Výstava zneškodněné vojenské techniky ruské okupační armády v Praze FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
Zatímco na pražské Letné je právě k vidění ruská vojenská technika zničená během války na Ukrajině, jinde v Česku se diskutuje o tom, zda jsou tanky a jiné zbraně vhodnou připomínkou dějin. Bylo to i jedno z témat diskuzního fóra Meltingpot v rámci letošního festivalu Colours of Ostrava. „Spíše než vojenskou techniku bych ve veřejném prostoru uvítal pomníky žen znásilněných za druhé světové války,“ říká historik Václav Kaška.
„Je poměrně obskurní vystavovat zničenou ruskou techniku jako atrakci pro dětičky. Děti obhlížejí vyřazený válečný stroj, ve kterém ještě nedávno byly kosti lidí, kteří v něm zahynuli. Tady bych se proto řídil známým heslem ‚Nebuďme jako oni‘,“ řekl v debatě ostravský umělec a docent Jiří Surůvka.
Podle něj jde o barbarskou reakci na válečný konflikt. „Zničené ruské techniky máme všude plno po druhé světové válce vystavené na piedestalech, a navíc ta technika vypadá skoro pořád stejně,“ dodal.
Místo tanku pomník znásilněným ženám
Jen v centru Ostravy jsou takové památníky přinejmenším dva. U mostu Miloše Sýkory jde o tank T-34, který měl pomáhat osvobozovat Ostravu, a v Komenského sadech zase stojí děla u památníku obětí druhé světové války a vojáků Rudé armády.
Oba památníky od sebe odlišuje fakt, že zatímco součástí toho v Komenského sadech je i mauzoleum s hroby padlých vojáků, pod tankem u mostu Miloše Sýkory nic takového není.
„Pokud je památník i jistou formou hřbitova, neměli bychom ho demolovat. To však neznamená, že tam musí být ta vojenská technika. Tyhle poválečné krámy jednak jednou zreziví a jednak už je to téměř osmdesát let od druhé světové války,“ říká Surůvka.
Podle něj lze pietu místa zachovat i jinak než vystavením tanku. Takovým příkladem je památník v ostravském parku Československých letců. Tam do poloviny devadesátých let stál legendární sovětský bitevní letoun Iljušin, který byl součástí památníku 1. československé smíšené letecké divize v SSSR. Odstraněn byl až kvůli špatnému technickému stavu.
Od letošního roku v parku stojí nový umělecky zpracovaný památník věnovaný všem českým a československým veteránům válečných konfliktů. Ten obsahuje vybrané citáty jednotlivých vojáků pokrývající období od bojů československých legií za první světové války až po zahraniční mise v Afghánistánu.
„O odstraňování vojenské techniky z veřejného prostoru bych nechal rozhodovat občany, ale s tím, že za sebou budou mít nějakou expertizu, že proběhne debata podložená experty a různými aktéry. Chceme-li žít v demokratické společnosti, musíme být opatrní na jednoznačné a rychlé intervence shora,“ říká další účastník diskuzí na festivalu Colours of Ostrava, historik Václav Kaška.
Sám by rád viděl armádní techniky v ulicích co nejméně. Místo ní by tam podle něj mohly stát památníky „neviditelným“ obětem války – zmiňuje například znásilněné ženy.
Cesta k růžovému tanku
Podle Kašky patřila vojenská technika do veřejného prostoru českých zemí přirozeně od konce druhé světové války. Řada pomníků, jejichž součástí jsou i tanky, vznikla již v době před nástupem komunismu.
„Šlo přirozeně o vděk za vítězství nad nacismem a konsensuálně se na tom shodovali občané i povolané politické strany, včetně národních socialistů, kteří byli takovým antipodem komunistů v únoru 1948,“ vysvětluje.
První pochybnosti o tancích ve veřejném prostoru podle něj přišly až v roce 1956, kdy bylo podobnými stroji krvavě potlačeno maďarské povstání. „Údajně i z některých tanků v Československu bezpečnostní orgány vyndávaly motory, protože se bály, že by je někteří Čechoslováci mohli použít proti režimu,“ doplňuje.
Kontroverze kolem vojenské techniky ve veřejném prostoru umocnil rok 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy přijela „osvobodit“ Československo. Po sametové revoluci pak debatu na stejné téma vyvolalo přetření tanku na růžovo umělcem Davidem Černým.
Právě tento případ je podle Václava Kašky specifický v tom, jakou roli hrál výběr místa, kde byl tank umístěn. Mělo jít o symbolický boj o výklad osvobození Prahy. Na Smíchově totiž Rudá armáda neoperovala, byli to vlasovci, kteří tuto část Prahy osvobodili.
„Je možné, že i proto byl vybrán Smíchov. Šlo o přeznačení prostoru a na vlasovce mělo být zapomenuto. V roce 2020 na ten příběh zareagoval starosta Řeporyjí Pavel Novotný, když nechal vztyčit ten malý vlasovský tank,“ připomíná Kaška.
„Historii píšeme my“
Předmětem diskuzí o památnících je i bourání soch či změny názvů ulic a staveb. Nedávným příkladem je odstranění sochy sovětského maršála Koněva v Praze nebo změny názvů ulic u ruské ambasády – z části ulice Korunovační je od dubna ulice Ukrajinských hrdinů, náměstí před ambasádou se pak jmenuje po zavražděném ruském opozičním politikovi Borisi Němcovovi.
Bourání soch bylo nedávno ve světě spojeno i s protesty Black Lives Matter, kdy v různých zemích aktivisté ničili sochy kolonizátorů a otrokářů. V Česku v této souvislosti byla socha někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla na Žižkově posprejována nápisem „Byl rasista“.
V historii nejde o novinku. Za komunismu se strhávaly sochy prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, za první republiky zase pomníky Habsburků nebo mariánský sloup v roce 1918.
Podle Davida Černína z Ostravské univerzity, který se zabývá filozofií dějin, jsou podobné události přirozené. Ukazují, jak se mění pohled historiků, politiků i veřejnosti na dějiny. Nejde podle něj o přepisování dějin, což se v souvislosti s odstraňováním památníků či přejmenováváním veřejných prostranství často zmiňuje.
„Historii píšeme my, minulost je neměnná. To, jaký vytvoříme památník nebo jak se k nim postavíme, vypovídá více o nás. Pokud pomník odstraníme, vyměníme, dáme tam nový, tak to je o tom, jak se proměňuje náš vztah k minulosti. To je nezastavitelný proces, kdy se mění naše hodnoty a všímáme si jiných věcí,“ říká.
Hrdinové a padouši se mění
„V roce 1918 tady vznikl nový stát a ten má narativ legií, ale na druhé straně tady máme obyvatelstvo na rozsáhlém území Sudet, kde jsou ti němečtí padlí, kteří zase mají jiný narativ. Jde o naše historické vědomí, které ale neutváří jen vliv politiky. Velice silná je i rodinná nebo kolektivní paměť, kterou si lidé předávají a která se neříká na veřejnosti. Jde třeba i o dějiny Těšínska,“ dodává historička a kulturní antropoložka Andrea Pokludová. I ona, stejně jako David Černín, na toto téma debatovala s návštěvníky festivalu Colours of Ostrava.
Narativy se podle Pokludové liší nejen režim od režimu, ale i napříč společností. To způsobuje ve společnosti konflikty o veřejný prostor a jeho výklad.
Podobně to vidí i historik Václav Kaška. Do výstavby a změn pomníků se podle něj propisuje politika těch, kdo aktuálně vládnou dané oblasti. „To se proměňuje s každým režimem. Každý má své hrdiny a padouchy,“ říká.
Zatímco ale změna režimu může být otázkou pouhých dnů nebo i hodin, dynamika bourání a výstavby soch trvá i roky či desetiletí. Příkladem je zmiňovaný T. G. Masaryk, jehož sochy byly bourány ještě hluboko v padesátých letech, pak se v roce 1968 znovu stavěly a poté opět bouraly.
„Z pohledu České republiky v roce 2022 bychom k tomu měli přistupovat s porozuměním,“ upozorňuje Kaška s tím, že odstranit připomínky totalitní minulosti není totéž, jako se s ní vypořádat: „Je to velký rituál, že očistíme města a zapomeneme na to, že jsme spoluvytvářeli diktátorský režim. Ale není to pravda.“
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
