Kněz Erik Tvrdoň, který byl odsouzen na tři roky nepodmíněně za sexuální zneužívání, poskytl jako jedinému médiu Svobodnému fóru rozhovor o tom, jak tuto kauzu vidí ze svého pohledu. Chceme se držet toho, že slyšena by měla být i druhá strana.
Na začátku se musíme samozřejmě zeptat na to, jaký je ten první dojem po odsouzení, mluvíme spolu těsně po tom. A především, jak to vlastně všechno doopravdy bylo podle vás.
Musíme rozlišovat dvě věci: jednou je obvinění slečnou Panskou, druhou, co vlastně projednával soud v Havlíčkově Brodě a v Pardubicích. Odvolací soud v Pardubicích zkonstatoval, že nikdo nebyl vydírán ani znásilněn, nedošlo k výrobě a šíření dětské pornografie, odmítl jakoukoliv újmu na zdraví poškozených, odmítl i jakoukoliv léčbu mé osoby. Všechna obvinění, kvůli kterým jsem byl původně zatčen, padla. Nakonec soud použil k odsouzení zcela jiný odstavec paragrafu o sexuálním nátlaku, a sice týkající se zneužití závislosti na osobě a autoritě pachatele, v tomto případě kněze. Jde o nový zákon, soudy příliš neověřený, a proto zřejmě bude muset výrok soudu posoudit Ústavní i Nejvyšší soud. Není totiž možné stavět věřící na úroveň závislých a nemocných lidí, jenom proto, že jsou věřící, a osobu kněze na úroveň léčitele, nebo se odvolávat na domnělé úmysly obžalovaného, které nevypovídají nic o stavu závislosti domnělých obětí. Celý rozsudek týkající se otázky závislosti a jejího zneužití je v mém případě pochybný a jsem přesvědčen, že Nejvyšší soud zkonstatuje nemožnost aplikace zákona v tomto smyslu a tohoto obvinění mě zprostí. Pokud ne, šlo by o precedentní případ, pomocí kterého by mohl být zlikvidován kterýkoliv nepohodlný kněz. Proto se nedá počítat s tím, že je nyní celá kauza u konce.
Uvědomme si, že od dob komunismu je to vlastně poprvé, kdy byl kněz obviněn tímto způsobem. Nejde pouze o konání slečny Panské. Jde i o různé skupiny lidí, kteří ji podporovali nebo jí pomáhali, lidí, kteří měli vazbu na soud v Havlíčkově Brodě i tamější policii. Za komunismu jsme byli zvyklí, že to byl ateistický svět, který pronásledoval církev i jednotlivé kněze. Ta situace se změnila; je-li někde nepohodlný kněz, najdou se dnes i věřící lidé ochotni zbavit se ho jakýmkoliv způsobem – i za cenu jeho uvěznění. Je jim jedno, jaký prostředek bude použit. A co se týká osoby Petry Panské, která už léta pobírá invalidní důchod kvůli psychickým problémům, je otázka, kde končí její osobní charakter a začíná nemoc. Každopádně motivy jejího jednání, které zná jenom ona sama, vycházejí nejspíše z jejího vlastního sexuální vztahu s úplně jiným knězem, než jsem byl já. Zřejmě se oba obávali, že skutečnost jejich soužití ohlásím biskupovi a budou z toho mít těžkosti. To bylo zřejmě prvotním hybatelem, proč vůbec došlo k onomu perverznímu nápadu mě obvinit.
Dobře, ale jak to tedy podle vás konkrétně bylo?
Slečna mě oslovila s tím, že už dlouhou dobu má sexuální vztah s jedním knězem a není schopna se z toho vztahu vyvázat – a ona si nedokáže sama pomoci. Několikrát jsem ji navštívil. Probírali jsme to, načež mi nakonec sdělila, že bez sexu nemůže žít a než to dokáže uchopit duchovně, bude to ještě dlouho trvat. Po té mi napsala, že se k němu znovu vrátila a tvrdila, že se mnou už nechce mít nic do činění. Pak bylo dlouho ticho a potom přišlo trestní oznámení. Ten její milenec mi ještě přes ni vzkázal, že jestli na něj budu nasazovat, tak mě zničí. Takže já nedokážu vyloučit cizí zavinění a ovlivňování, do jaké míry tam hrály roli ještě jiné okolnosti. Policie se každopádně obvinění chopila a šla svou vlastní cestou, šlo přece o velký a mediálně zajímavý případ. Potřebovala podpořit vznesené obvinění, a proto obcházela a vyptávala se každého, kdo by proti mně mohl něco mít. Pokud se někde našel člověk, který na mě nadával, šli za ním – to byla ta pravá úrodná půda. Já se za své kněžské působení setkal se stovkami lidí a musel se často přibližovat i lidem velmi problematickým. Tak to bude vždycky, pokud chcete někomu pomáhat v nouzi. Je to nebezpečné. A vždy tu budou lidé, kteří vás rozhodně rádi mít nebudou. Když za nimi někdo přijde s nabídkou, aby něco negativního řekli, rádi ji využijí. Ty ostatní ženy takto byly využity a podvedeny. Více se k tomu snad ani nedá říci. Je to věc jejich svědomí a jednou si to před Boží tváří samy zodpoví.
Je tady ale případ nezletilé, který vypadá jako nejvážnější obvinění. Jaká je vaše verze tohoto případu?
V případě nezletilé je nutno říci, že nikdy nedošlo k žádnému sexuálnímu jednání. Soud zmínil, že nedošlo k žádné souloži ani s nezletilou, ani s mladistvou, ale řekl, že existují i jiné formy zneužití. Tady je nutno opravdu varovat všechny kněze, protože podle stávajícího přístupu soudů se nemusí jednat o konkrétní sexuální jednání: stačí se dítěte i jen dotknout a lze to vyložit jako zneužití, pokud je soud přesvědčen o úmyslu. V tom je obsažena i celá problematika výpovědi této nezletilé, která je evidentně formulovaná někým jiným, neboť se nejedná o přesný zápis rozhovoru s nezletilou. Nikdo neví, co by ona sama vypovídala, kdyby mohla vystoupit před soudem. Máme pouze zápis vyšetřovatele, který při policejním výslechu psal sám v první osobě místo ní. Ona a ani její matka nikdy nebyly předvolány k soudu. Nezletilé je dnes šestnáct let a klidně by se u soudu mohla sama vyjádřit a vyjasnit ta místa, které jsou sporná a která se dají vyložit úplně jinak. Dalším aspektem byl samozřejmě její tehdejší zdravotní stav. Trpěla vážným vychýlením hrudníku a potížemi s tím spojenými. Samozřejmě bez zdravotní dokumentace se moje jednání k ní ani nedá pochopit. Policie odmítla zdravotní dokumentaci zařadit do spisu s odůvodněním, že jsou to data nezletilé. Ten případ by se jim jinak úplně zhroutil. Tady bylo skutečně popřeno právo na obhajobu a porušena proporcionalita soudního řízení. Zda se ty věci skutečně staly nebo ne, tím se nikdo nezabýval, ani policie, ani soud.
Co tedy byla pravda z toho, co říká Petra Panská?
Pokud jde o její výpověď, tak je pravda pouze v tom, že jsem ji čtyřikrát navštívil a čtyřikrát mi nabídla připravenou večeři. To je asi tak všechno. Četl jsem její výpověď, kterou rozšiřovala během času. Jestliže na začátku měla její výpověď aspoň nějakou nosnou kostru – protože já jsem tam opravdu čtyřikrát byl – v pozdějších výpovědích se to jen hemží fabulacemi nejrůznějšího druhu. Nedokážu rozlišit, kde je tam ještě nějaké racionální uvažování a kdy je přesvědčena, že se ty věci opravdu staly, nebo si je chladnokrevně vymýšlí. Jedná se o věci neověřitelné a nepřezkoumatelné.
Tam je asi v celé věci dost složitý případ paní Elsingerové, která měla zvláštní životní osud.
Ano, její manžel byl zavražděn v oblasti, kde jsem působil. Nejedná se o věřící. Přišla za mnou, že potřebuje pomoc, protože musela opustit své obydlí. Já jsem jí našel byt a finančně podpořil, dokonce i sbírkou ve farnosti. Všechno bylo dobré až do okamžiku, kdy jsem ji přestal finančně pomáhat, protože jsem na to už neměl. Začala mi vyhrožovat a vydírat mě. Uměla v tom chodit. Přerušil jsem s ní všechny kontakty, načež následovaly jenom pomluvy. A od té doby jsem ji neviděl.
Existuje tam mezi některými těmi lidmi osobní známost?
Samozřejmě, existuje. A dnes navíc víme, že slečna Panská se všemi udržovala komunikaci, což je ta nejvíce zarážející skutečnost. Pokud tito lidé měli averzi vůči mé osobě, nebyl žádný problém – už na základě toho, co psal bulvár – napodobit cokoliv z toho, o čem se Panská rozepisovala na internetu. A už vůbec nebyl žádný problém domluvit se na výpovědích, aby byly aspoň trochu podobné.
Máte na mysli třeba server Zpovědnice.cz, kam psala Panská i pod vlastním jménem?
Zpovednice.cz, Facebook nebo právě informace, které pak zveřejňovala média.
Jak to tedy bylo ohledně případu nezletilé dívky?
To souvisí s případem paní Elsingerové. Když jí zavraždili manžela, zjistil jsem, že ta romská rodina je velice početná. Mezi nimi byla jedna maminka s dítětem, opuštěná, která mě požádala o pomoc. Pomohl jsem jim zařídit bydlení ve farnosti. Ta dívenka byla tehdy devítiletá a velice se na mě upnula. Protože vyrůstala bez otce, snažil jsem se jí otce nahradit. Když jsem v roce 2012 odešel do kláštera trapistů, kde jsem byl půl roku, ona to odloučení velice těžce snášela. Pak jsem přišel do Havlíčkova Brodu, kde jsem začal působit jako kaplan. Matka si mezitím na mé doporučení našla přes křesťanskou seznamku přítele. Protože jsem jim stále nějakým způsobem pomáhal, chtěli, jestli by se za mnou nemohli přestěhovat do Brodu, protože dcerka bez „svého tatínka“ nemůže žít. To jsem odmítl. Tak jsem byl aspoň požádán, jestli by za mnou nemohla jet na návštěvu. Znovu jsem oponoval, že v Brodě to možné není, že by z toho mohly být řeči. Protože ale naléhala a toužila vidět Karlštejn a noční Prahu, nabídl jsem možnost setkání v Praze. A protože potřebovala opatřit věci, které doma prostě nebyly k mání, dohodli jsme se s matkou na návštěvě v Praze jako nejlepším řešení. Proto také za mnou nezletilá přijela v létě, když potřebovala věci do školy a podruhé, když potřebovala něco na zimu. Vždycky jsem to domluvil s matkou, protože bez ní by to nebylo možné a ona ji tam v podstatě posílala.
Jak to ale bylo s těmi jejími pobyty a konverzací prostřednictvím esemesek a podobně?
Problém byl v jejím tehdejším zdravotním stavu, který byl vážného rázu, což bez té zdravotní dokumentace nelze správně pochopit. Šlo o to, aby někde neupadla a v důsledku toho se nezačala dusit, aby nebyla ohrožena na životě. Co se týká SMS konverzace, to bylo její přání, abychom si každý večer mohli psát a tak jsem jí to dovolil. Policie stáhla nějakých dva tisíce SMS a z těch rozhovorů občas vytrhli nějakou pikantně znějící větu. Když to pak čtete bez ostatních souvislostí, zní to opravdu strašně a ty věty se dají skutečně vyložit nejrůznějším způsobem. MMS se týkaly výlučně jejího zdravotního stavu a soud jednoznačně stanovil, že se o žádnou pornografii nejedná.
Matka mluví o dvou návštěvách…
Ano. Já také mluvím o dvou návštěvách, dívka popisuje čtyři.
Takže je to podle vás důsledek toho, že jí to policie nadiktovala?
Ona nemusela diktovat. Já si dokážu představit, že to 13 leté děvče, když došlo k zatčení, muselo být v noci tak vyděšené, že by podepsala v podstatě cokoliv. Z toho protokolu nevyplývá, na co se jí vyptávali, protože je to zápis vyšetřovatele. Ale jsem přesvědčen, že kdyby byla předvolána k soudu – jako že ji nikdy nepředvolají, protože právě toho se obávají – tak by popřela to, jak to bylo napsáno a jak byly některé věci vyloženy.
Od koho dostala policie to upozornění?
To je velká záhada. Tady se musíme podívat na Havlíčkův Brod, jaké tam vládne prostředí a propojení. Jako by Panská šla najisto. Já také nikdy nepochopím, jak je možné, že když přijde někdo s tak poměrně pochybným oznámením na policejní služebnu, je okamžitě nasazena sledovací skupina s mnoha policisty a odposloucháváním.
Jak vám přišel korektní přístup soudních znalců?
Jak jsme viděli u soudu v Pardubicích, ty znalecké posudky jsou vůbec nejslabším článkem soudních procesů v České republice. V podstatě každý znalec říká něco jiného a někteří znalci, co si budeme povídat, se snaží vyjít vstříc zadavatelům, protože to dělají za úplatu. Bohužel jak policie, tak justice používá soudní znalce jako náhražku důkazů. Koneckonců tím argumentoval i soud v Pardubicích. Skutečností je, že ani soudní znalci ani soud netuší, co jsou svědci za lidi. Nicméně to, že soud považuje poškozené za „svaté“ a ve všem pravdomluvné, je nutností: bez tohoto předpokladu by se celý proces zhroutil, neboť žádné důkazy neexistují.
Zdá se, že někteří lidé vůči vám mají averzi, proč by ale měli mít až takovou, která by šla takhle daleko?
Myslím si, že je to spíše psychologická záležitost. Samozřejmě, že za normálních okolností se tyto averze nikdy neprojeví až takovýmto způsobem. Jenomže tady se vytvořil případ a taková vlna hysterie, že nebyl vůbec žádný problém do toho vstoupit a něco si přidat. Kdo mohl, tak přišel, aby si kopnul. Vím, že s Petrou Panskou byla celá řada věřících lidí, kteří ji v tom podporovali a takzvaně jí pomáhali. Jsou to lidé, kteří, abych to tak řekl, jsou na opačném spektru diferenciace, která dneska v církvi bohužel je.
Mohou tam být podle vás věci, které se týkají třeba vašeho pastoračního stylu, nebo že se třeba někomu osobně nelíbíte?
Týká se to spíš praktického náboženského přesvědčení, protože já jsem člověk konzervativní a moje radikalita se některým lidem nelíbila, protože byli jiného ražení. Jako právě slečna Petra Panská, která nemá problém navenek vystupovat jako zasvěcená panna a v osobním životě žít plným sexuálním životem. Jistě, diferenciaci víry máme obsaženou v univerzalitě církve, ale když se potom všechno začne radikalizovat, člověk zjistí, že tito lidé, protože nemohou jinak oponovat, nacházejí jiné cesty jak kněze pomluvit, zaútočit na něj a zpochybnit jeho věrohodnost.
Jaký postoj k tomu zaujalo hradecké biskupství?
Řekl bych, že velice uvážlivý a opatrný. Musím říci, že necítím nějakou averzi ze strany představených. A mám velice dobrý vztah se svým biskupem. Co ovšem bude dál, nedokážu odhadnout.
Dnes se v církvi řeší celá řada obvinění ohledně sexuálních kauz, které sahají až desítky let dozadu. Myslíte si, že to může být tato atmosféra, která nějakým způsobem může ovlivnit lidi u nás v postoji k duchovním?
Kdyby dnes nebyla tato atmosféra, tak by tento případ ani nevznikl. Já jsem se setkal už při zatčení i později ve věznici se stejnou argumentací právě ohledně pedofilních případů v církvi. Je pravděpodobné, že právě proto byl tento případ tak sledován a manipulován. Jistě, podle takového mediálního podání dochází k zaujatému obecnému přesvědčení a vyžaduje se odsouzení obviněného kněze.
Vyjadřovali se k vašemu případu nějak kolegové duchovní?
Musím říci, že jsem se ještě nesetkal s knězem, který by při osobním setkání se mnou reagoval nějak negativně. Protože těch informací – především o osobě Petry Panské – je ve skutečnosti daleko více a v církvi se ví se, co je to za osobu. Ale bohužel, nikdo s tím k soudu nepřijde: řeknou si to mezi sebou a mají na to svůj vlastní názor.
Jak tedy mohla být Petra Panská přijata mezi zasvěcené panny, když je přinejmenším dnes v takovém duševním stavu? To se vědělo už tehdy?
Samozřejmě, že nevědělo. Sehnala si kladný posudek od svého administrátora a my se na něj spolehli. O jejím skandálním chování na teologické fakultě a v zaměstnání jsme se dozvěděli až později. Tak jako o skutečnostech nemoci v její rodině, které zatajila a ze kterých se dala předpokládat genetická dispozice.
V době tohoto domnělého incidentu už ale měla zcela prokazatelně diagnostikován rozvoj perzekuční paranoi a schizofrenie a několik let už pobírala plný invalidní důchod právě v souvislosti se svým psychickým stavem. Tohle všechno vyšlo najevo až během kauzy. Dnes bych řekl, že se jedná o nešťastnou, psychicky nemocnou osobu trpící méněcenností. Udělá cokoliv, aby byla středem pozornosti druhých. Podle jejího dosavadního chování se ale obávám, že se vydala na cestu, odkud není návratu, pokud nedojde k nějakému osobnímu obrácení. Vždyť Bůh to všechno vidí.
Vy jste byl ve vazbě devatenáct měsíců, proč tak dlouho?
Já jsem byl z vazby propuštěn odvolacím soudem právě s odůvodněním, že jsem tam byl nepřiměřeně dlouho. Proto mě překvapilo, že mě tentýž soud udělil trest tří let; zřejmě proto, že mám už teď právo na podmínečné propuštění. Samozřejmě, že se dnes vazba používá jako nátlakový prostředek, protože policii záleží na mediálním podání. Když se vytvoří dobré mediální podání a někdo je představen v médiích jako zločinec ve vězení, tak je pro všechny zločinec a do vězení prostě patří.
Jak jste prožíval tu vazbu?
Vazba není procházka růžovým sadem. Na druhé straně to, že jsem kněz, přináší určitý respekt a také očekávání ze strany vězňů. Byla to milost. Nic v životě mě neposunulo duchovně tak daleko. Poznal jsem tam lidskou bídu, kterou jsem dříve neznal a pochopil, že v duchovní péči o tyto lidi je moje poslání. Samozřejmě, že člověk tam i zhubne, přivodí si spoustu nemocí, začnou se mu rozpadat zuby a podobně, ale duchovně to přináší strašně moc. Bylo to pro mě období velké milosti a věřím, že i nadále bude.
Toto je zřejmě definitivně rozsudek, pokud se něco nestane. Asi je brzo o tom mluvit, jakou vidíte pro sebe nějakou další perspektivu?
Především jsem kněz a knězem vždycky zůstanu a ničím jiným nikdy nebudu. Jak dalece budu jako kněz působit je ovšem něco jiného. Je mi 55 let a do veřejné pastorace se už samozřejmě nikdy nevrátím. Je mnoho jiných možností, jak člověk může pracovat – to je i otázka modlitby. I kdybych nakrásně bydlel někde sám jako poustevník, tak se pořád můžu modlit za celý svět. A co jiného by také zasvěcený člověk po zbytek života měl dělat? Jsem Bohu vděčný za vše a na odvrácenou stranu zla se nikdy nepřidám, na to jsem se těch exorcismů modlil příliš mnoho. Poznal jsem, jaké je to být zatčen, vláčen, pomlouván, nespravedlivě posuzován a odsouzen. Ale copak to není to nejlepší, co mohu s Kristem nést a v čem se mu přes své slabosti a nedokonalosti podobat? Věřte, za vším je Boží láska a já jsem za to vděčný. Necítím nic zlého vůči nikomu. Vždyť za všechny Ježíš zemřel. Tak proč bych nějakou oběť nemohl přinést i já.
