liberalismu se stal Manifest za obnovu liberalismu, jenž v září 2018 vyšel na stránkách časo­pisu The Economist. Jednalo se o zvláštní vydání u příležitosti 175. výročí tohoto týdeníku, který se zrodil díky kampani za volný obchod (zrušení obilních zákonů omezujících v Anglii mezinárodní obchod se zemědělskými produkty).

„Nastal čas, aby byl liberalismus znovu definován. Liberálové musí ztrácet méně času zažehnáváním svých kritiků s tím, jací jsou to hlupáci a tmáři, a naopak více času věnovat zlepšování toho, co je špatně,“ čteme hned v úvodu. A manifest pokračuje: 

Liberální myslitelé věnují příliš malou pozornost záležitostem, jichž si lidé vedle sebeurčení a ekonomického zajištění cení nejvíce. Patří k nim například náboženská nebo etnická identita.

Liberálové musí omezit svá dalekosáhlá očekávání spjatá s imigrací a hledat cestu, jak zvýšit společenskou podporu umírněnějšího přílivu imigrantů. Musí uznat, že jiní přikládají etnické homogenitě větší váhu než oni, a také, že je to zdroj napětí, jehož se nelze jen tak zbavit […] Systém států Perského zálivu, kde je imigrantům cesta k občanství uzavřena, je pro liberály těžko přijatelný, a tak to má být. Neznamená to však, že jakýkoli rozdíl mezi imigranty a občany cílového státu se musí vytratit v okamžiku, kdy imigranti odjíždějí z letiště. Ve Spojených státech získávají nárok na důchod až po desíti letech, kdy si hradí odpovídající pojištění, a ve Francii, jak slýcháme, nikdo nedostane bagetu zdarma, nezarecituje-li Racina. Je to zcela racionální a není to neliberální.

Tato slova byla otištěna v časopisu, který je v mezi­národní propagaci liberalismu nezpochybnitelným lídrem. Přitom „liberální idealisty“ přímo vybízí, aby „z toho, co je dokonalé, nedělali nepřítele toho, co je dobré“: „otevřené hranice jsou politicky přijatelné jen zřídkakdy, pokud vůbec někdy“. 

V textu najdeme i diagnózu a doporučení týkající se nejen zpřísnění migrační politiky, ale i modifikace volného trhu, systému sociálního zabezpečení a zvýšení připravenosti k obraně. „Liberálové by se měli postarat, aby se státy chránící jejich životní styl dovedly bránit, a pokud vyvstane taková potřeba, omezit ambice jiných. Evropští a asijští spojenci Spojených států by měli více a rozumněji investovat jak do své výzbroje, tak i do výcviku svých vojáků,“ napsal časopis v roce 2018, tedy dříve, než se to dostalo do módy.

Od té doby sice došlo v liberálním konsensu k určitým změnám, žádnou skutečnou obnovu však text nevyvolal. V Evropě došlo – a Poláci na tom mají značný podíl – ke zřetelnému posunu pozornosti směrem k problematice ochrany hranic, kontroly těch, kdo je překračují, a návratové politiky. Totéž se děje i v USA. První krizi na běloruských hranicích, kdy levice vyzývala k přijímání imigrantů, Evropská rada rychle odsoudila jako nepřípustné zneužití migrace ze strany Alaxandra Lukašenka. Tím jazyk morálního vydírání proimigračních aktivistů odmítla i Evropská unie – a nejen polská strana Právo a spravedlnost.

Setkáváme se dokonce i s pokusy vyřešit kvadraturu kruhu, kterou je otázka vymezení hranic politického společenství. V obecném chápání liberální tradice by měla individuální rozhodnutí a preference vždy dostávat přednost před tak neurčitými hodnotami, jako jsou tradice, zvyklosti nebo identita. Kontroverzním příkladem tohoto přístupu je pokus omezit islamizaci veřejného života vyhlášením zákazu náboženských symbolů ve francouzských školách. Jiným příkladem je volební manifest nizozemských liberálů (VVD) ve volbách v roce 2017. Mark Rutte ve své výzvě zdůraznil poněkud paradoxní lpění Nizozemska na ideálu otevřené společnosti, zároveň však místo ve společnosti pro každého podmínil respektem k právům žen a sexuálních menšin.

Mezi těmito vzácnými příklady ošemetných pokusů o reformu liberalismu je třeba uvést také zpřísnění migrační politiky skandinávskými sociálními demokraciemi, zejména dánskou. Zde jsou záminkou – ve snaze vyhnout se obvinění z xenofobie – pro změnu zaměstnanecká práva.

Na pozadí reálného dění však to vše probíhá příliš pomalu, především s ohledem na zátěž statu quo a kolonizaci této oblasti politiky aktivismem a morálně absolutistickou politikou identity. Změny, dokonce i pokud k nim dochází, politici spíše zamlčují, jako by se za ně styděli.

Klimatická politika a napětí ve společnosti: Evropa se musí víc rozhodovat společně

Vedle identity a migrace je tématem, které zásadně podrývá důvěryhodnost našeho politického systému, otázka sociální nerovnosti a solidarity. Ta zůstává problémem západních společností i přesto, že po roce 2008 vystupují státy v ekonomice mnohem aktivněji. Různé internetové platformy nabízejí mladé generaci příležitostnou práci v on-line světě, která bez systémového ošetření působí vážné problémy v oblasti sociálního zajištění. Z dominance velkých korporací zase plynou důležité otázky, nakolik je digitální ekonomika reálně otevřená a jaké postavení v ní mají malé podniky; reakcí byl vznik evropské iniciativy Digital Markets Act (Nařízení o digitálních trzích). Zemědělci zase ztrácejí trpělivost se současným modelem globálního obchodu i kvůli své slábnoucí pozici ve vztahu k potravinářskému průmyslu a obchodníkům.

Nová generace klimatické politiky je specificky evropskou dimenzí sociálních nerovností. Podobně ambiciózní cíle klimatické transformace se v USA naplňují pomocí pobídek (dotací), ale Evropská unie si to s ohledem na chronická rozpočtová omezení nemůže dovolit. Dominují proto regulace, které ovšem nejsou finančně podpořeny tak, jak by bylo zapotřebí. Nerovné rozložení nákladů souvisejících se zaváděním těchto regulací v oblasti dopravy, bytové výstavby a zemědělství činí z klimatické politiky zdroj obrovského napětí ve společnosti.

V době, kdy mají být radikálně posíleny parafiskální nástroje v oblastech dopravy, bytové výstavby a zemědělství, začíná tak být tato problematika občanům najednou blízká. Při formulaci jednotlivých rozhodnutí EU v této oblasti bylo základní chybou, že Evropská rada ve snaze dospět k rozumnému, spravedlivému a proveditelnému rozdělení nákladů na celou operaci podcenila její politické posouzení. Právě to byl ostatně po celé roky základní požadavek polského premiéra Mateusze Morawieckého, který ovšem v Bruselu nedokázal prosadit.

Klimatická politika je zásadní, nikoli však jediný příklad toho, že Evropa potřebuje více, nikoli méně společného politického posuzování, jež by vyrovnávalo technokratické modely řízení. Z tohoto hlediska znamená technické zefektivnění rozhodovacího procesu zrušením práva veta i v těch nečetných případech, kde dosud platí, nepochopení základního deficitu, s nímž se v Evropské unii potýkáme – deficitu legitimizace a politické vyváženosti celého projektu. Aby se Evropa vyhnula tomu, že se bude míjet se společenskými podmínkami, musí svá rozhodnutí přijímat více společně, a nikoli méně. To je institucionální podmínka přizpůsobení, po němž se zde volá.

Kdo nejvíce ohrožuje bezpečnost Západu? 

Nezbytnou a dnes akutní potřebu obnovení západního politického řádu nelze naplnit bez přizpůsobení liberální tradice, v tomto kontextu klíčového. Potřebujeme další reformu migrační politiky, abychom získali hlubší pocit kontroly nad vlastní budoucností. Náš společenský model musí být ochráněn před nerovnostmi, které vyvstávají působením globálního obchodu a digitálního hospodářství. Potřebujeme spravedlivější sociální rozdělení nákladů na evropskou klimatickou politiku. Potřebujeme získat pocit, že máme možnost něčeho dosáhnout, a proto by logika neotesané stranické hry se sanitárními kordony měla ustoupit politizaci našich parlamentů a promyšlené programové spolupráci s těmi silami, které také chtějí obnovu, nikoli destrukci evropského řádu. Hluboce zamyslet by se v tomto ohledu měla i tradiční pravice, která se nekriticky smiřuje s rétorikou radikálů a tím si zahrává s vlastním osudem.

Navzdory všem radikálům, kteří dělají, co mohou, aby se pokračovalo v absurdním a konfrontačním modelování skupinových identit, liberalismus nikdy nebyl přerušením politického řádu, nýbrž jeho reformou. Klíčové hodnoty našich hlavních politických tradic zůstávají už od starověku stále stejné. Ve svých postupných, jistěže nedokonalých historických podobách byly důstojnost lidského jedince, jeho svoboda a rovnost odjakživa chráněny zákonem před tyranií. Bez křesťanské koncepce individuální povahy lidské duše jako úplné a svobodné bytosti, jejíž práva vyplývají z důstojnosti dítěte Božího, nikoli z rozmaru vladaře, by liberalismus dost možná vůbec nepřišel na svět.

„Největší kouzlo liberalismu nevyplynulo z popření minulosti, nýbrž z toho, že nacházel oporu v pojmech, které měly pro politickou identitu Západu zásadní význam,“ poznamenává z katolické perspektivy Patrick J. Deneen.

Funkčněji zaměřená touha po společenství je patrná u liberála Marka Lillyho: „Kouzlo politiky identity, jež očarovalo celé dvě generace, musí být zlomeno, abychom se mohli soustředit na to, co máme jako občané společné.“

Tím nejdůležitějším, „co máme jako občané společné“, je v dnešní době bezpečnost Západu, vojenská hrozba, kterou představuje Rusko, a obchodní ohrožení ze strany Číny. Naše kolektivní schopnost reagovat na tyto výzvy závisí na tom, zda se podaří úspěšně obnovit západní politický konsensus.

Vzrůstající napětí a nepřátelství, která dnes Západem zmítají, naznačují, že nás všechny čekají nepříjemná ponaučení. Nicméně to budou ponaučení nutná a naléhavá.  

/ Text byl původně publikován v deníku Rzeczpospolita, 16. 8. 2024. Překlad Martin Veselka. / 

Text vyšel v únoru 2025 v tištěném čísle časopisu Kontexty 1/2025.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.