Rozhodnutí soudkyně zveřejnit odposlechy v kauze Jany Nečasové-Nagyové je třeba zaznamenat jako další výrazný posun české společnosti neblahým směrem, totiž k buranokracii. Jedná se o takové poměry, v nichž vítězí mentalita lůzy a choutky davu nad právem i zdravým rozumem.

Odposlechy, kde bývalá ředitelka sekretariátu premiéra a zároveň jeho intimní přítelkyně hovoří o premiérově manželce jako o „čůze“ a kde také svého přítele premiéra uráží, mají malou hodnotu pro daný právní případ, ale mají obrovskou hodnotu pro masová média jako laciný nástroj vysoké sledovanosti. S něčím takovým se totiž člověk seznámit musí, i kdyby nechtěl. „Relevance“ takového materiálu spočívá v tom, že tento hnůj je součástí soudního jednání, které je dohrou pádu vlády. To nelze nezaznamenat.

Výroky z odposlechů pak mají ještě jednu obrovskou cenu. Slouží totiž jako falešný, nicméně lidově akceptovatelný důkaz o strašlivých poměrech na Úřadu vlády, což v sobě obsahuje novou legitimizaci – jistěže rovněž falešnou – nových mocenských poměrů. V tom je totiž  cena hnoje veliká. Že z něj přeci vyrůstá nová síla lidové demokracie v éře Agrofertu.

Aby bylo jasno. Vůbec se tu nezabývám, a to ani na chvilku, obranou bývalé vlády. Zabývám se tu obranou právního liberálního státu, v němž jsou základní a nezpochybnitelnou hodnotou ústavní práva jednotlivce. Právo na soukromí je jedním z nejohroženějších práv dnešní doby. Justice, která je skutečně demokratická, by neměla nikdy připustit, aby toto právo bylo zpochybněno, ledaže by průlomem do soukromí byl jasně doložen trestný čin. A takový průlom do soukromí musí podléhat zákonu. A nejlépe s vyloučením veřejnosti. Protože pak nejde o právo, nýbrž o divadlo.

To, co jsme si museli vyslechnout, nedokazuje v zásadě nic. Samotné odposlechy zjevně neobsahují důkaz trestného činu. Mohou sloužit nanejvýš jako indicie o jakémsi emocionálním nastavení obžalované.

A světe, div se, v demokratickém právním státu má i obžalovaný svá nezcizitelná práva. Má je i Jana Nečasová a má je třeba i doktor Rath. Zato lidově demokratická justice, kterou jsme tu kdysi měli, dávala více než na právo jednotlivců, a natož obžalovaných jednotlivců, důraz na potřeby publika. A nové lidově demokratické moci.

Stojíme na křižovatce. Na jednu stranu vede cesta k lidově demokratickému zřízení, které bude tak plné demokracie, až z něj úplně vymizí právo, svoboda a především normální slušnost. Na druhou stranu vede cesta mnohem komplikovanější, intelektuálně poněkud náročnější a mediálně méně atraktivní. Je to cesta k udržení a k důsledné ochraně práv a svobod jednotlivce.

Jana Nečasová-Nagyová se chovala jistě jako slepice. To již víme. O tom, že její chování nějak zásadně poškodilo stát, bych si dovolil pochybovat. Daleko více poškodilo právní stát, že soud vyšel vstříc těm nejtemnějším stránkám davové psychologie.

Je tu stále zřetelněji cítit, že na jednu stranu se můžeme vydat k ještě „demokratičtější demokracii“ a na druhou stranu ještě stále můžeme zachránit naši svobodu a občanská práva. Dovolil bych si doporučit tu trnitější cestu.