Jan Graubner FOTO: ČTK/Sznapka Petr
FOTO: ČTK/Sznapka Petr
NÁZOR / V katedrále svatého Víta se v sobotu konala bohoslužba za oběti čtvrteční tragédie na pražské filozofické fakultě, při které útočník zastřelil 14 lidí. Sloužil ji pražský arcibiskup Jan Graubner a zúčastnili se také prezident Petr Pavel a předsedové obou komor parlamentu. U mnoha lidí to, co arcibiskup v katedrále řekl, vyvolalo negativní reakce. Ta kritika je ale přehnaná.
„Událost v nás nechává množství otazníků, které křičí do prázdného ticha našich srdcí. Ani já se nebudu pokoušet o lidské vysvětlování. Sešli jsme se tu, abychom se modlili a v srdci nám zůstala znít slova z Bible: neboj se, nestrachuj, já ti pomohu,“ řekl Graubner, což by nevzbudilo velkou pozornost. Tu upoutalo až to následující.
„V obětním průvodu přineseme k oltáři jednu růži za každou oběť a jednu za toho, který se nechal zlem tak ovládnout a zmanipulovat, že se stal nástrojem smrti. Chceme vyjádřit víru, že láska musí nakonec vždycky zvítězit,“ vysvětlil Graubner.
Na sociálních sítích se objevila řada radikálních názorů.
„Nechtěl jsem se k tomuto tvorovi vyjádřit, ale zde udělám výjimku. Tohle by nemělo mít nárok ani na pohřeb a hrobové místo… Spálit to ve spalovně odpadu… co z toho zbude na neznámou skládku. Tou růží to řadíte mezi lidi a to tohle není,“ napsal jeden uživatel facebooku. Jiní soudí, že arcibiskup to ze svého křesťanského pohledu řekl správně, ale nemuselo to být zrovna v tento okamžik. Další ohodnotili celou církev jako spolek, který myslí jen sám na sebe.
V každém případě se v poměrně necírkevním Česku objevil zajímavý fenomén, že aspoň část společnosti prožije nějakou emoci, když promluví církevní hodnostář. Pro církev samotnou (v tomto případě katolickou, ale týká se to i jiných) je to ve skutečnosti dobrá zpráva, protože nejhorší by byla naprostá lhostejnost. Jde pochopitelně o to, jaké emoce budou časem převažovat.
Pokud jde obřad v katedrále, arcibiskup Graubner neprovedl nic nekřesťanského. V podstatě tou „růží navíc“ a vysvětlením jen konstatoval jednu ze základních pravd, totiž že do samého nitra člověka nevidíme. Můžeme hodnotit a odsoudit činy. Pokud bychom byli představiteli světské moci, můžeme pachatele obvinit, soudit a trestat, jestliže se shledá, že byl příčetný a věděl, co dělá. Tak je to v pořádku, protože společnost by se zhroutila, kdybychom to nedělali.
Arcibiskupové ale už dávno nejsou součást světské moci a z titulu své služby a funkce se prostě vyjadřují jinak, protože jejich perspektiva je jiná. Ve skutečnosti nevíme proč, byť je někdo při smyslech a duševně zdráv (podle běžných měřítek), začne vraždit. Může to být jeho vina, stejně jako může jít o spletenec mnoha věcí, o kterých nic nevíme, protože nejsme vševědoucí. Jak prokázaly dnes již klasické psychologické experimenty, lze i „počestného“ člověka z ulice dostat do stavu, že je schopen mučit a někoho i zabít.
Neměli bychom sami sobě moc fandit a připadat si jako šampioni ctnosti. Ještě jsme živí a nebyli jsme vyzkoušeni ve všem. Pokud si pro sebe někdo nárokuje vševědoucnost, mohl by se uplatnit v nějaké sektě nebo radikálním politickém hnutí, o křesťanství tam ale nepůjde.
Existuje pochopitelně i něco, čemu by se církevním jazykem dalo říkat „pastorační obezřetnost“, tedy že nemusíme nutně říkat vždycky všechno a všechno hned provést. Má se brát ohled na vnímání lidí, aby nedošlo k nedorozumění a škodám. Je legitimní se ptát, jestli arcibiskup Graubner musel zrovna při této příležitosti mluvit takto a jestli měl být zvolen symbol s „růží navíc“. To je ovšem něco jiného než výkřiky, že „církev měla vždycky ráda vrahy“, jak také kdosi napsal. Svým způsobem církev jistě vrahy nějak ráda má, protože zrovna takoví by ji nejvíc potřebovali.
To, co je nakonec podstatné, je úmysl. Arcibiskup Graubner jistě neměl v úmyslu banalizovat hromadnou vraždu a omlouvat pachatele. Na druhou stranu lze mít pochopení i pro ty, kterých se tragédie na fakultě dotkla a jsou mimořádně citliví. To je také lidské v tom pravém slova smyslu.
