NÁZOR / Už více než deset let neexistuje struktura pozemkových úřadů. Ty byly spolu s Pozemkovým fondem ČR 1. 1. 2013 sloučeny do jedné organizace – Státního pozemkového úřadu. Přesto jedna pro laika i právníka děsivá trestní věc, která se týká bývalého zaměstnance pozemkového úřadu, pokračovala neuvěřitelným osmým soudem, který přinesl rozsudek. 

Obviněnému, řadovému referentovi pozemkového úřadu, bylo kladeno za vinu, že zneužil pravomoci veřejného činitele při restituční věci, kde měl úmyslně způsobit mnohamilionovou škodu, protože špatně přiznal restituční nárok nesprávným osobám. 

Deset let putuje věc mezi Městským soudem v Praze, Vrchním soudem v Praze a Nejvyšším soudem. Odsouzený je dnes 73letý senior, který se měl zločinu dopustit před více než deseti lety. Kauza je protkána takovou mírou absurdity a právního aktivismu státní zástupkyně a následně soudkyně v prvním stupni, že by vydala na celou knihu s názvem „Kašleme na právní stát a základní zásady trestního řízení – Vaše OČTŘ“.

V prvé řadě se jedná o strašlivý signál úředníkům ve veřejné správě, že stát a jeho zdivočelé represivní složky jsou schopny je více než deset let šikanovat za zneužití pravomoci, kterou nemají. Ano, toto je zcela zásadní pointa celé věci. Obviněný byl řadový referent, který pouze vypracovával podklady k rozhodnutí a udělal v nich chybu. Stručný vývoj v kauze byl ten, že soudkyně Miklová z Městského soudu v Praze odsoudila obviněného z výše zmíněného absurdního trestného činu, který ani neměl jak spáchat. Vrchní soud jej osvobodil. Státní zastupitelství podalo dovolání k Nejvyššímu soudu a ten věc vrátil vrchnímu soudu. Ten poté ustoupil právnímu názoru NS a dal obviněnému podmínku za nedbalostní trestný čin. Státnímu zastupitelství to nestačilo a znovu podal dovolání. NS věc opět vrátil vrchnímu soudu a ten znovu potvrdil podmínku. Státní zastupitelství opět podalo dovolání a nakonec rozhodl vrchní soud potřetí – rozsudek je pět let vězení.

Vrchní soud po deseti letech zmiňuje v odůvodnění rozsudku, že neexistuje jediný důkaz jakéhokoliv zapojení obviněného do údajné trestné činnosti. Státní zastupitelství ve vzácném souladu se soudkyní vystavělo desetileté trestní martyrium bezúhonného člověka na komické právní fabulaci.

Během deseti let šikany byl obviněnému obstaven majetek, policie nenašla jediný důkaz, že by byl spáchán trestný čin. Vývody městského soudu jsou natolik absurdní a způsob, jakým se soudkyně Miklová podílela na až estébácké šikaně dosud bezúhonného člověka, nutně vyvolává pochybnosti o její kompetenci. Nejen bezdůvodné obstavení účtů, které vedlo k velmi složité možnosti platit za služby advokátů, ale také pokus o skandalizaci a mediální lynč. Sama soudkyně má ráda pozornost médií. Označují ji za nesmlouvavou a ráznou, stala se mediální star. To není role, kterou by v českém právním řádu soudci měli mít. Připomíná to paralelu s další oblíbenkyní novinářů, vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou, jejíž drzost při skandálním selhání její práce např. v případě lynče exministryně Parkanové připomíná doby prokurátorů komunistického režimu.

Sama soudkyně popisovala celou věc pro Seznam Zprávy v roce 2020. Část veřejnosti jí bezesporu zatleskala, protože stačí zmínit Janouška a korupci, a hned se najde řada užitečných idiotů bezpráví páchaného na nevinných lidech, kteří budou halasně velebit, jak mladá soudkyně šlápla na krk organizovanému zločinu.

Realita je ale úplně jiná než pohádky pro weby pravidelně skandalizující trestní věci. Odsouzený z našeho příběhu připravoval podklady pro restituce. Neměl nikdy žádnou rozhodovací pravomoc a nebyl také v žádné z restitučních věcí legitimován pro vydávání rozhodnutí. Přestože to je zcela vyloučené, byl obviněn a odsouzen za zneužití pravomoci.

Co z toho všeho vyplývá? Že je naše společnost nemocná touhou trestat úředníky a politiky za věci, které trestné nejsou. Veřejná poptávka po „krvi těch nahoře“ je ukázkou naprosté morální zdegenerovanosti části společnosti. Naše ústava říká, že jsme právní stát. V právním státě platí zásady trestního práva: 

• Zásada ULTIMA RATIO – trestní právo chrání práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky, jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k jejich ochraně nepostačují

• Zásada IN DUBIO PRO REO – jejím obsahem je pravidlo, že je vždy nutno v případě pochybností o zjištěném skutkovém stavu přiklonit se ke skutkové verzi pro obviněného příznivější (v pochybnostech ve prospěch obviněného – širší princip presumpce neviny) 

• Presumpce neviny – na obviněného je třeba vždy nahlížet jako na nevinného, dokud není jeho vina vyslovena pravomocným rozhodnutím nezávislého a nestranného soudu. Základní tezí pak je, že vina obviněného musí být naprosto nepochybně prokázána v rámci spravedlivého a zákonného trestního řízení soudem, jako jediným orgánem rozhodující o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny).

• Právo na řádný a zákonný proces – záměrně neužívám pojem spravedlivého procesu, neb ten je v mém chápání slova spravedlnost vlastně nemožný. K soudu si chodíme pro rozsudek, ne pro spravedlnost.

Všechny tyto zásady denně represivní složky veřejné moci flagrantně porušují. U politických kauz to vidíme často v přímém přenosu, ještě okořeněné manipulacemi novinářů, kteří čerpají nezákonné informace z živých spisů. A veřejnost z toho má často radost. Nedokáže si totiž představit situace, do kterých se může dostat každý občan. Že se stane terčem prokurátorských choutek státních zástupců a také cílem či prostředkem k realizaci pomatených hodnocení politické či úřednické práce tzv. holdingovými milicemi, jak nazývám „Národní centrálu proti organizovanému zločinu“. Pomíjím skutečnost, že často to po skončení jejich aktivismu vypadá, že jediným organizovaným zločinem u nás jsou právě zdivočelé represivní složky šikanující bezúhonné občany. 

Majetkové a hospodářské trestné činy jsou u nás stále posuzovány bolševickou optikou, kde rezonuje tehdejší nejtěžší zločin, horší než vražda dítěte, nazývaný „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. 

Je paradoxní, že spousta těch, kteří mají na sociálních sítích plné pusy západních hodnot, přemýšlejí jako aktéři propagandistického seriálu 30 případů majora Zemana, kde hodný policista zajistí, že zlý zelinář nebude krást, i když reálně nic neukradl.

Když jsou představitelé orgánů činných v trestním řízení mediálními hvězdami, nikdy to nevěstí nic dobrého o stavu nejen těch médií, ale ani společnosti jako takové. Média si vychovala plukovníka Šlachtu, novodobého Honzu Zemana, média si vychovala Lenku Bradáčovou a také si hýčkají soudkyni Miklovou, která se podílí na estébácké šikaně úředníka.

Je zcela zásadní si uvědomit, že nespravedlivé trestní stíhání je po vraždě to nejhorší, co se může občanovi demokratického státu stát.

V listopadu 1989 cinkali mnozí lidé klíči také proto, aby byly represivní složky státu pod kontrolou a nemohly se chovat jako zdivočelí nájezdníci asijské hordy, kteří v rozporu s ústavou a právním řádem šikanují bezúhonné občany.

To se stále nepovedlo. Cesta na Západ není založena na směšných kulturních válkách, jak to rezonuje na sociálních sítích. Cesta na Západ je podmíněna funkčním právním státem. 

V kauze úředníka pozemkového úřadu zatím tragicky selhává.

Autor je členem ODS