Křest knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží FOTO: Roman Černý
FOTO: Roman Černý
Jsou to čtyři měsíce, kdy spolek Free Czech Media ve spolupráci s deníkem FORUM 24 vydal knihu Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží. Již prodáváme dotisk této knihy, jelikož první část byla vyprodána do Vánoc minulého roku. Do redakce nám na knihu chodí také ohlasy, a proto si jich nyní několik můžete přečíst. Knihu je možné objednávat na e-shopu FORUM. Velmi uvítáme i vaše názory, které je možné posílat na adresu [email protected]. Za veškerou zpětnou vazbu děkujeme!
Jak pojmenovat démony
Dobrý den, pane Šafře,
právě jsem dočetl Vaši knížku „Češi mezi pravdou a lží“ a tímto Vám osobně děkuji za Váš veliký historický počin. Ukazujete, že je možné hlásit se k nějakému národu, v tomto případě k českému, a současně nebýt podmaněn jeho démony a nejít jim naproti, jak to například dělá spousta historiků, novinářů, spisovatelů a politiků, kteří převlékají minulé události pro účely současných „duchů doby“, aktuálních „paradigmat“ nebo „zeitgeistů“.
Schopnost objektivního zobrazení historických událostí se všemi slabostmi jak konkrétních protagonistů, tak i širších mas je dle mne jediným správným způsobem k naplnění účelů studia dějin, tj. aby se neopakovaly a aby studium historie nebylo pouze zábavnou podívanou na zajímavé zápletky a historky.
Vaše knížka demonstruje osud národa, který nedokázal své démony pojmenovat a aktivně proti nim bojovat. Alkoholik, který uzná, že musí jít na léčbu do ústavu, učinil již velice významný první krok pro svoji léčbu. U nás k tomu zatím nedošlo. Věřím a doufám, že Vaše knížka přispěje svou celistvostí poselství při přibližování jak starých, tak i nedávných událostí k uvědomění si, že bohužel démoni tady jsou a v docela intenzivní souhře a že dokonce část tzv. elit (tj. historiků, novinářů, akademiků) je nadále přiživuje. O politicích ani nemluvím, ale ty současné za elitu nelze považovat, ti současní pouze využili toho, že reálná inteligentní (nejenom intelektuální) elita nebyla dostatečně včas semknuta v tom, co a proč má bránit.
Kromě všeobecné pochvaly Vaší knížky bych si dovolil Vám poděkovat i za odkrytí pořád mystifikované osoby Edvarda Beneše, který svůj národ v rámci „jeho ochrany“ ne dvakrát, ale třikrát zradil (Mnichov, dohoda se Stalinem a na ni navázané poválečné konfiskace a vyhnání Němců, únor 1948), a současně ukazuje, jak jedna osoba, která má moc (a je jedno, jestli je cynicky zákeřná, nebo jenom osobnostně či morálně slabá), dokáže otočit kormidlem dějin, a proč tedy (to je již nad rámec Vaší knížky) je nutné vytvořit systém, kdy jedna osoba by nikdy neměla mít velkou moc – i když je volena lidem.
Přeji Vám hodně zdaru ve Vaší další publicistické práci. Jsem aktivním čtenářem deníku FORUM 24.
S pozdravem
Luboš Bôrik
Smutek i síla
Dobrý den,
chtěl bych vás požádat o mailovou adresu na pana šéfredaktora Pavla Šafra, abych mu mohl osobně a detailněji velmi poděkovat za jeho skvělou knihu „Češi mezi pravdou a lží“, kterou jsem na moje přání dostal od Ježíška…!
Byl jsem velmi potěšen, jak popsal významné události i osobnosti, dějinné postoje a základní hodnoty naší existence v tomto evropském prostoru. Mluvil zcela jistě z duše, domnívám se, že (snad) stále ještě velkého množství našich občanů. Za pár dnů mi bude, dá-li Bůh, 63 let. Půl života, ne dobrovolně, jsem tak byl pod vlivem popisovaných lží naplňujících celý veřejný prostor a hlavně školy. Jediným „ostrůvkem pravdy“ tak byla rodina se zcela rozdílnými názory rodičů a prarodičů… Po přečtení knihy mi bylo však i smutno – kam se my Češi posunujeme! Kniha mi však dala taky velkou sílu – nesmíme dopustit ten šílený posun naší země!
S úctou
Miloš Tichý
Podněty k zamyšlení
Dobrý den, pane Šafře.
Moc vám chci poděkovat za vaši knihu, která mi mnohé objasnila a přinesla mi spoustu podnětů pro zamyšlení v tomto čase. Možná až kacířsky si myslím, že nové dějiny české by neměli psát historici, ale novináři jako Vy.
Krásné svátky a vše dobré v roce 2021 přeje
V. Tondr
Kniha i pro vnoučata
Vážený pane Šafře,
s velkou radostí jsem přečetl Vaši nejnovější knihu o nás Češích a našich historických mýtech, resp. lžích, jimž tak rádi někteří z nás stále věří nebo se jimi příležitostně ohánějí.
Nevím o žádné jiné takto rozsáhlé a fundované novinářské práci z poslední doby, jež by krásným a srozumitelným jazykem pojmenovávala většinu českých historických bolestí, účelově vytvořených až koncem 19. století.
Mám dospívající a přemýšlející vnoučata, tak jsem měl pro ně dárek. Měli by si o sobě ostatně číst i mnozí další.
Již deset let usiluji o návrat pomníku Radeckého na Malostranské náměstí, takže se velmi často musím vyrovnávat se stále přežívající „mythologií“, rozvinutou v polovině 20. století v nejkrásnější květ Z. Nejedlým. Protože to v některých hlavách stále přežívá, jsou knihy jako tato Vaše moc potřebné.
Za knihu díky a prosím, držte palce panu hraběti Radeckému.
V novém roce jen vše dobré.
V úctě
Jan E. Bárta
A co církev?
Vážený pane šéfredaktore, vážená redakce,
nedávno jsem na internetu začal na doporučení sledovat Vaše periodikum a mám pro něj jen slova chvály. Začal jsem Vás podporovat i finančně, sice malou částkou, ale pravidelnou.
Píši ale v souvislosti s novou knížkou, kterou jsem si zakoupil a k dnešnímu dni i dočetl. Poutavou formou líčíte naši historii optikou žurnalisty sázejícího vedle hlubokých znalostí i na kritické myšlení. Opět mám slova uznání a dnes již odlišný pohled na dějinné události ovlivněné tendenčními historiky. Když ale dovolíte, v jedné věci s knížkou problém mám: a to je Vaše spíše kladné hodnocení církve neboli instituce, která má z titulu křesťanství stále ještě svůj podíl na světské moci. Oproti například Polsku je u nás její vliv malý, nicméně ne zanedbatelný. Rozlišujme přitom, prosím, mezi organizovanou, a tudíž zneužitelnou vírou na straně jedné a čistou vírou člověka, který nemá ani potřebu do kostela chodit, natož ji někomu vnucovat a druhé ovládat.
Kriticky se zaměřujete na nacionalistické a marxistické snahy cílené na každého z nás ve snaze nás „zgleichšaltovat“ kamsi do stáda za účelem našeho ovládnutí. Tak to nepochybně bylo a stále tomu tak bohužel i je, i když už v jiné míře a jinou formou. Máme zkrátka demokracii, i když slovo „plutokracie“ by asi bylo vhodnější. Když si ale položíme otázku, proč je tady stále touha ostatní ovládat, nemohu si nevybavit zločiny církve ze středověku, kdy inkvizitoři typu Tomáse de Torquemady a dobyvatelé Ameriky připravili ve jménu víry o životy miliony, což je podle mne srovnatelné číslo na dnešní dobu, když uvážíme, že tehdy žilo na zemi cca půl miliardy lidí. Jistě, matka církev se omluvila za Husa a přestala strkat hlavu do písku před pedofilními praktikami doufejme jen zlomku kněží, ale to až v poslední době a v omezené míře. Tady bohužel vidím souvislost vzniku jiných mocenských alternativ (marxismus, fašismus či nacionalismus) vycházejících z ambicí lidí, pro které byla zdiskreditovaná církev jen institucí, jíž šlo v prvé řadě o moc a majetky. Tím samozřejmě nesnižuji klady církve, bez které bychom asi neměli Koperníka a která, i když účelově, byla z hlediska pokroku důležitou silou. A také ty masy skutečně praktikujících věřících…
Už mi do důchodu zbývá pár let a přiznám se, že si i dnes jako liberální demokrat občas vzpomenu, jak k sobě lidi ve sportovních klubech před sametovou revolucí měli blíž a byla i větší sranda. A není to jen tím, že jsem byl tehdy mladý. Vidím tady analogii s kvantovou mechanikou, kde je černobílé vidění světa nesmyslné.
Pohodové svátky a pevné zdraví celé redakci přeje
Radek Zeithammer
