Někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová (Konzervativní strana) chtěla proti iráckému diktátorovi Saddamu Hussajnovi v roce 1990 použít chemické zbraně, jak uvádí přísně tajná zpráva, která byla až nyní, v červenci 2017 zveřejněna. Upozorňuje na ni deník Financial Times.

Železná lady tak reagovala na iráckou okupaci Kuvajtu. Samozřejmě tím velmi riskovala. Chtěla chemickými zbraněmi zpočátku pouze vyhrožovat. Hrozilo nicméně, že Británie oficiálně poprvé od roku 1919 použije chemické zbraně, jak upozorňuje deník.

Od použití chemických zbraní ji nakonec odradila americká vláda. Ta se jejich použití bránila, protože s ním neměla žádné zkušenosti a protože, jak uvedl tehdejší ministr obrany Dick Cheney (republikán), prezident George Bush (senior) měl k chemickým zbraním zvláštní averzi.

Vztahy mezi Thatcherovou a americkým prezidentem se poněkud zhoršily, když na pozici amerického prezidenta vystřídal jejího kamaráda Ronalda Reagana právě George Bush starší. Není tajemstvím, že na tom měla velký podíl Bushova manželka Barbara, která se, na rozdíl od Thatcherové, neměla ráda s bývalou první dámou Nancy Reaganovou. Thatcherová si navíc na rozdíl od Bushe nepřála mimo jiné znovusjednocení západního a východního Německa. Dick Cheney však patřil v Bushově vládě mezi ojedinělé blízké spojence Thatcherové a byli si blízcí až do její smrti v roce 2013.

Cheney se tehdy ptal Thatcherové, zda by byla ochotná v konfliktu použít zbraně jaderné. Podle zmíněné přísně tajné zprávy se Thatcherová velice zdráhala jaderné zbraně použít. Po skončení války v Zálivu (tedy po osvobození Kuvajtu od irácké okupace) Thatcherová přitom tvrdila, že byla klidně ochotná britský jaderný arzenál použít, což byla zřejmě její promyšlená strategie. Naproti tomu o možnosti vyhrožovat Hussajnovi arzenálem chemickým se nezmiňuje. Zůstalo to tedy až do roku 2017 tajemstvím.

Saddam Hussajn (socialistická nacionalistická strana) nakonec v Kuvajtu, jak známo, tvrdě narazil. Cestou „zpátky domů“ však nechal zapálit ropné vrty, v důsledku čehož nakonec během několika měsíců shořelo více než 200 milionů tun ropy a vzniklý kouř na téměř rok zastínil prakticky celý Arabský poloostrov. Hussein tehdy nakonec nebyl svržen, protože Američanům (a speciálně právě Dickovi Cheneymu) bylo jasné, jak by se tím situace zkomplikovala a válka značně prodloužila a tím pádem i pořádně prodražila.

Později se však americká vláda po tlakem Hussajnova dalšího působení přece jen rozhodla tohoto nebezpečného diktátora svrhnout. Uvažovala o tom již administrativa Billa Clintona (Demokratická strana), ale nakonec se pro jeho svržení odhodlala ironií osudu až vláda George W. Bushe, ve které byl Dick Cheney viceprezidentem a zároveň tvrdým zastáncem této války v Iráku zahájené v roce 2003.

Hussajn totiž moc nespolupracoval s mezinárodními zbrojními inspektory, takže zřejmě nadále vyvíjel nervové plyny a další chemické a biologické zbraně (a měl na to zařízení i odborníky). Také nedodržoval bezletovou zónu stanovenou právě po válce v Zálivu. Nechal zavraždit statisíce lidí. V neposlední řadě podporoval teroristy a na území Iráku si tamní al‑Káida (nynější Islámský stát) dokonce stavěla továrnu na jedy a organizovala výcvikové tábory. Hluboké příkopy mezi „jeho“ menšinovými sunnity a ostatními náboženskými i etnickými skupinami se projevily snahou v poválečné éře se pomstít. Takový byl diktátor Saddam Hussajn a jeho režim.