Někteří lidé považují za paradox, když dnes ODS hájí „havlovský“ odkaz v české politice. Podívejme se, proč na tom není vůbec nic zvláštního a naopak jde o projev vědomí vlastních kořenů a historické role Občanské demokratické strany jako politické strany neoddělitelně spojené s vybudováním moderního samostatného českého státu.

V české politické tradici jsou prezidenti nejen konkrétní postavy s konkrétními názory a činy, ale především symboly určité éry. Když dnes hovoříme o tom, co za první republiky bylo „za Masaryka“, popisujeme ve skutečnosti nejspíš věci, které reálně vykonal Švehla, Udržal, Malypetr, Beneš a další střídající se premiéři a klíčoví ministři, jejichž jména dnes už znají ve většině případů jen specializovaní historici. 

A stejně je tomu v této novější části našich dějin. Havel je symbolem konce komunismu a obnovy svobody, nastolení parlamentní demokracie, začlenění do západních struktur (NATO, EU) a v neposlední řadě také určitě ambice, aby český stát hrál ve světě roli větší, než by snad odpovídalo jeho velikosti. Z historické perspektivy už dnes není podstatné, že Havel jako osoba některé tyto věci tak úplně nechtěl (zejména byl vlastně skeptický k mechanismům parlamentní demokracie) nebo možná mohly být i jinak (je jediným možným základem globální role Česka obrana lidských práv? Možná ne, ale nic jiného a srovnatelně smysluplného dosud nikdo nepřinesl!). To byly konkrétní politické boje, které nějakým způsobem dopadly, a dnes jsou to dějiny.

V celé řadě otázek praktické vnitrostátní politiky se Václav Havel mýlil a měl v nich pravdu Václav Klaus, jehož nejpodstatnější historickou zásluhou je prosazení klasické parlamentní demokracie a normálního systému politických stran, který u nás ze všech středoevropských zemí vydržel relativně nejdéle – a úplně největší výdrž z těchto „tradičních“ stran má jím kdysi založená ODS.

I když se ale Havel v řadě otázek mýlil, vyhrál boj o svůj obraz v dějinách – a to také zásluhou Václava Klause a jím vedených vlád, které prostě klíčové strategické problémy první dekády samostatného českého státu řešily v zásadě správně. Klaus sám dopadl ale přesně naopak: mohl mít v mnohém pravdu, ale obraz v dějinách prohrál. Navíc neměl štěstí na konsolidovanou politickou scénu sledující nejen konkrétní provozní politické programy, ale také určitou základní státní ideu, a k dovršení všeho se rozešel se stranou, kterou sám založil, a sklouzl až k jisté bizarnosti. Coby prezident tak ve výsledku nezanechal žádný použitelný politický odkaz ve smyslu srozumitelného apelu na nové generace občanů.

Takový politický odkaz nabízí vznik a první desetiletí samostatné České republiky. V podstatě jde o ideu politiky, která je něčím více než „počítáním grošů“, jak řekl předseda Senátu Miloš Vystrčil. A symbolem toho je Havel a „jeho“ éra. Současně jde o antitezi současné politiky reprezentované vládou Andreje Babiše. Optikou politických bitev 90. let to nemusí být patrné. Většině dnešní veřejnosti to však srozumitelné je. Zejména nové generaci občanů. Mysleme na to, že plnoprávnými občany jsou dnes i lidé narození po roce 2000.  

Pro úplnost, historickým symbolem éry vládnutí Andreje Babiše bude coby prezident Miloš Zeman. Aspoň v tomto smyslu nebude příští generace nic mást. 

Autor je kandidát na hejtmana Jihomoravského kraje za ODS.